12 Chodba
Těsně vedle Evženovy ruky s cinknutím dopadla pětikoruna a vytrhla ho z koncentrace.
Vyplašeně zvedl hlavu a spatřil mladou ženu s kočárkem, jak usilovně táhne pryč asi pětiletou holčičku. Dítě se ohlíželo a opakovalo něco jako „chudáček pán.“
Lada se neudržela a rozhihňala se tak, že si zrušila svoje krytí.
Evžen zrudnul. Teprve teď si uvědomil, jaký dojem asi dělá chlap v rozdrbaných džínách a obnošené bundě, co se téměř vleže choulí na chodníku, a taky se neubránil smíchu.
Rozpačitě cvrnknul do mince drápkem. Vznesla se dlouhým obloukem a nenápadně zapadla do tašky na držadle kočárku.
Evžen vstal a oprášil si ruce o uválené kalhoty.
„Něco mám.“
Lada okamžitě zvážněla: „Mluvte.“
„Našel jsem stopu strázně po vašem zásahu, pořádně jste ji vyděsila. Ale žádnou stopu magie.“
„Jenže…“
„Jistě,“ nenechal ji domluvit. „Kouzlo ta vaše kočka udělala, ale na přenášení potřebujete opravdu slušné magické schopnosti. Hádal bych, že se jen přesunula mimo dohled.“ Významně se zadíval na dveře za Ladinými zády.
Dívka se uhodila do čela: „Že mě to hned nenapadlo!“
Zkříženými prsty objela zámek, pak rozevřela ruku, ocelová západka cvakla a Lada se opřela ramenem o těžkou dřevěnou desku.
Evžen jí přispěl na pomoc.
Vklouzli do šera páchnoucího plísní, zvětralým pivem a myšinou. Vlhké mapy na zdech a popraskané dlaždice zvláštně kontrastovaly s překrásně kovaným litinovým zábradlím u schodiště. V domě panovalo ticho jako v hrobce.
„Bydlí tu vůbec někdo?“ zašeptala Lada.
Evžen se dotkl stěny a přikývl.
„Budu litovat, ale co bych pro vás neudělal,“ pronesl rovněž šeptem, proměnil se v lišku a začal na smradlavé podlaze hledat stopu.
Lada pár vteřin rozpolceně přemýšlela, jestli je ostrý liščí čich výhoda nebo spíš nevýhoda, ale vzápětí nad tím mávla rukou a po špičkách se vydala za Evženem, který už stačil zmizet v postranní chodbě.
Dostihla ho za rohem na schodech do sklepa, kouzlem překonali další dveře a ocitli se v naprosté tmě. Nikde se nic nehýbalo.
Lada přidřepla, aby byla k lišákovi blíž.
„Tak co,“ vydechla. „Už víte, koho honíme?“
„Teď už ano,“ přisvědčil tlumeně. „Vsadím se, že je to ježibaba.“
Samým úžasem div neztratila rovnováhu: „To není možné!“
Ježibaby jsou bytosti vílího rodu a většinou mívají podobu odpudivých stařen, černých koček, sov nebo vran. Jejich krutá krvežíznivost, hrabivost a sklony k lidožroutství prosluly natolik, že pronikly i do pohádek a pověstí obyčejných lidí, kteří je mylně ztotožňují se starými čarodějnicemi. Pravé ježibaby však čarují málo, jsou to samotářky a vyskytují se už jen velmi vzácně.
Proto se Ladě nezdálo, že by se nějaká objevila v samém centru Prahy. Evžen se však vyjádřil tak sebevědomě, že jeho názor zdráhavě přijala.
Jistotu beztak nezíská, dokud tajemnou kočku nechytí.
„Já vím, že tohle nebylo v plánu, ale pomůžete mi ji ještě vystopovat?“
S obavou čekala, co Evžen na to, ale lišák bez váhání souhlasil. I potmě bylo znát, jak jeho oči svítí nezřízenou zvědavostí.
Rozběhl se po stopě. Rozhlížet se nemusel, citlivý nos ho vedl lépe než zrak.
