Patnáctá

Setton jako puzzle skládal zas a znovu příběh celý,
rozhodl se řídit tím, co instinkty mu právě velí.
Vypravil se do jeskyně, místa Zuzaniny vraždy,
postavit se hrůzám čelem nedovede hned tak každý.
Naposledy vstupoval sem následujíc psovoda,
netušil, že tisíc jehel srdce mu tu probodá.
Věděl, že ji znovu spatří v kalužině krve,
každý detail vybaví si tak, jak vryl se prve.
Do duše se opět vkrádá neskutečná tíseň
a v hlavě zní bez přestání jedna tklivá píseň.
Petrklíč utrhl před chvílí po cestě,
poslední květinu své mrtvé nevěstě.
Teprv nyní povšiml si, bolestí tak těžce zmámen,
že uprostřed sluje stojí jak podstavec plochý kámen.
Z piety květinu doprostřed kladl,
květ náhle rozkvetl a rychle zvadl.
Před očima rozpadl se v jemný vonný prach
a Settona na chviličku ochromuje strach.
Marně hledá v mysli důvod, proč se cítí stísněně,
jeho oči bloudí kolem, až zří nápis na stěně.

Branou sedmi království dovnitř vstoupit smíš,
počítej, že živ a zdráv zpět se nevrátíš.
Odhalíš-li tajemství sedmi tajných říší,
tvé nejhorší noční můry vyjdou ze svých skrýší.
Jsi-li přesto odhodlán obětovat vše co máš,
věz, že pro ten smělý počin svoji duši zaprodáš.
Brána těchto tajných světů měla zůstat skryta,
stojí ti smrt za pocit, že zvědavost je syta?
Pokud přesto se životem hazardovat chceš,
potom nahlas vyslov slova, která právě čteš:

Bráno sedmi království otevři se v Pánu,
nechej vstoupit cizince, přijme každou ránu.

Setton čte, pak vyjde ven, bílým světlem omámen.
Všechno zdá se býti stejné, přesto je to jiné,
“Živáčkov” je na ceduli, kterou právě mine.
Setton zvyklý různých děsů
náhle stanul vprostřed lesů.
Nečekal, že krajina se tak rapidně změní,
raději se proto štípl, by vyloučil snění.
za zády mu zapraštělo, myslel si, že je s ním amen,
zjistil, že vchod do jeskyně zatarasil velký kámen.
Nadechl se, v uších ještě doznívala rána,
poznání mu blesklo hlavou, zavřela se brána.
Je to pravda, prudce kých
a zaslechl Zuzčin smích.
Kdesi mimo realitu ocitl se právě
a říkanka prapodivná zní mu opět v hlavě:

Bumtarata sedm ran,
sedm zemí, sedm bran.
Sedm stráží klíče střeží,
sedm klíčů, sedm věží.

Sedm malých královstvíček,
od každého jeden klíček.
Pamatuj, že kdo sem vejde,
živý odtud neodejde.

...

Šestá říše to je domov věcí, které ožívají,
tak Živáčkov začalo se kdysi říkat tomu kraji.
Kouzelné či mluvící, všechny se tu sešly,
co snad někdy v povědomí živých tvorů vešly.

...

Bumtarata sedm říší, teď jen kterou projít dřív,
když nezemřeš, rozhodně tu někde najdeš sedmý div.
V bránu temnot vetkni klíč,
tím prvním je petrklíč.

Kde se vzala, tu se vzala,
tyčila se před ním skála.
Jediná cesta teď kupředu vedla,
mohutná hradní zeď k nebi se zvedla.
Ta hradba kamenná před ním se tyčí,
jediným dotykem nevíru ničí.

Připadá si jako kluk když hrdinou byl gamebooku,
dětské sny a fantazie jdou mu tady na ruku.
Těžké je potlačit svůj rozum dospělý,
když už jste z dětských snů nadobro prozřeli.
Přesto nelze popřít, že tu Setton vážně stojí,
přiznejme, že ve svém věku klukovin se bojí.
Po kratičkém zaváhání razí si však cestu vpřed,
rozhodnut, že na vlastní pěst propátrá ten nový svět.
Ať jsem kde jsem, myslí si Tom, mám tu svoje poslání,
odvaha a intuice kupředu ho pohání.
Čtenář nad tím rozhodnutím lehce zazívá,
je jasné, že jiná možnost prostě nezbývá.
Člověče, buď tolerantní, empaticky měl bys chápat,
jedna věc, je své sny žít a druhá s knihou v ruce chrápat.
Setton vejde branou dovnitř stoupá vzhůru po schodech,
nikde ani živé duše, ticho, v němž se tají dech.
Jeho hlas zní prapodivně, o stěny se tříští,
na nádvoří opuštěném vodotrysk tu prýští.
Kapky vody duhou hrají a…
ony si povídají!

“Divná věc, cizinec,
pojď sem k nám na pokec.”