14: Odvážný krok

Obrázek uživatele Owes
Úvodní poznámka: 

Kapitola, v níž je odhaleno temné tajemství.

Kapitola: 

Na té hodině bylo psychicky vyčerpávající úplně všechno. Počínaje Dracovým hysterickým záchvatem, kterým mínil dosáhnout toho, že nebude jako ostatní krájet pokoutníkům nožky, neboť on se pavouků nevýslovně štítí. (Ve skutečnosti bylo všem jasné, že je z pavouků podělaný až za ušima.) A konče Harryho absolutním fiaskem, které si nedovedl vysvětlit ani Severus, ani sám Harry. Vše mezi tím jen podtrhovalo příšernost celé téhle lekce z lektvarů. Grangerová se ani jednou nepřihlásila se správnou odpovědí, Parkinsonová si v kotlíku vymáchala vlasy, čímž se odsoudila k tomu, aby po zbytek týdne chodila s šedivou hřívou, a Longbottom byl jediný, kdo dokázal připravit použitelnou směs pelyňku, třemdavy a kozlíku, tudíž se pouze jeho dílo ve výsledku dalo považovat za úspěšně dokončené.
„Gratuluji vám, pane Longbottome,“ vypravil ze sebe Snape, když si poněkud zaraženě prohlédl odlitý vzorek jeho lektvaru. „Vaši práci hodnotím jako nad očekávání. Doslova. Vy ostatní ty břečky vylijte a zůstáváte bez známky, protože kdybych vás měl známkovat, musel bych být nepředstavitelně zlý. Sbalte si věci a jděte. Na příští hodině probereme všechny vaše chyby.“
Žáci druhého ročníku schlíple házeli pomůcky a učebnice do brašen a houfně odcházeli. Severus ostrým švihnutím hůlky smazal z tabule postup přípravy uspávacího lektvaru a podepřel si bradu dlaní. Chvíli zamyšleně pozoroval Harryho loudavé přerovnávání věcí v tašce, načež se rozhodl ho k sobě zavolat.
„Dnes nejsi ve své kůži. Stalo se něco?“
„Ne,“ odpověděl Harry po dlouhém zaváhání. „Nic, pane. Totiž, Severusi. Ehm... Nic se nestalo.“
„Dobře,“ prohlásil Snape po stejně dlouhé odmlce. „Kdyby sis chtěl promluvit, víš, kde mě najdeš.“
Harry ostýchavě přitakal a vydal se za ostatními.

Ten večer Severus neomylně zamířil do kabinetu Obrany proti černé magii. Lupin už byl na něj přichystaný, vybavený krabicí čokoládových pralinek a lahví skotské.
„Bůh ti žehnej, Náměsíčníku.“ Severus úlevně vydechl kouř z ručně balené cigarety, vložil si do úst pralinku, pomalu ji rozžvýkal a zapil douškem whisky. „Jsi ten nejlepší terapeut široko daleko.“
„A taky nejlevnější,“ ušklíbl se Remus a přistrčil mu pod ruku popelník. „Těžký den?“
„Den? Týden. Možná měsíc. Nějak ztrácím pojem o čase.“
„Jestli tě trápí ten neúspěch s Malfoyem -“
„Je pravda, že za tohle selhání bych si nejradši nafackoval. Ale o to nejde. S Ropuchou se vypořádáme jiným způsobem.“
„Tak o co jde?“
„Můj otec mi poslal dopis.“
„Co-cože?“ Remus vychlístl půlku skotské na stůl, jak se bleskově napřímil v křesle. „Tvůj otec ti napsal?! Nemůže to být jen někdo, kdo se za něj vydává?“
„Obávám se, že ten dopis skutečně napsal můj otec. Neviděl jsem ho sice hodně dlouho, ale jeho rukopis poznám. Jedna hrubka za druhou, roztřesené písmo, na několika místech samým soustředěním prodřený papír.“
„To musí mít zatraceně dobrý důvod, když se odhodlal k tak odvážnému kroku. Prozradíš mi, co stojí v tom dopise?“
„Poslední stadium rakoviny plic. Žádá mě, abych se s ním setkal.“
Remus dokonale oněměl. Zíral na Severuse rozšířenýma očima a v těch očích měl ohromení, stín starosti i soucit.
„Napsal mi svou aktuální adresu, kdybych se rozhodl ho navštívit. A taky telefonní číslo, kdybych třeba chtěl jen zavolat.“
Remus stále mlčel. Vážil si Severusovy sdílnosti a horečně přemýšlel, co by mu řekl, zároveň si však uvědomoval zoufalou nedostatečnost slov a plochost všech frází.
„Taky nevím, co na to říct,“ vysvobodil ho Severus z rozpačitých úvah a přitom se tak zvláštně, smutně usmál. „Prostě mám chuť se opít.“
„Jsem rád, že sis vybral mou společnost,“ uvolnil se konečně Remus a kvapně dolil sklenky. „Víš, co mi vrtá hlavou? Jak se mu povedlo ti ten dopis poslat? Pokud vím, nepromluvili jste spolu patnáct let. Nemohl vědět, že jsi teď v Bradavicích. A vůbec, sem se přece mudlovská pošta nedostane.“
„On to neposlal mudlovskou poštou. Sehnal sovu, řekl jí moje jméno a po patnácti letech znovu uvěřil na kouzla, když ji s obálkou v zobáku vypustil z okna.“
„To si děláš... - Dojalo tě to?“
„Rozhodně to způsobilo, že přemýšlím o použití telefonní budky.“
„O návštěvě neuvažuješ?“
„To víš, že uvažuji.“
„Věřím, že se rozhodneš správně.“
„Co je v tomhle případě správně?“ namítl Severus ostřejším tónem, než měl v úmyslu, a přebytečné napětí si vybil na nedopalku cigarety, který rozdrtil o skleněné dno popelníku. „Mám kývnout na setkání s mužem, který ohledně mého zplození prohlásil: Kéž bych měl tenkrát na výběr? Nebo mám jen a prostě zavolat a vzkázat mu, že se loučím bez výčitek?“
„Cokoli, co ti pomůže se s tím vyrovnat, je správné,“ ujistil ho Remus mírným hlasem. „Tady nejde o něj, Severusi. Jde o tebe. Udělej to, o čem si myslíš, že s tím dokážeš žít.“
Snape těžce polknul. Chvíli hleděl někam daleko přes Remusovo rameno a nakonec pokýval hlavou.
„Já vím, proč chodím k tobě a ne k Rolandě.“
„Protože Rolanda nemá v šuplíku pralinky.“
„Přesně tak.“

