20: Krok ven

Obrázek uživatele Owes
Kapitola: 

Dolores Umbridgeová okamžitě po příjezdu zamířila do ředitelny. Školník Filch ji tam přeochotně doprovodil, aniž by tušil, že náměstkyně ministra a ředitelka Úřadu pro bezpečnost nemá domluvenou audienci a je tudíž odsouzena před očarovaným chrličem, chránícím Brumbálovu pracovnu, vystát důlek.
„Vy neznáte heslo?“ udeřila na něj a Filch samým rozrušením počal být dýchavičný.
„Já... Já jsem jen obyčejnej školník, madam. Já...“
„Vy prostě nejste kompetentní, rozumím. Tak najděte někoho, kdo je!“
„A-ano, jistě. Samozřejmě!“
Filch vyrazil chodbou nazpátek. Umbridgeová, obklopená dvěma osobními strážci z řad úderného oddílu, svým zástupcem Albertem Runcornem a asistentkou Mafaldou Hopkirkovou, zůstala stát před chrličem a lámala si hlavu, jak se pomocí té věci alespoň ohlásit. Nenápadně chrlič zkoumala, promluvit na něj před svými podřízenými se však styděla. Filchovi to navíc trvalo dlouho. Když se konečně objevil, rozladění bylo velice slabé slovo pro stav, v němž se Umbridgeová nacházela. A situaci nikterak nepomohla ani skutečnost, že spolu s Filchem dorazil Snape, člověk, kterého si přála vidět asi tolik, co pakobylku v šálku ranní kávy.
„Dobré ráno, Dolores,“ pozdravil Severus s chladnou zdvořilostí a bez plýtvání formalitami. „Pan Filch mě informoval, že si přejete navštívit profesora Brumbála. Musím vám s lítostí oznámit, že profesor Brumbál odcestoval.“
„Kam odcestoval?“
„To není vaše starost.“
„Školní rada o jeho nepřítomnosti neví!“
„Školní rada o ní vědět nemusí. Profesor Brumbál o své cestě zpravil učitelský sbor včetně svého zástupce. Pravidlům tedy bylo učiněno zadost.“
„A zástupce ředitele, profesor Kratiknot, je kde?“
„Profesor Kratiknot likviduje ve třetím patře následky nepovedené Rosolové kletby. Se zástupcem ředitele právě hovoříte.“
„Co prosím? Asi jsem vám úplně neporozuměla...“
„Od 1. září letošního roku jsem přebral funkci zástupce ředitele. Tedy k věci, Dolores. Nemám na vás celý den.“
Umbridgeová příšerným způsobem zesinala. Své emoce však dokázala zvládnout, což Severuse upřímně překvapilo.
„Přinesla jsem Brumbálovi příkaz školní rady k okamžitému zrušení předmětu zvaného Studium mudlů.“ Z růžové chlupaté kabelky (očividně vyrobené z další nebohé kluběnky) vytáhla pergamenový svitek s voskovou pečetí a vložila ho do Snapeovy nastavené dlaně. „Na základě našich podnětů dospěla rada k závěru, že je tento předmět nejen naprosto zbytečný, nýbrž představuje zásadní ohrožení zdravého vývoje mladistvých kouzelníků. Zejména, je-li vyučován někým jako Charita Burbageová. Jsem si jistá, že zmíněná dáma nalezne lepší uplatnění mimo akademickou sféru,“ dodala s falešně nasládlým úsměvem.
„Je to všechno?“ otázal se ledově profesor Snape, několikrát pergamen přeložil a zastrčil do kapsy.
„Ne, pane Snape,“ usmála se znovu Umbridgeová. „To rozhodně ještě není všechno. Léky proti chronickým neduhům je však potřeba pečlivě dávkovat. V boji se zákeřnými chorobami je nezbytně nutné obrnit se trpělivostí a podávat účinné látky po kapkách.“
Dlouho si vzájemně hleděli do očí. Ani jeden nechtěl pohledem uhnout jako první. Nakonec se Snape rozhodl pro kompromis. Přerušil oční kontakt tak, že se beze slova otočil a odešel.

