11. kapitola

„Profesore!“ Ace zařvala mezi dveřmi do kontrolní místnosti, když sebou Tardis trhla. „Co se děje?“

Přejela pohledem po přístrojích, ze kterých sršely jiskry, a po blikajících varovných světlech.

„Nech mě hádat,“ řekla nevrle. „Žádné Oko Orionu?''

Doktor se místo odpovědi sebral z podlahy a vrhnul se k centrální konzoli. Nálady své holky znal dobře - ale tuhle nepoznával. Tohle byl útok; to Doktor znal taky dobře. Na zlomek vteřiny se zastavil a naslouchal Tardis. Zněla nespokojeně způsobem, který nepoznával. Povzdechl si a začal kmitat kolem konzole.

Mezitím přemýšlel o tom člověku. Jeho druhá já se tvářila překvapeně, že Kobu neznal. Co víc - vypadala, že přesně vědí, co chtějí udělat. Šla podle plánu. Podle plánu, který měl znát i on - alespoň tak to vypadalo z jejich reakcí. Ale on jim ty plány překazil. To znamenalo, že poznámka „Nějak se dostal dovnitř“ mnohé vysvětlovala. Ceriliané byli nevypočitatelní, protože na skládkách se dá najít všechno. Průměrný Cerilian by z jakékoli větší skládky byl schopen vyrobit udělátko, které interagovalo s jeho myslí. A průměrné udělátko sestavené z věcí, které jiní odhodili bylo z definice nepředvídatelné - to Doktor věděl z vlastních zkušeností velmi dobře. Takže do softwaru Tardis se vloupala obyčejná mysl. Projednou to nebyl žádný z bohů či jiných rádoby všemocných bytostí.

To věci usnadňovalo - taková průměrná mysl byla dost slabá. Taky to věci zesložiťovalo - silná mysl průměrného boha byla předvídatelná. Každá průměrná mysl dokázala neuvěřitelné věci; kdykoli se o něco pokusila, její plány mívaly tendenci obrátit se zcela náhodným směrem.

Musí teď jednat rychle.

Vrátil se k otřásající se Tardis a zkontroloval, že podvědomě udělal vše, co bylo potřeba. Pak se podíval znovu. Kromě různých indicií o souboji, který se odehrával kdesi ve střevech jeho společnice, ukazovaly přístroje, že se Tardis vydala lovit nějakou časovou anomálii.

„Co to, holka, děláš,“ zamumlal Doktor, než si uvědomil, že to možná nebyla jeho společnice, kdo sledoval časovou anomálii.

„Ace, Tardis se vydala po stopě nějakého podezřelého času,“ zavolal přes rameno. „Sleduj to a řekni, až bude průšvih.“

Doktor Ace nikdy lekce nedával, ale často jí podloudně povzbuzoval, aby ho sledovala. Ace se učila nejrychleji, když se jí nikdo nesnažil nic vysvětlovat. A Doktor potřeboval, aby se Ace učila. Jednou tohle jeho tělo selže a žádná další inkarnace nebude tak silná jako on; každý problém, který nevyřeší on, způsobí více škody, než by měl. Pomoc s drobnostmi se mu hodila. A možná by Ace jednou mohl dostat do Akademie Time Lordů - ti Gallifrejští panáci trochu čerstvého vzduchu potřebovali. I kdyby zapáchal právě vybuchlými chemikáliemi a sutí.

Vůbec ho tedy nepřekvapilo, že Ace bez zaváhání přiskočila k centrální konzoli, hbitě zatahala za správné páky a sledovala správné terminály. Doktor se tak mohl plně soustředit na infekci uvnitř Tardis. Nějaký skládkář si něj hned tak nepřijde!

„Doktore?“ ozvala se nejistě Ace. „Ta časová tentononc slábne.''

Doktor jí nahlédl přes rameno: „Hmm, máš pravdu.“

„Takže se nemusíme starat,“ řekla jistěji. „Oko Orionu?''

„Ale no tak, Ace, kde je tvůj dobrodružný duch? Co když to znamená nebezpečí? Nespravedlnost? Co když to je drobná vlnka, která spustí tsunami v šálku čaje? Co když ten čaj někomu vychladne?“

Doktor zatáhl za několik pák. Tardis se naposledy otřásla, než začala skřípět a sténat více než obvykle.

