23. kapitola

Obrázek uživatele Gary Stu
Fandom: 
Kapitola: 

„Doktore,“ řeklo zničehonic jeho starší já, „dej si pozor na šálu. Může být tvou smrtí.“

Doktor se zamračil a zatahal se za napůl rozvázaný motýlek. Než ale stihl cokoli říct, jeho dvojník ještě dodal: „Pak už se dostaneš, kam máš.“

Doktor zamnul nervózně rukama a podíval se své alter ego podezřívavě. Nelíbilo se mu, že by se měl někdy stát takovým hubeňourem v přeupraveném obleku. Ale že k tomu všemu už bude senilní a rozhazovat kryptická varování bylo skoro moc. Naštěstí právě v tu chvíli ten mladý stařík zavrávoral, vrazil do několika lidí prchajících před dýmem, který se stále ještě valil z pódia, a dav ho odnesl.

„Doktore,“ otočil se k němu Jamie zmateně.

„Ah, Jamie,“ odpověděl Doktor, než se jeho společník stihl zeptat. „Taky nevím o co šlo.“

„Ale jednou se toho sám dopustím,“ dodal v duchu a povzdechl si.

„Tak,“ zatleskal najednou vesele, „jdeme do Tardis. Někdo nás chtěl na Cerilii, ale zdá se, že tohle není ta správná doba.“

„Ale Doktore,“ začal Jamie jako by mluvil k malému dítěti, „Tardis je někde tam na pódiu, kde se určitě teď hromadí vojáci.“

Doktor se na Jamieho široce usmál. Měl ho sice rád, ale občas dokázal být natvrdlý.

„Ale Jamie, bude chvíli trvat, než se ten dým rozptýlí. Generál Koba a jeho garda už se určitě dostala pryč a vyšetřování začne, až se všechno trochu uklidní.“

Jamie začal protestovat, ale sotva vypustil pár slov, Doktor ho popadl za ruku a s překvapivou silou ho táhl zpátky směrem k pódiu. Naštěstí už ztratili tolik času, že kolem skoro nikdo nebyl. Všude se ale povalovaly chuchvalce dýmu. Doktor zašmátral v kapse a vytáhl dva tlusté čtverce látky. Jeden podal Jamiemu.

„Dok... Doktore,“ zakašlal Jamie, „já mám vlastní kapesník!“

„Jamie, to je maska. Aktivní látka; odfiltruje dým a budeš moct dýchat. Jenom to přilož k obličeji a ono se to samo přichytí.“

Doktor ukázal jak a pak zastrčil ruku zpátky do kapsy.

„Tudy,“ zavelel. Doktor se sebevědomě vydal daným směrem. Jak se blížil k pódiu, dým pomalu řídnul. Hbitě vyšplhal na jeviště a otočil se, aby pomohl Jamiemu.

„Stát!“ ozvalo se mu najednou za zády. „Ruce vzhůru! Otoč se a identifikuj se!“

S rukama vysoko nad hlavou se Doktor pomalu otočil a usmál se na postavu v odpadní uniformě: „Aha, vy musíte být generál Koba.“

Doktor se usmál a dokonce si zamnul ruce vysoko nad hlavou: „Já jsem Doktor.“

„Doktor?“ odpověděl generál podezřívavě. „Co děláš tady?“

„Já...,“ začal Doktor a pomalu se začal šoupat směrem k Tardis.

„Jako doktor bys měl mít spoustu práce se zraněnými.“

Koba si ho pozorně prohlížel a pomalu se točil, jak se Doktor centimetr po centimetru šoupal.

„Chtěl jsem zkontrolovat vás,“ začal Doktor a když koutkem oka zahládl, jak se Jamie škrábe na pódium, sundal ruce a pokračoval hlasitěji, „generále a vaši stráž.“

„Ruce vzhůru!“ okřikl ho generál a neustále si Doktora prohlížel. „Ty nejsi doktor; viděl jsem tě...“

Najednou se sesul k zemi.