Během vyučování byl Severus kromobyčejně roztržitý, čehož si všimli i mnozí studenti. Většina z nich byla natolik taktní, aby jeho drobné přešlapy ignorovala a soustředila se především na vlastní práci. Nikoli však Hermiona Grangerová.
„Pane profesore? Jsem si docela jistá, že by na té tabuli neměl být napsaný purpurový prach dvakrát. Je to dost matoucí. Někdo by si mohl myslet, že se tam přidává jak na začátku, tak i na konci, ale to je přece hloupost, že ano. Čili -“
„Čili vám děkuji za upozornění, slečno Grangerová,“ přerušil ji Snape netrpělivě a smazal pátý řádek v seznamu ingrediencí. „Nikdy prosím nebuďte tak hloupí, abyste do jednoho Krvesytného lektvaru nasypali dvě dávky purpurového prachu. Tedy za předpokladu, že ho nechcete podávat jako prostředek způsobující velmi ohavnou a dlouhou smrt plnou nelidského utrpení.“
Téměř všichni ve třídě se zachechtali. Překvapivě mezi nimi byl i Malfoy, který osobitou ironii profesora lektvarů obdivoval zásadně v duchu. Hermioně to k smíchu nepřipadalo. Chvíli pohoršeně koulela očima, načež se pustila do nepříjemně hlasitého drcení krabích klepet.
Když skončila poslední odpolední lekce a studenti se rozprchli do svých společenských místností, Severus zůstal sedět za katedrou a několik desítek minut nehnutě zíral na prázdnou tabuli. Pak vstal, sebral kus křídy a začal čmárat.
Zprvu to nedávalo žádný smysl. Útržky vět vytržených z kontextu, klikyháky bez jakéhokoli významu, náhodná slova, výkřiky do tmy. Některá místa připomínala hieroglyfy. Pak to začalo být srozumitelnější. Rozpité obrazy utopených myšlenek vyplouvaly na hladinu vědomí pomalu a neochotně, ale nakonec se na ní odrazily.
„Taky to občas praktikuju,“ prohodil s úsměvem Remus, když nakoukl do učebny a spatřil Severusovo velkolepé dílo. „Tak detailní projekci podvědomí bych u člověka ovládajícího pokročilou nitrobranu nečekal,“ prohlásil, jakmile tabuli prozkoumal zblízka.
„Jak víš, že ovládám pokročilou nitrobranu?“ podivil se Severus a odložil zbytek křídy, který se mu už rozpadal v ruce.
„Kdybys ji neovládal, měl bys nejspíš dost velký problém,“ ušklíbl se Remus. „Vzhledem k povaze tvého předchozího zaměstnání. To zaprvé. Zadruhé vzhledem ke tvé slabosti pro upíry, kteří jsou přirozeně obdařeni nitrozpytem. Určitě by se ti tolik nezamlouvali, kdyby v tobě dokázali číst jako v otevřené knize. A zatřetí... Víš, celou dobu přemýšlím, jak se ti sakra povedlo se přes některé věci přenést. Takzvaně zapomenout, ačkoli to rozhodně není to správné slovo. Na někoho jako Lily se prostě nezapomíná. Došlo mi to teprve nedávno.“
„Nepovídej. Co ti došlo?“
„Změnil ses, ano, toho jsme si všimli všichni, jenomže mně až teď došlo jak moc! Ty jsi kvůli ní dosáhl nejvyšší úrovně nitrobrany, aniž by ses vůbec obtěžoval s nějakým učením. Uzavřel jsi nejen svoji mysl, ale i srdce. Abyste mohli být přátelé. Aby to všechno fungovalo jako dřív.“
„Mýlíš se,“ odvětil Severus bez vytáček. „Máš pravdu v tom, že ovládám umění nitrobrany na pokročilé úrovni. A to je - obávám se - všechno. Ujišťuji tě, že moje srdce je v naprostém pořádku. A teď, pokud mne omluvíš, v mých soukromých komnatách čeká někdo, s kým bych se rád rozloučil.“

Budík na nočním stolku tichoučce tikal a ukazoval hodinu po půlnoci.
Nespali. Ještě ne.
„Budu ti chybět?“ zeptala se Charita. Do jeho očí se raději ani nepodívala.
„Ne,“ odpověděl s kamennou tváří a hleděl přitom do pěšinky jejích rezavých vlasů. „Konečně budu moct chodit spát v deset, vstávat v šest a číst si v posteli.“
Zvedla k němu zrak, nad kterým se stahovalo obočí jako bouřková mračna.
Usmál se. V očích mu zajiskřilo.
„Na blbou otázku blbá odpověď, Cherry.“
Trochu nervózně mu úsměv vrátila a nechala se konejšivě hladit po zádech.
„Jediné, co mě trápí, je myšlenka na to, kam až bude Dolores schopná zajít, až zjistí, že ti ve Švýcarsku poskytli politický azyl.“
„Tím se netrap,“ zašeptala v polospánku. „Já se Dolores nebojím.“
„Já vím,“ povzdychl si těžce a přikryl je oba dekou. „To je důvod, proč se bojím já.“
Už ho neslyšela. Spala sladce až do rána, kdy vedle budíku na nočním stolku nechala krátký vzkaz a naposledy za sebou zavřela dveře ložnice.

Závěrečná poznámka: 

...do cíle zbývá 30 kroků...

Komentáře

fakt mi pije krev od začátku co se objevila v knize i v jakékoliv povídce
brr
díky

Obrázek uživatele gleti

přesně, ta růžová ježibaba je symbolem všeho zla.

Obrázek uživatele Arenga

Ano, dokonalý antagonista.

Obávám se ale, že s tím azylem ve Švýcarsku to tak růžové nebude.

Obrázek uživatele Regi

Připojuji se. Ta ježibaba mi vždycky připadala jako skoro horší padouch než sám Voldemort.

Obrázek uživatele Aveva

Já myslím, že je horší padouch než Voldemort.
A protože jsem v dubnu četla spoilerové drabbly, tak je mi za Charity moc smutno :o(

ale aspoň po ní siroty zůstaly :)

-A A +A