Kapitola 14. - Trosečnice

Obrázek uživatele Julie
Úvodní poznámka: 

Vím, že posledních pár kapitol byl tak trochu zmatek, ale doufám, že teď už jsem se trošku chytila a začnu postupovat zase alespoň trochu uspořádaným způsobem.

Kapitola: 

Když Magdaléna kývla Kapitánovi na to, že proklouzne ven za hranice Jeruzalémské zóny, netušila, co se stane. Měla tam být jen pár dní a pár nocí. Několik opatrných otázek a zápisník plný nekonečné řady hloupostí, které venku zaslechne. Dokonce jí s sebou dal i nějaké peníze. Mohla se poflakovat po Tel Avivských barech a cítit se u toho užitečně. Odháněla vlezlé nápadníky, kterých bylo nějak víc než dřív, a u toho špicovala uši. Považovala to za skvělý úkol.
Jenomže pak přišel ten den. Město bzučelo jako úl.
„Dokázali to, vědci to konečně dokázali!“ sdělil jí barista a přidal do latté karamelový sirup úplně zdarma.
„Co přesně?“ zeptala se, protože už věděla, že role naivky jí náramně sluší.
„Zastavili tu prokletou mlhu, děvenko,“ ozvala korpulentní dáma, která stála ve frontě za ní. „Nějakým plynem ji prý neutralizovali.“
„Poslyšte,“ obrátil se na baristu uhlazený kravaťák, „nechcete místo těch sraček pustit rádio? Všichni chceme slyšet zprávy.“
Z rozhlasu se to Magdaléna dozvěděla. Prakticky všechno, co potřebovala. Radostnou zprávu o zastavení postupu žluté mlhy. Smutnou zprávu o tom, že Jeruzalém a jeho okolí zůstávají nedostupné (ba dokonce ještě nedostupnější než dříve). A také jméno toho, kdo stojí za tímto přelomovým objevem.

Musela počkat dlouho do noci, aby se vyhnula nechtěné pozornosti jednotek střežících hranice zóny. Nebyli nijak zvlášť pečliví, ale stejně o jejich otázky nestála.
Hranice byla označená provizorními zábranami. Nic, co by se nedalo snadno překonat. Přesto ale postupovala opatrně. V ulicích Tel Avivu se povídalo, že bariéra je neprostupná. Magdaléna doufala, že pro ni to neplatí, ale spolehnout se na to nehodlala.
Sehnula se a podlezla policejní pásku. V nose ji zašimral prach s nepřirozeně sladkou vůní. Opatrně udělala krok dopředu. Rozbolelo ji pravé ucho. Instinktivně přivřela oči a bolest jí náhle na víčka vykreslila modravé blesky.
Zastavila se.
Přitiskla si ruce na uši, ale nedokázala umlčet zvuky, které se z nich řinuly ven. Ústa zalapala po dechu. Vzduch zvonil křikem a pláčem a zvukem lámajících se kostí. Všechno to už někdy slyšela.
Udělala krok zpět. A ještě jeden. Klopýtla o policejní pásku. Plazila se pryč.

Až do rozbřesku zůstala ležet schoulená pod lavičkou u opuštěné zastávky autobusu. Třásla se a když pak šok trochu pominul i přemýšlela. Bariéra pro ni očividně byla stejně uzavřená jako pro lidi. Netušila, co se stalo za ní. Možná už Jeruzalém neexistuje. Možná všichni uvnitř zahynuli. Možná by si měla najít práci a předstírat, že je člověk.
Spočítala svou zásobu šekelů a usoudila, že budou stačit sotva na týden. Když vyšlo slunce, zvedla se a odešla zpět do Tel Avivu.

Komentáře

Obrázek uživatele Tora

Ale to je velmi nepříjemná komplikace.
Tak to jsem zvědavá, jestli se to vyřeší.

Obrázek uživatele Julie

Nakonec se to, ze je venku, jeste muze hodit, ale je to obzvlast pro ni velice neprijemne.

Obrázek uživatele Aries

mne to u´plne uteklo. Je to strasne napinavy

-A A +A