„Až se všechno trochu uklidní,“ odfrknul si Jamie pohrdavě.

Doktor se na svého přítele omluvně usmál a divoce zagestikuloval k Tardis. Když vešli dovnitř, Doktor si sundal masku: „Říkal jsem ti, že násilí nic nevyřeší.“

„Taky jsi říkal, že tu nikdo nebude,“ odvětil Jamie, zatímco bojoval se svou vlastní maskou. „Co kdyby tě zastřelil? Já nechci zůstat na nějaké planetě plné smradlavých odpadků.“

„Navíc se za chvíli probere.“

„Chmm,“ Doktor se teatrálně otočil k centrální konzoli.

Brzo zjistil, že skutečně byli v nesprávném čase. Telegram specifikoval datum za pár Cerilianských měsíců. Nastavil správné prostoročasové souřadnice a o pár vteřin později se kontrolní místností prohnal zvuk dematerializujícího se stroje času. Doktor se otočil k Jamiemu, aby mu znovu vysvětlil, že slova jsou mocnější sgian dubhu.

„Proto jsem použil pěst,“ odpověděl Jamie nevinně.

Než se Doktor zmohl na odpověď, Tardis se otřásla. Pak znova. Jak Jamie, tak Doktor se zhroutili na podlahu. Chvíli se kutáleli jedním směrem, pak zase druhým, jak se sebou loď trhala. Nakonec se Doktor zastavil o centrální panel a pomalu se vyškrábal na nohy. Zmáčknul několik tlačítek a zatahal za pár pák. Tardis se pomalu stabilizovala.

Doktor svou věrnou společnici pohladil po panelu: „No, už to bude dobré,“ zašeptal.

„Doktore! Co se děje teď?!“

„Nevím Jamie,“ Doktor se k Jamiemu otočil neobvykle vážně. „Nejdříve nás něco dostalo dostalo do té šlamastyky na jevišti a teď nás to poslalo dále do minulosti Cerilie. Tohle je vážné.“

„Nevím, co to způsobilo,“ pokračoval po krátké odmlce, „ale když to dokáže interferovat s Tardis, bude to mocné. Něco nechce, abychom se dostali do správného času.“

Jamie si povzdechl a jal se upravovat si sporan a kilt. Doktor se otočil zpátky k centrální konzoli a začal jí pomalu obcházet. Každých pár kroků zkontroloval nastavení nějakého přístroje, zatahal za páčku nebo zmáčknul knoflík. Desetkrát obešel centrální konzoli a nedostal žádnou odpověď.

„Jsou tu stopy sofistikovaného viru,“ mumlal si pod vousy, „ale teď tu nic není.“

Doktor se frustrovaně zastavil a zhoupnul se na chodidlech. Počítačový virus přece jen tak nezmizí. Podvědomě šáhnul do kapsy pro svou flétnu.

Než vyloudil jediný tón, ozval se Jamie: „Ten tvůj přítel říkal něco, že si máš pospíšit a pak budeš, kde máš být.“

Doktor se k němu otočil a široce se usmál.

„Máš pravdu,“ odpověděl a poslepu aktivoval skener. „Možná nejsme v špatné době.“

Že by ten záhadný virus je chtěl dostat sem a teď?

„Smetiště?“ zeptal se znechuceně Jamie, když se na skeneru objevil obraz zvenku.

„Tohle,“ odpověděl Doktor, uklidil flétnu a nadšeně si zamnul ruce, „není smetiště. To je studnice pokladů.“

„Když říkáš,“ odpověděl Jamie. „Mě to připadá spíše jako kopce odpadu.“

„Skučícího odpadu,“ dodal, když se centrální místností rozezněl nepříjemný zvuk.

Doktor otevřel pusu, aby Jamiemu odpověděl, pak si ale uvědomil, co mu ten zvuk připomíná. Jako by někdo mučil dematerializující se Tardis. Beze slova otevřel dveře své lodě a vyběhl ven. Jamie ho následoval po pár vteřinách.