„Ace,“ rozkázal Doktor a vrhnul k telepatickému rozhraní, „aktivuj druhý telepatický okruh.“

Doktor zavřel oči a strčil ruce až po zápěstí do telepatického rozhraní. Na zlomek vteřiny se mu zatočila hlava. Po zbytek té vteřiny sledoval nejen přátelské mnohobarevné bezperspektivní prostředí, ale i poloprůhledné odlesky vnějšího světa. Ten Cerilian skutečně jeho Tardis způsobil náznak problémů. Během druhé vteřiny zabalil veškeré nesrovnalosti Tardis reality do úhledných balíčků připojených k časovači.

Pak sebou Tardis zatřásla a Doktorovi ruce se vysmekly z telepatického rozhraní. Doktor zavrávoral, zakopnul o věšák a spadnul na podlahu. Klobouk mu přistál v klíně a deštník ho praštil do hlavy, zatímco věšák se pomalu ale jistě zhroutil ve směru Doktorovy společnice.

„Profesore,“ zaprotestovala Ace.

Doktor vyskočil na nohy, postavil věšák a opatrně na něj vrátil deštník i klobouk, než se vrhnul k centrální konzoli. Zkontroloval časovač a pak se usmál.

„Myslím, že je na čase promluvit si s naším nezvaným hostem tváří v tvář.“

Když Tardis přistála, Doktor si nasadil klobouk a popadnul deštník.

„Ace?“ povzbudil svou společnici, aby ho doprovodila ven.

„Profesore,“ řekla, když se rozhlédla po kamenolomu. „To už jsme zase na Zemi?“

„Ace,“ odvětil Doktor, „říkal jsem ti, že sledujeme podezřelé časové...“

„Ah,“ dodal po krátké odmlce.

Před ním se třpytili dva oblaky energie - ten první očekával; sám ho vyhnal ze své Tardis. Ten druhý, který neočekával, pulsoval rudou energií. Bylo skoro neuvěřitelné, jak vražedně vypadal na obyčejný mrak energie. To vysvětlovala třetí bytost, která na ten oblak mířila sonickým šroubovákem. Postava oblečená v mnohobarevném patchworkovém kabátě s broží ve tvaru kočky. Doktor si povzdechl.

„Zdravím,“ řekl nejžoviálnějším hlasem, kterého byl v té chvíli schopen. „Vypadá to, že jsem tu časovou anomálii našel.“

Hlasem, který byl jeho předchozí inkarnaci vlastní - tedy hlasem, který by probudil mrtvého na druhé straně planety - barevný Doktor zařval: „Už zase?!?“

Doktor si pomalu nasadil klobouk zpátky na hlavu. Co tím myslel, už zase? Jako cestovatel časem se občas potkal - občas ob kratší čas, občas ob delší čas. Kdy tohle konkrétní já potkal naposledy? To už musela být pěkná řádka let. Samozřejmě tu vždy byla ta nepříjemná možnost, že jeho setkání s tímhle já se z pohledu toho já stalo nedávno. A z jeho pohledu se ještě nestalo. To by částečně vysvětlovalo, proč jeho já, která potkal na Cerilii, byla tak překvapená, že ho vidí - nějaké jeho starší já, které vše zorchestrovalo, jim neřeklo, že na těch prostoročasových souřadnicích se vyskytovalo jeho mladší já. Ale nevysvětlovalo to, jak jeho jiné já vědělo, kde přesně přistát, aby obklopilo jeho Tardis, ani proč to starší já jim neřeklo o tom mladším já. Možná už zapomnělo, co před nějakou dobou sám dělal? Samozřejmě tu byla i druhá možnost - že on sám zapomněl na tohle setkání, které se pro něj stalo před pěknou řádkou let. Že zapomněl na jeden z té velké hromady plánů, které začal nebo ukončil nebo ve kterých stále pokračoval. Občas bylo složitější držet krok se svými vlastními tahy, než přelstívat bohy v šachu.

„Profesore,“ Ace si konečně všimla jeho druhého já i dvou oblaků energie, „tohle jsme očekávali?“