Dvanáct - říjen 1938
Koba se původně žádného průvodu účastnit nechtěl. Politika ho nikdy nezajímala. Karla Tellera a jeho kumpány ze Sudetenpartaje, co se každou sobotu scházeli v hospodě, považoval jen za bandu mluvků. Neměl čas ani chuť vysedávat s nimi u piva, naříkat na coby kdyby a vést silácké řeči o tom, jak bude až bude.
Když v neděli Teller přišel a vykládal o demonstraci za připojení Rotbachu k Rakousku, poslouchal ho Koba jen na půl ucha. Jenže Karel přišel v pondělí znovu a v úterý jakbysmet. Naskočil na valník, když jel Koba na pole, a celou cestu mluvil a mluvil. Taková pokojná demonstrace že je legitimní věc, která nemůže nikomu uškodit, právo na protest zaručuje přece ústava, Koba už se do toho stejně namočil, když přinesl tu Jobovu zvěst o tom, kudy vede hranice, a když se nic neudělá teď, neudělá se nic už nikdy.
Neuběhl ani týden a Koba měl pocit, že ve vsi se o ničem jiném nemluví. A čím víc o demonstraci slyšel, tím víc mu to připadalo jako dobrý nápad. Když se ale dnes sešli na návsi, stejně se necítil ve své kůži. Něco mu nesedělo a sám nevěděl co.
Teď je ale všechno jinak. Koba cítí, že dělá správnou věc. Vykračuje si s ostatními k hraničnímu přechodu, do zad ho hřeje podzimní slunce a v srdci vědomí sounáležitosti. Přece jen se sousedi dokážou semknout, když je třeba! A kolik se jich sešlo! Je jich celé procesí, možná stovky lidí! Někdo vpředu zanotoval známou melodii, další se k němu přidávají.
„Nechte z duše jdoucí píseň
domovinou naší znít,
po luzích ať rozletí se,
Lužnici dá šumný svit.“
Koba zpívá s ostatními, i když se mu dojetím svírá hrdlo. Kdosi mu položil svou ruku kolem ramen, srovnali krok a jdou jako jeden muž.
„Těsněj semknem svoje řady!
Ruku v ruce kolkolem
svorně všichni dohromady
chceme bránit rodnou zem.“
Vzdorná píseň Němců burácí ze stovek hrdel. Koba hrdě zpívá s ostatními z plných plic a cítí se jako už dlouho ne. Cítí se plný síly, budoucnost má ve svých rukou a nic se nezdá nemožné.
A pak ten skvělý pocit rozbijí výstřely.
Jméno vesnice je fiktivní, události jsou skutečné.
Verše jsou ze Vzdorné písně Němců v jižních Čechách od Wilhelma Dorrea, která vyšla už(!) v roce 1901.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Tak to je zatím snad nejlepší
Tak to je zatím snad nejlepší kousek. Konec je opravdu drsná pointa. Musím říct, že to opravdu nebyla jednoduchá a jednoznačná doba.
To mě těší, že se ti líbí!
To mě těší, že se ti líbí!
Ono hodně záleží na tom, čí optikou to člověk sleduje. Jak to vnímali Češi z vnitrozemí, bude zas jindy.
Výstřely? No nazdar. Z které
Výstřely? No nazdar. Z které strany hranice přišly?
Tvoje povídka mě ohromně baví a zajímá. Přiměla mě trošku googlit. Našla jsem nějaké články o té době a tomto regionu, ale nic konkrétního o popisované demonstraci.
To je radost a štěstí mít
To je radost a štěstí mít takové čtenáře jako jsi ty, děkuju.
Já už toho taky moc víc nevím, ale co ještě vím, povím příště. I o té střelbě. Ale neboj, umírat se (zatím?) nebude.
Já se přiznám, že jsem na
To jsi dobrá.
To jsi dobrá.
Mě překvapilo už to, že někde česká vesnice demonstrovala a chtěla připojení k Říši. I když oni se považovali za Rakušany.
Taky jsem to čekala. Popis
Taky jsem to čekala. Popis události a pocitů je naprosto dokonalý
Já si myslím, žes to prostě
Jsem prostě předvídatelná ;-)
Jsem prostě předvídatelná ;-)
Bezvadně napsané, to se čte
Bezvadně napsané, to se čte samo, opravdu. Píšeš skvěle. A jde z toho mráz po zádech, ale to už píšu asi po stopadesátý šestý, prostě mi dochází superlativy, tak to ber, jakože fakt hodně dobrý!
Jej, díky. Celá se červenám.
Jej, díky. Celá se červenám. Snad se bude líbit i dál.
Je to vážně výborné. Rotbach
Je to vážně výborné. Rotbach je dobré jméno ;-) mimochodem, vesnice,blízko níž má máma chalupu, se německý jménovala trochu podobně Rottenschachen.
Díky.
Díky.
(spoiler: Rapšach je jedním z hlavních inspiračních zdrojů pro Rotbach. A pak taky vesnice Schwarzbach.)
Jo jo, Rapšach ;-) je to tam
Jo jo, Rapšach ;-) je to tam moc hezké kraj.
Jé, odtamtud je moje
Jé, odtamtud je moje spolužačka z vysoké. Žije v Praze a doma jí vyčetli nedostatek lokálního vlastenectví... dnes už to zjevně není sprosté slovo.
Tak tohle je zatím nejhustší
Tak tohle je zatím nejhustší kousek. Kde se to skutečně stalo?
Omlouvám se, nějak jsem
Omlouvám se, nějak jsem zapomněla odpovědět.
Stalo se to v Rapšachu.