16: Krok stranou

Brumbálova pracovna byla ozářena paprsky zapadajícího slunce. V jeho světle se blyštěly všechny ty složité přístroje na tenkých nožkách, vitríny s nejrůznějšími relikviemi a naleštěný meč Godrika Nebelvíra na stěně za ředitelovým křeslem.
Severus odmítl nabídku židle naproti Brumbálovi a vybral si postávání u rámu dveří.
„Už jste vyřešil otázku ochrany Harryho Pottera?“
„Ano. Mohu ti s potěšením oznámit, že během nadcházejícího ročníku bude Harry v naprostém bezpečí. Na hradě totiž bude Sirius Black.“
„Tichošlápek tu bude učit?“
„Přeměňování,“ pokýval hlavou Brumbál a spokojeně se usmál.
„Shledal jste, že už na to nemáte sílu?“
„Našel jsem si jistou zálibu, která vyžaduje více času, než jsem původně předpokládal.“
„Pletení?“
„Ne, tomu se věnuji o víkendech.“
„Dobrá, nebudu naléhat. Čili od září tu s námi bude Sirius, to je skvělá zpráva. Zvláště pro Remuse.“
„Ano. Byl rád, že jsem na jeho návrh přistoupil. Zřejmě to tak úplně nečekal.“
„Vidím, že na jeho rady dáváte často.“
„A vyplácí se mi to. Doufám, že se Sirius do dění v Bradavicích zapojí stejně hladce jako ty. Mimochodem, jak se daří Charitě? Dlouho se neukázala ve sborovně.“
„Profesorka Burbageová intenzivně pracuje na své studii o dědičných chorobách a vývojových vadách čistokrevných kouzelníků. Mám dojem, že pokud to někdo vydá, skončí v Azkabanu spolu s ní.“
„To děvče rádo dráždí hady bosou nohou. Je to jedna z věcí, kterou máte společnou.“
„Jsem si toho vědom. Proto jsem svou poznámku nezamýšlel jako kritiku. A už vůbec ne jako výčitku.“
„Netrápí tě její možná budoucnost v azkabanské cele?“
„Pokud to netrápí ji... Ono je také možné, že se tam brzy sejdeme.“
„Ty jsi stále ještě pod mou ochranou, Severusi. Jestliže se tedy v nejbližší době nechystáš někoho sprovodit ze světa. To by pochopitelně můj postoj k tobě poněkud zkomplikovalo.“
„Pochopitelně. A to nás přivádí k Dolores Umbridgeové.“
„Jistě.“ Brumbál si vyloženě nešťastně povzdychl a vyprázdnil kalíšek sherry. „Dělá ti starosti, že jsme od poslední schůze nikterak nepokročili.“
„A vám to snad starosti nedělá, Brumbále? Sedmi hlasy se rozhodlo o tom, co se má podniknout.“
„A pak se přihodila ta nepříjemná záležitost s Luciusem.“
„Ano, ale -“
„Je bezpodmínečně nutné nechat uklidnit vody, Severusi.“
„Navrhoval jsem -“
„Já vím, co jsi navrhoval,“ přerušil ho Brumbál chladně. „Nejsem ještě tak starý, abych zapomínal slova lidí, na nichž mi záleží.“
„Přesto jste se z nějakého důvodu rozhodl ta slova ignorovat,“ opáčil Severus stejně chladným tónem.
„Ten důvod je velmi vážný. Přeješ-li si ho znát, seznámím tě s ním. V tom případě se ovšem posaď. Náš rozhovor se protáhne.“
Severus výzvu uposlechl.
Brumbál se pohodlně opřel a propletl prsty na desce stolu.
„Dolores Umbridgeová mne hluboce znechucuje a já souhlasím s tím, že by měla z vedení této země odstoupit. Přesto považuji za nerozumné pouštět se v tuto chvíli do operace, na níž jsme se domluvili. Zaprvé proto, že záležitost s Malfoyem seniorem rozbouřila hladinu řeky, do které se chystáme vstoupit, a zvedla kal, který je třeba nechat znovu usadit. Zadruhé, mám neblahé tušení, že Dolores není výlučně mozkem netvora, jenž povstal z hlubin té řeky. Domnívám se, že je pouhým nástrojem někoho daleko schopnějšího, mocnějšího a nebezpečnějšího. Vede mne k tomu hned několik věcí. Například stopy v deníku, který jsi mi předal. Ten deník je samozřejmě zvláštní sám o sobě...“
Brumbál zmíněný předmět vytáhl ze šuplíku a položil na stůl. Severuse se při pohledu na růžové chlupy opět zmocnila nevolnost.
„Nejspíš tě nenapadlo,“ pokračoval Brumbál, „prozkoumat ho detekčními kouzly. Chápu, tvou mysl zaměstnal obsah. Kdybys však použil pokročilé odhalovací kouzlo, zjistil bys, že vůbec nepatří Dolores Umbridgeové.“
„A komu tedy?“
„Luciusovi.“
Brumbál se odmlčel.
Severus se po půl minutě přistihl, že přestal dýchat. Jeho další nádech byl proto hluboký a hlasitý.
„Vidím, že tě mé zjištění šokovalo. Přiznávám, že mě také. Vzhledem k tomu, jak ten deník vypadá, je zřejmé, že jsme si měli myslet, že patří Dolores.“
„Domníváte se, že ho Dobby přinesl na Malfoyův příkaz?“
„Ani to není vyloučené. Říkal jsi však, že se za ten čin potrestal. Pokud to pouze nepředstíral, je samozřejmě možné, že chtěl doopravdy pomoci a místo toho skočil na rafinovanou návnadu.“
„Kladu si otázku, zda by byl Lucius schopen...“
„Rozumím ti.“ Na Brumbálově tváři se objevil ponurý stín. „Nakonec nás ale nejvíce dokáží rozčarovat lidé, do nichž bychom to nikdy neřekli.“
„Takže bude nejrozumnější zatím nedělat nic. Dokud nebude jasné, co přesně Malfoy zamýšlí. A jestli Umbridgeová není jen loutka na provázku.“
„Správně. Nerad bych činil radikální kroky, pokud nestojím před skutečným pachatelem. Člověka ovládaného kletbou Imperius či jinou metodou manipulace nelze soudit stejně přísně jako toho, kdo jej ovládá. Tak hovoří i náš trestní řád.“
„Vaše argumenty přijímám bez výhrad, Brumbále.“
„Děkuji, Severusi. Pokud máš na srdci ještě něco -“
„Rád bych si vzal příští týden volno.“
„Ve středu?“
„Ano.“
„Jedeš za sestrou?“
„Ano.“
„V tom případě ti velmi rád vyhovím. Vztahy se sourozenci jsou důležité.“