Lada za ním vykouzlila velmi jemnou sféru, jen co by dokázala rozeznat obrysy předmětů a vyhýbat se překážkám. Za okamžik už ji ostatně nepotřebovala, protože uzavřenou chodbičku vystřídaly sklepní kóje s laťovými dveřmi a malými okénky u stropu.
Původně si mysleli, že pronásledování nebude trvat dlouho, ale to se spletli.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Eillen, nečti takové příběhy
Eillen, nečti takové příběhy napůl rozespalá v tramvaji. Už nikdy...
Něco je tu cítit a i když vím, že nejsem v Praze ale v Plzni, tak se neustále rozhlížím kolem, jestli nezahlédnu Ladu ndbo Evžena.
Atmosféra v kapitole je popsaná krásně. Četla jsem se zatajeným dechem a po dlouhé době jsem ráda, že je kapitola takhle useknutá.
jé, děkuju :-)
jé, děkuju :-)
Zas a znova obdivuju tvůj
Zas a znova obdivuju tvůj talent pro vytvoření atmosféry. Přenesla jsem se do toho baráku s nima, cítím ty pachy, vidím to litinové zábradlí... a ani nedýchám.
jejej, tetelík
jejej, tetelík
Já zase vidím sklep v domě u
hehe, není to on?
hehe, není to on?
Nene, ten je v Dejvicích (ale
strašidelný činžák v
strašidelný činžák v Dejvicích už jsme tu taky kdysi měli ;)
A to já si vzpomněla na
A to já si vzpomněla na pražské katakomby, čekání s bandou studentů a kytarou, letící minci a kluky rudé až na zádech :)
Jo, stane se :-)
Jo, stane se :-)
Ježibaba! Nemyslí se ta
Ježibaba! Nemyslí se ta perníková, že ne?
tohle není ta perníková, ale
tohle není ta perníková, ale že ta perníková byla patrně taky ježibaba, nikoliv čarodějnice, to bude nejspíš fakt
;-)
;-)
Ti dík. Teď mám v hlavě
Ti dík. Teď mám v hlavě představu setkání Evžena a Lady se skvadrou ze Záchranné stanice.
Nechce to někdo sepsat?
Evžen by měl problém, protože
Evžen by měl problém, protože skoro nepije, ale Lada by to zvládla s přehledem ;)
Když nepije, tak by mohl být
Když nepije, tak by mohl být dobrým barmanem. :-)
no nevím nevím :-)
no nevím nevím :-)
Tak jeden vždycky nepije, aby
Tak jeden vždycky nepije, aby mohl ostatní odvést domů, ne? ;-)
Ale coby. Ježibaba by jim
Ale coby. Ježibaba by jim nabídla perník a na lidožroutský sklony by možná ani nedošlo. Vždyť ona se tak snaží :)
:-)
:-)
Jů, sklepení s kójema to mi
Jů, sklepení s kójema to mi vždycky přišlo tajemné a strašidelné.
a to jsou teprve na začátku ;
a to jsou teprve na začátku ;)
Jéžibaba, no bezva! A nechal
Jéžibaba, no bezva! A nechal si tu pětikačku, chudáček pán?
Nenechal, vždyť se tam píše,
Nenechal, vždyť se tam píše, že ji vrátil
Ano, pětikoruna v prvním
Ano, pětikoruna v prvním odstavci mě moc pobavila, a pak už to bylo jenom lepší.
To mám radost :-)
To mám radost :-)
Pěkné, moc pěkné. Úžasná
Pěkné, moc pěkné. Úžasná atmosféra, vidím sklepy v jednom starém baráku, kam jsem jako dítě občas musela jít pro kompoty a hrozně jsem to nenáviděla. Ale ne každá černá kočka je ježibaba! Náš Jája rozhodně ježibaba nebyl. No jo vlastně, on to byl kocour :) tak proto. Hele moc dobrý, těším se na každé pondělí jak malá holka, to se musí připsat SOS k dobru toto!
Sežral vás? Nesežral. Tak to
Sežral vás? Nesežral. Tak to je jasný, že ježibaba nebyl, ani ježiděděk, tim spíš, že ježidědci nejsou. A děkuju!
