13. Předjaří

Obrázek uživatele Wee-wees
Kapitola: 

V některých letech jaro přichází pozvolna, přemítal Yansson, když stál u dokořán otevřeného okna a vdechoval plnými doušky vzduch, který přicházel zvenčí. Vplíží se do kraje nepozorovaně a plíživě. Ale některé roky jsou jako tento, kdy jaro vtrhne do kraje v jednom mocném náporu takřka přes noc. Ještě včera se krajina zdála tvrdě spící pod ledovou krustou na povrchu, ale teď – vítr, který se mu otíral o tváře, nesl v sobě vůni života. Léta neprostříhané slivoně v zahradě rozkvetly.
Slyšel hlasy vojáků, zvučné a bujné, jak na sebe pokřikovali při sekání dřeva a nošení vody. Činnosti, které ještě včera prováděli s nechutí, dnes provázel smích. To dělá jaro s lidmi bez rozdílu věku; jaro a naděje.
Ale Yansson byl starý muž a jar prožil už hodně. A věděl něco, co si ti mladší tam dole nechtěli připouštět.
Ten první prudký nápor nikdy nevydrží. Zima se nevzdá tak snadno.

Cybélie s Lornem vyšli na terasu nad zámeckou zahradou. Právě ve chvíli, kdy Medek s Halem vylili vědro vody Jorikovi na hlavu.
Když si druhý nejmladší obyvatel zámku vytřel z očí část vody a vykašlal zbytek, zjistil, že hledí přímo na špičky bot svého velitele, který na něj zuřivě zhlížel z terasy.
„Takhle se chovají královští gardisté ve službě?!“
„Medvěde, klid,“ dotkla se princezna zlehka jeho lokte. „To je tím jarem. Taky to cítím.“
Sešli dolů. Vojáci uhýbali z cesty, mumlali omluvy a klaněli se, najednou nejistí jako děcka přistižená při příliš divoké hře.
Lorn je volal jednoho po druhém, pět svých mužů – toho šestého, Gera, poslal hned za úsvitu do města pro zásoby. Princezna si je pozorně prohlížela, opakovala si jejich jména. Většinu z nich si matně pamatovala; až na toho nejmladšího. A momentálně nejmokřejšího.
„Tak tebe ještě určitě neznám,“ usmála se pobaveně.
„Jeho otec ho poslal ke mně do gardy před pár lety. Doufal myslím, že vojenská služba by mohla tu jeho divokou povahu trochu srovnat; a že na něj trochu dohlédnu. Obávám se, že se v obojím poněkud zklamal,“ dokončil příkře.
Jorik naoko zchlíple svěsil hlavu, ale netvářil se příliš zkroušeně a Cybi pochopila, že ani Lorn nemyslí svůj odsudek tak úplně vážně.
„A kdo je jeho otec? Znám ho?“
„Myslím, že ano - pamatuješ si přece generála Svaba?“
„No ovšem – generál Šváb,“ vyhrkla Cybi bez přemýšlení a vzápětí se chytila za pusu.
Ale to už se smáli všichni, včetně velitele. Tou přezdívkou mu samozřejmě říkali úplně všichni – i když nikdo by si netroufl vyslovit ji generálovi do očí. Ano, Cybélie si generála Svaba pamatovala. Byl jedním z členů královské rady a jedním z nejváženějších. Zkušený veterán, který s jejím otcem kdysi bojoval v Severních válkách. Na čí straně ale tehdy stál, když Hrys začal vpouštět svůj jed do srdcí někdejších otcových přátel? Smířil by se hrdý generál s ženou na trůně? A na čí straně by stál dnes?
Měla se to dozvědět dřív, než by chtěla.

Yansson, dvě patra nad nimi, to viděl dřív než oni. Po cestě, která se vinula směrem od vsi, uháněl jezdec. Byl to Ger, ale nevracel se v poklidu s nákladem zásob. Štval zpěněného koně po pěšině vzhůru a ve tváři měl vepsané špatné zprávy.
Starý učenec si povzdychl.

Ten krásný první záchvěv jara nikdy nevydrží.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

To se to rychle prolátlo

Obrázek uživatele Killman

Hmm, že by byl na hradě práskač?

Obrázek uživatele Aveva

Zima se sice může bránit, ale jaro nakonec stejně zvítězí! ;o)
-A A +A