Ztráta smyslu pro krásu

„Jsi krásná,“ řekl jí.
„Opravdu?“ zapochybovala. Usmál se.
„Opravdu. Ani se nemusíš krášlit,“ ujišťoval ji a přitiskl k sobě.
„Děkuji,“ zašeptala a nechala se hřát jeho teplem. Nepotřebovala být krásná, stačilo vědět, že on je tu s ní.

Zírala do zrcadla, bledou tvář bezvýraznou, pod očima hluboké tmavé kruhy.
Mohla se zkrášlit, mohla dělat cokoliv jiného, možností bylo tolik… ale ona nechtěla.
„Jsi krásná,“ sdělila svému mlčenlivému odrazu. Znělo to mrtvě i jejím vlastním uším.
Byla krásná a krášlit se nepotřebovala. Stejně by to neudělala, protože to pro ni už nic neznamenalo. Vše ztratilo smysl a krása odešla s ním.