No... popravdě, právě že
No... popravdě, právě že málem sežral. Ne nadarmo jsme mu říkali černá díra, dokud byl tedy ve formě. Jeho šest snídaní, osm obědů a dvanáct večeří vešlo do dějin kočičinstva.
no nazdar. To byl ten
no nazdar. To byl ten nalezenec, že jo?
Ne, to byl jeden z těch,
Ne, to byl jeden z těch, kteří přišli přes zahradu, pěkně pozdravili, usadili se u nás na gauči a pravili - tak jsem tu, a budu tu s vámi bydlet. Máš radost? - Ale popravdě - ano, přitoulal se, s rozbitou hlavou a šíleně zdredovaný, byl dlouhosrstý. Milejšího, přítulnějšího a hodnějšího kocourka jsem nezažila, opravdu. Byl moje velká láska, bohužel nemocný FIP, tak u nás prožil jen pár roků. Ale za to hezkých.
Jasně že se spletli, vždyť by
Jasně že se spletli, vždyť by pak Aries neměla o čem psát. :D Taky mi to připomnělo takový jeden můj sklep, i když vůbec není v Praze. Ale nerada jsem tam chodila celý dětství a nerada tam chodím doteď. Je to pěkně sugestivní. A scéna s pětikorunou je super. :))
Díky. Sklepy zjevně zabírají
Díky. Sklepy zjevně zabírají v každým věku ;)
9-12: 1) Osobně se mi nejvíce
9-12: 1) Osobně se mi nejvíce líbí úzké propojování "realistického" s "magickým", na které - myslím - v krátkých útvarech bývá méně prostoru, právě proto, že nějaká drobná poznámka, postřeh, odpozorovaný detail apod. nebývají dějotvorné: v přečteném např. "Dejte mi chvilku...", "v duchu škrtla archiv" (IX.), celá pasáž o dvou mázích uprostřed shonu rušné ulice (navíc v kombinaci s perfektně přesným kontrastem k popisu téhož místa o nějaký ten díl dříve: nejen Praha v noci je téměř k nerozeznání od denního provozu) (X.), "Chudáček pán" (vtipně nás vrátí do reálného "stavu věcí"), výhoda ostrého liščího čichu v promočené a propivněné chodbě (to je, soudím, až fórek pro nespěchavé čtenáře). 2) Přicházím na chuť Tvým koncovým větám, které po vzoru seriálů a komiksů velmi podporují hlad po dalším "Pokračování příště": každým zmizením a přesunem dochází k přirozenému střihu (IX.), "A to by mohlo znamenat..." přímo volá po "CO?" (X.), předběhnutí děje - typu "a to ještě netušili, jaké dobrodružství je čeká" - přímo fyzicky vyvolává staré Rychlé šípy a lákající větičky na závěr u dílů, které jednou stranou neskončili (XI.). Klobouček! Dvě lehoulinké poznámky, když už jsem se tak začetl: tvary s "nu" u příčestí minulého sloves vzoru "tisknout" se v zásadě dramaticky rozšiřují, v nepřímé psané řeči ale na sebe občas "upozorní" (zrud/nu/l ještě kodifikováno není, drcnul už je); před "a než" a "a kdyby" v zásadě čárka má být, logicky sice takto za "a" (to spojuje dvě výpovědi, které přerušeny srovnáním nebo podmínkou), ale živý organismus jazyka ji přesouvá před "a".
kde mám "a kdyby"? nemůžu to
kde mám "a kdyby"? nemůžu to najít. Co se týče toho zrudnutí, mně to přišlo v tomhle kontextu lepší. Kdyby šlo dejme tomu o západ, tak ten by zrudl. :-)
Děkuju moc za pochvalu, rozbor a pozorné čtení <3
X. "Po magické stopě pátral
X. "Po magické stopě pátral marně a kdyby mu nebylo trapné..."
aha, jo, díky. Máš pravdu,
aha, jo, díky. Máš pravdu, tam ta čárka měla být