„Doktore, co...“

Doktor Jamieho ignoroval a rozběhl se za tím nepříjemným zvukem. Po pár krocích ale zpomalil. Zpoza hromady porcelánových jelenů a skleněných delfínů zaslechl hlasy.

„To jsem říkal už Sašovi Velikému,“ ozval se mužský klidný hlas. „Proč vládnout celému světu? Nestačila by ti nějaká ta vesnice nebo dvě? Samozřejmě se mu to nelíbilo...“

Doktor se zastavil a fascinovaně poslouchal monologu. Kdo mohl takhle ležérně vrhat jmény z historie Země? Obzvláště na Cerilii - kdo tu vůbec kdy o Zemi slyšel? Udělal pár dalších kroků a podíval se skrze skleněnou sochu hrocha. Několik metrů před ním stál chlap s kudrnatými vlasy v červenohnědém sportovním saku. V ruce třímal klobouk a kolem krku měl šálu. Dlouhou šálu, která šahala až na zem.

„Nikdy jsem takhle o mladém Alexandrovi nepřemýšlel,“ řekl Doktor hlasitě a vyšel spolu s Jamiem zpoza hromady.

Pak uviděl, co skrývaly ostatní zvířecí dekorace. Naproti chlapovi s šálou stála povědomá postava. Uniformu měl trochu jinou, ale Ceriliánští vojáci si je často upravovali. Museli často nahrazovat kusy odpadu, které odpadli, a vylepšovat různé elektronické součástky. Co ale Koba dělal v druhořadém hypermarketu odpadem? Velitel odpadní armády se obvykle vybavoval v nejluxusnějších z Ceriliánských smetišť.

Chlap se k Doktorovi překvapeně otočil a udělal k němu pár kroků. Ta jeho směšná šála byla ještě delší, než si Doktor myslel. Táhla se po zemi další aspoň dva metry. Pak se ten chlap široce usmál: „Opravdu? Možná by ses měl za Sašou podívat.“

Ze všeho nejvíc Doktorovi připomínal nadšeného studenta. Pak si všiml jeho druhé ruky. Držel v ní podlouhlou stříbrnou tyčinku, která měla na jednom konci červený kroužek. Vypadalo to na nějakou sondu - možná dokonce na sonický šroubovák. Doktor se studentíkovi podíval do očí. Pak si teatrálně povzdechl.

Najednou Doktor zaslechl, jak se něco blíží na kolečkách. Spolu se svým studentským já se jako jeden muž otočili ke Kobovi. Ten se na ně usmál a bradou ukázal na nepříjemně povědomé obrněné vozítko vyzbrojené záchodovým zvonem a šlehací metlou, které se vynořilo z rozbitého mrazáku. Zastavilo se před Kobou, sotva pár metrů před oběma Doktory.

„Pánové,“ řekl Koba netrpělivě, „nechci vládnout světu. Jedna vesnice mi postačí - vesnice velikosti planety.“

Vypadalo to, že si s Doktorovým starším já povídal už nějakou dobu. Doktor se nedivil, že ztrácel trpělivost - podle těch pár slov, co sám zaslechl, by tahle inkarnace mohla žvanit za vlast.

Student se otočil k Doktorovi: „Co říkáš, je to vhodná replika?“

„Vesnice velikosti planety?“ odpověděl Doktor nenuceně, připraven reagovat ve zlomku vteřiny. „Nic moc.“

„Souhlasím,“ opdověděl student a otočil se ke Kobovi. „Možná byste měli zavést kurzy rétoriky pro vojáky.“

Koba vztekle postrčil Daleka, který svou zbraní zamířil na studenta. Jako by právě na to čekalo, Doktorovo druhé já prudce trhlo za šálu, na které Dalek částečně stál. Než poprvé vystřelil, Dalek se na svém podvozku nekontrolovaně otočil.

-A A +A