Den tam, kde kostry tančí IX.
Sedmá denní hodina je ponořena do ticha. Duchové se skrývají ve stínech, kosti leží na podlaze, jen pavouci v deváté uličce šustí nožkami.
O dvacet pět kilometrů na jihovýchod nasedají do auta Daniel von Drak, správce depozitáře, s kolegou Jaroslavem L.
„Vypadáš spokojeně,“ prohodí Jaroslav.
„Jsem. Budu mít klidný den, žádné zkoušení, žádná písemka,“ usměje se Daniel.
Jaroslav si povzdechne. To on zkoušení v plánu má.
Spokojený úsměv na Danielově tváři zamrzne v okamžiku, kdy otevře dveře školního depozitáře. Na hlavě mu přistanou lebka a dva prsty. Nedaleko zahlédne stehenní kost.
„Já věděl, že nemám mluvit o klidu,“ prohlásí rezignovaně.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
jo, to tak bývá...
jo, to tak bývá...
Díky.:-)
:-)
Známe. Jakmile si člověk v
Známe. Jakmile si člověk v práci troufne říct, že je klid, nastane apokalypsa...
Díky.:-)
Takže zítra bude zle... Po šesti týdnech poprvé v práci, to nebude klid...
Klasika... Jak to člověk
Klasika... Jak to člověk zakřikne...
:-)
Tak, tak.
Helemese, už se hýbají :-)
Helemese, už se hýbají :-)
Díky.:-)
Jo, jo.
No vypadá to, že sbírky mají
No vypadá to, že sbírky mají spíš nějaký výjimečný den. Když i jeho to rozhodilo.
Díky.:-)
Ani ne. Až zas tak moc rozhozený není, prostě chtěl mít klid.
Kouzelné!
Kouzelné!
Díky.:-)
Moc.;-)
Jojo, to jsem čekala :-D
Jojo, to jsem čekala :-D
:-))))
Jsem ráda, že jsem nezklamala.;-)