Cestou do soukromých komnat Severus přemýšlel, kdy by bylo nejschůdnější vzít si volno. Nepochyboval, že mu ho Brumbál dá, tenhle rodinný důvod byl více než pádný, avšak nemusel kvůli tomu překopávat celý týdenní harmonogram.
V pondělí mají třetí ročníky prověrku ze zakrývacího lektvaru, pátý ročník havraspárských a mrzimorských bude probírat úplně novou látku, zatímco nebelvírští a zmijozelští mají slíbenou ukázku přípravy Amorova šípu. Prvňáky čeká seznámení s odvary proti neduhům. Navíc se po šesté hodině v kabinetu zastaví prefekti.
Úterý bude jeden velký závod s časem.
Středa. Ta by měla být relativně klidná. A pro suplující Auroru vcelku snesitelná. Samá opakování, zhodnocení pondělních testů... Pokud mrzimorští prvňáčci nevyhodí do vzduchu své kotlíky jako minule.
Takže středa. Středa.
„Charito?“
V hlubokém zamyšlení Severus málem zakopnul o profesorku studia mudlů. Seděla před jeho dveřmi a zjevně ji během čekání přemohl spánek. Teď rozlepila víčka a s omluvami se sbírala na nohy.
„Severusi? Promiň, já... Už jsem si říkala, že odejdu, když se mi začaly zavírat oči.“
„Nejspíš se jedná o něco důležitého, když jsi byla ochotna tady přenocovat.“
Charita Burbageová zrudla jako pivoňka. Severus Snape to postřehl a okamžitě zmírnil svůj příkrý postoj úsměvem.
„Pojď dál. Ať si můžeme v klidu promluvit.“
Zavedl ji přes malou předsíň do obývací komnaty. Tím, že se posadil do křesla jí dal najevo, že si též může udělat pohodlí.
„Něco k pití?“
„Čaj. Děkuju.“
Líně mávl hůlkou. Z přilehlé místnosti k nim doletěla konvice a dva šálky.
„Takže... čemu vděčím za tuhle zvláštní, pozdní návštěvu?“
„Pracuji na jedné kontroverzní studii a potřebovala bych tvou pomoc.“
„Máš na mysli další z řady kontroverzních prací na téma soužití čarodějů a mudlů?“
„Ne tak docela. Respektive, tentokrát to bude spíš z oblasti genetiky.“
„Nedovedu si představit, v čem by měla spočívat moje pomoc. V genetice se vyznám asi jako dostihový kůň v olejové malbě.“
„Jde jen o poskytnutí nějakých informací, nic víc.“
„Genetických?“ nadhodil provokativně a sledoval další vlnu ruměnce v jejích tvářích. „Odpusť. Tomu se nedalo odolat. Vím, byl to nejapný žert.“
„Vlastně bych neměla nic proti, kdybys mi chtěl takové informace předat,“ udivila ho svou nenadálou a zcela bezostyšnou upřímností, zatímco si roztržitě popotahovala hrubé punčocháče, jež se tak pramálo hodily k jejím sotva třiceti křížkům. „Jenomže by asi nepadly na úrodnou půdu.“
Nechápavým zamračením ji vyzval k vysvětlení.
„Nemůžu mít děti. Jsem neplodná. Neúrodná půda.“
„Proto ses rozhodla strávit zbytek života v Bradavicích?“
„Ano. A jsem potěšena, že mě nelituješ.“
„Nevidím důvod, proč bych tě měl litovat. Pokud bys po dětech doopravdy toužila, využila bys některou z dostupných alternativ. Pokud po nich netoužíš, máš jistě jiné vznešené cíle, kterých míníš dosáhnout. A koneckonců, pro některé muže jsi splněný sen. Nač ti tedy vyjadřovat lítost?“
Charita nestačila zareagovat. Za oknem se objevila nádherná sova pálená a odvedla Severusovu pozornost k dopisu, s nímž přiletěla.
„Zdá se, že jsi dnes opravdu na roztrhání.“
Severus si ty tři řádky včetně podpisu přečetl pro jistotu dvakrát. Pak hodil pergamen do krbu a nechal v něm vzplanout vysoké plameny. Na rtech měl spokojený úsměv a v očích mu jiskřilo, když se pomalu obrátil zpátky k Charitě - mladé ženě s dívčí tváří, ke které se tolik nehodily hrubé punčocháče, tvídová sukně a blůza zapnutá až ke krku.
„Na roztrhání,“ přikývl. „Dovolím si však doufat, že my dva se dnes omezíme na méně drsné praktiky.“

