9. kapitola - První setkání

Houština kostelů směrem k okraji trochu řídla a měnila se v obyčejné bytovky jen sem tam rozzářené vitrážovým oknem nebo zlacenou kupolí. Na armádu narazili na úpatí kopce, který z rekultivované skládky povýšil na zikkurat.
Armáda do zasažené oblasti vyslala tři postavy skryté v protichemických oblecích. Přišli beze zbraní, ale s lékárničkami. Centru Davidovi vysvětlili, že snovou materii dokáže účinně zadržet pouze flintové sklo s indexem lomu 1,7. Protichemické obleky byly nejspíš z teflonu a na jejich matně modrém povrchu se začínaly objevovat první drobné bublinky.
„Odřízněte jim ústupovou cestu,“ zašeptal Kapitán části své jednotky.
„Tady nepřežijete,“ řekl nahlas a postavil se vojákům přímo do cesty.
„Major Steifeldtová,“ představila se nejvyšší vojačka. „Jsme tu, abychom pomohli těm, co přežili. Odvedeme vás do bezpečné zóny, kde máme evakuační vozidla. V Tel Avivu…“
„Podívejte se na svůj rukáv,“ poklepal si Kapitán na loket.
Majorce se rozšířily oči hrůzou. Zkrabatělá a ztuhlá tkanina se v ohybu začínala trhat.
„Ústup,“ zavelela. „Okamžitě se vracíme do bezpečné zóny.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Kapitán a jeho lidé jim zastoupili cestu. „Mrzí mě to, majore. Ještě to nevíte, ale my dva stojíme na opačných stranách. Vy ještě pořád člověk jste a já už ne. To by nedělalo dobrotu.“
Žlutá mlha, zřídlá tak, že už ji pouhým okem nebylo možné rozeznat, vnikla do záhybů obleku. Vpila se do kůže a zasáhla nervovou soustavu.
Majorka se začala třást a pak plakat.
„Pusťte mě zpátky, musím zpátky, já to tam nechala…“
Vrhla se proti Kapitánovým lidem. V ten samý moment zaútočili i její společníci, jenomže cestu jim zahradilo deset mužů. V neohrabaných protichemických oblecích neměli šanci.
Roztrhla se další vrstva teflonu.
„Rozpadají se,“ zaúpěla majorka, strhla rukavici a strčila si ruku do pusy. „Rozpadají se mi zuby.“
„Pusťte nás zpátky, ještě máme šanci,“ vykřikl jeden z vojáků. Stál jako solný stoup. Neodvažoval se pohnout, aby neporušil zkřehlou látku.
Kapitán vytáhl pistoli.
„Může to být rychlé, to je všechno, co vám můžu nabídnout.“
Majorka zvedla ze země kámen a začala si jím vytloukat zuby. Z čelisti se vyřinula krev a ona ji polykala společně s úlomky kostí.
„Podržte ji,“ požádal Kapitán a pak ji zabil jedinou ranou do týla.
„K čertu s vámi,“ zaklel první voják a klesl na kolena.
Druhý neříkal nic a ticho přerušily jen dva další výstřely.

„Zakopejte je,“ otočil se Kapitán ke svým. „Kde chcete, posvátná půda je tu všude. A možné sežeňte Kazatele, ať nad nimi řekne pár slov.“
Nikdo se nepohnul. Na zemi před nimi ležela tři mrtvá těla. Kapitán rozuměl tichu, které se tu rozhostilo. I on měl v krku knedlík hnusu sám nad sebou.
„Nemohli jsme jinak. Ti venku už nepatří k našemu národu, nepatří už ani k našemu druhu. Mají v krvi strach z toho, co liší, a ze strachu zabíjejí. Nesmí ani tušit, že tu jsme. Naše město jim musí přinášet smrt. Od teď tu budou neustále hlídky. Nikdo se nesmí vrátit do té jejich bezpečné zóny.“

Snová materie už byla téměř neviditelná a její šíření se zpomalilo. Stále ale postupovala. Do Tel Avivu dorazilo několik desítek expertních týmů.