Jedenáct - říjen 1938
Koba se s volečkem pomalu prodírá mlhou. Železná kola drkotají po cestě, postroje tiše cinkají. Ranní vzduch voní kouřem a rašelinou.
Na mezi se Koba na chvíli zastaví a nechá volka sklonit hlavu k zažloutlé trávě. Sám si do dlaně natrhá pár trnek. Převaluje trpkou chuť na jazyku a pozoruje cáry mlhy nad kamenitým políčkem. Loni touhle dobou už měl zasetý ozim, letos ještě ani nevláčel. Zatracená mobilizace! Jak má všechnu práci zastat sám, bez Pavla?!
Vyplivne hořkou slinu do trávy a obrátí se k volkovi, když v tom jeho pohled cosi upoutá. Na protější mezi se něco pohybuje. Koba zatají dech a usilovně mhouří oči do mlhy. Přes pole k němu zaletí tlumené rány: nejspíš kalač, nebo palice. Na chvíli zaslechne i útržky hovoru, natahuje uši, ale slova rozeznat nedokáže.
Roztržitě hladí volečka po plecích a uvažuje. Co to k čertu ti darebáci dělají na jeho mezi?! Má je vyrušit? Taky by mohli začít střílet dřív než řekne Pozdrav pánbůh. Někteří lidi jsou dneska náramně nervózní. Možná by bylo nejlepší vrátit se do vsi...
Vtom se mlha trochu trhá a Koba ty lidi vidí úplně zřetelně. Jsou to nějací vojáci. Je jich pět. Ne. Šest. Šest německých oficírů v kožených kabátech. Sklání se v hloučku nad nějakým papírem, rozhazují rukama, ukazují směrem k Lužnici a pak zas do toho lejstra. Možná to je mapa.
Koba pozoruje skupinu důstojníků přes volský hřbet a ani nedýchá. Oči ho z toho zírání do mlhy začínají pálit. Pak se jeden chlap sehne k zemi, zvedne nějakou tyčku a začne ji zatloukat do země. A vtom to Kobovi dojde: Němci vyměřují demarkační linii.
Prakticky nadohled z poslední chalupy povede nová hranice. Jen pár set metrů za vsí. Jen pár set mizerných metrů a všechno by bylo jinak! Kobovi se z té strašné, osudové chyby zatmí před očima.
Když zase vidí jasně, Němci už jsou pryč. Rychle uváže volka ke kolíku a pospíchá do vsi. Utíkal by, kdyby mu to křížky na hřbetě dovolily, ale rychle ztrácí dech. Dopotácí se na náves, všechnu krev v hlavě.
"Lidičky," zajíká se, "stala se hrozná věc!"
Sousedi se sbíhají, někdo mu přinesl hrnek vody. Matyášek chce nechat zvonit poplach, Poštmistr si běží pro hasičskou helmu.
"Lidičky, Němci tu hranici vytýčili za humny! Zůstaneme v Československu."
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Přečteno, chválím, ale
Přečteno, chválím, ale duchaplný komentář dnes nebude, protože už mi to dneska nemyslí. Snad zase příště :-)
Jsem ráda za jakýkoli
Jsem ráda za jakýkoli komentář, děkuju.
Hlavně aby byl duchaplný Evžen a duchaplná Lada, na ty se celá třesu! ;-)
Atmosféra pořád skvělá a jsem
Atmosféra pořád skvělá a jsem ráda, že se vracíme ke Kobovi a začíná se to propojovat.
Díky. Nejsem si jistá, jak
Díky. Nejsem si jistá, jak dlouho u Koby zůstaneme, ale příště ještě jo.
No, k dnešnímu výročí tenhle
No, k dnešnímu výročí tenhle kousek přesně sedl :(. Jo, každý měl své představy o tom, co se bude dít, ale skutečnost obávám se předčila všechna oččkávání, jak ta dobrá, tak ta špatná...
Vidíš, na výročí jsem si při
Vidíš, na výročí jsem si při psaní vůbec nevzpomněla. Stydím se.
Myslím, že to, co následovalo, asi opravdu nečekal vůbec nikdo. Děkuju za komentář.
Působivá kapitola.
Díky, na Kobu to každopádně
Díky, na Kobu to každopádně zapůsobilo silně.
Kdyby Koba věděl, že je to
Kdyby Koba věděl, že je to prašť jak třískni a za nějakou dobu bude "v Německu" taky, tak strašně by se do vsi nehonil a klidně mohl začít vláčet. (Promiň kapku načernalého humoru.)
Když on se, chudák, tak těšil
Když on se, chudák, tak těšil! (Však on ten konec byl taky míněn víceméně černohumorně.)
Tak jsem měla správný pocit,
Tak jsem měla správný pocit, jako by mu to setrvání v Československu bylo líto. No, bude se ještě divit. :(
Tam se budou divit úplně
Tam se budou divit úplně všichni. :-(
Ani nemůžu říct, že doufám,
Ani nemůžu říct, že doufám, že spadnou do močálu, protože kdoví, co si ti vojáci myslí.
Co by si mysleli: "Fuj, v
Co by si mysleli: "Fuj, v takovým nečase se plahočit močálama! Kdyby ta hranice vedla radši po silnici..." :-)