Krátce po půlnoci Severuse probudil pruh světla z pootevřených dveří. Napadlo ho, že Charita možná odchází do své vlastní ložnice o patro níž, když ale vedle sebe nahmatal její tělo, vystřelil z postele takovou rychlostí, že se pod ním ani nestačila prohnout matrace. Tichými nášlapy došel ke dveřím, na chvíli se zaposlouchal a pak otevřel dokořán.
Severusova hůlka se dotkla špičky dlouhého nosu skřítka Dobbyho a malinko zajiskřila. Dobby leknutím vypískl a odskočil ke krbu.
„Neútočte, prosím! Neútočte, pane! Dobby přichází v míru! Dobby přišel panu Severusovi něco předat!“
Severus dnes opravdu nevycházel z údivu.
Ohlédl se za sebe, aby zjistil, jestli Charita spí, a zavřel dveře ložnice. Hůlku schoval do... - Hůlku neschoval, jelikož neměl kam. Jakmile mu to došlo, přivolal si z předsíně župan.
„Dobby, co tu děláš? Předpokládám, že tvůj pán neví, že jsi tady.“
„Pan Severus předpokládá správně,“ přiznal skřítek a ukázal Severusovi dlaně ovázané špinavými obinadly. „Ale Dobby musel přijít. Musel panu Severusovi něco přinést.“
„Co jsi mi přinesl, Dobby?“
Skřítek sáhl pod umaštěný povlak na polštář, který mu sloužil za oděv, a vytáhl notes v růžovém, chlupatém obalu, z nějž výsměšně trčel nos kluběnky, která pro tento účel poskytla svou hebkou srst. Severuse zaplavila vlna hnusu a rozlila se do nekonečného opovržení.
„Myslím, že pan Severus ví, komu ten zápisník patří. Dobby ho našel v salónu pro hosty, když tam odpoledne uklízel.“
„Proč to děláš, Dobby? Musí ti být jasné, co s tebou Lucius provede, jestli to zjisti.“
„Dobby slyšel, co pan Severus říkal, když byl za pánem na návštěvě. Dobby nechtěl špehovat! Vymetal krb v hale, když to uslyšel! Nemohl uvěřit, že nějaký kouzelník takhle mluví o nekouzelnících. Dobbymu se líbilo, co pan Severus říkal. Dobby chce pomoct.“
„Děkuji, Dobby. Vážím si tvého odhodlání.“ Trochu štítivě si od něj notes převzal a zastrčil ho do kapsy županu. „Teď se prosím vrať. Není bezpečné, abys tu zůstával tak dlouho.“
„Dobby rozumí,“ zakýval horlivě hlavou skřítek. „Kdyby mě pan Severus někdy potřeboval, ví, kde mě najde.“
Dobby zmizel jako pára nad kotlíkem a Severus klesl do křesla. Teprve teď se mu rozbušilo srdce. Cítil jeho rychlý tep ve spáncích, v uších slyšel ohlušující šum krve. Rozevření toho zápisníku mu do oběhu vyplavilo víc adrenalinu než souboj s rozdrážděnou mantichorou.
Dolores Umbridgeová stránky svého deníku nešetřila.
Zřejmě podle hesla ,Papír snese všechno´ do něj napsala i seznam osob určených k likvidaci.
Na té černé listině ho ani tolik nezaujal první řádek s jeho vlastním jménem, jako spíš jméno na řádku druhém.
Harry Potter.

Závěrečná poznámka: 

...do cíle zbývá 36 kroků...

Komentáře

Obrázek uživatele KattyV

To není čarodějnice, to je ježibaba!

Obrázek uživatele Regi

To není ani ježibaba. Ježibaba je proti Dolores hodná, milá a laskavá stařenka.

Obrázek uživatele Arenga

Celá kapitola je skvělá! Od Nevilla, který dostane "nad očekávání" až po ten závěr.
Temných tajemství je tam, řekla bych,dost. Jsem navnazena a natesena na pokračování!

-A A +A