24. Žvanec hýbe světem

Obrázek uživatele Tess
Povídka: 
Kapitola: 

Svět se změnil, a to dramaticky, zjistil První. Nejenže najednou vnímal čas jako způsob ukotvení. Měl řeč, měl sounáležitost a měl světy ostatních. A to byl tak trošku problém. Je. Existuje. Ale kdo je? První? To byl pojem, vjem. To není, čím je on. Další a Tamten, to byly pocity. Teď jsou to osoby. A všechno je jinak.
Není neobvyklé, že čerstvému Proměněnému trvá delší dobu, než si najde jméno.
Zatím je... Já. Ten velký.
Další je malý.
Tamten cvakl zapalovačem. Je Ohnivec.
Špinaví. Zarostlí. Dlouhé vlasy a vousy, okousané nehty.
Cizinci. Čistí, úhlední. Mluví, otevřeli svět, mají jména, Vran a Sejček.
A co... Ona?
To ho ale napadlo až později. Když na nádvoří hořel oheň, živený zbytky nábytku (Už brali domy na Královské míly, jeden za druhým. Ještě jim nějakou dobu vydrží, než se budou muset přesunout dál.), nad ohněm stál rošt a na roštu velký hrnec. V hrnci něco dobře vonělo a on cítil, jak se mu sbíhají sliny. Před chvílí pozoroval, jak Vran staví rošt a Sejček vytahuje konzervu a otvírák. Jediný pohled mu stačil na to, aby si vzpomněl, jak k sobě ty předměty patří.
Obsah hrnce voněl, bylo teplo, na stříšku nad nimi dopadal déšť...
„Kde je?“
„Kde je kdo?“ zeptal se Sejček, pilně míchaje obsah hrnce.
„Ona!“
„Aha! Rů... Lady!“
„Růlady?“
„Lady! Tak si říká. Ano, říká si Lady,“ překotně se opravoval Sejček. „Vidíš, ještě žes to připomněl... Vrane? Už máme náladu?“
„Náladu na co?“ vzhlédl Vran od rozbíjení židle na prvočinitele. Ta práce byla velmi uklidňující.
„Ptají se na ni. Nepustíme ji? Teď nám už neublíží.“
„Myslel sem, že náladu na puštění budeme mít tak nějak až budem odcházet,“ ošil se Vran.
„No jo, ale když se na ni ptají!“ Sejček byl celý nesvůj. Jeho slabostí vždycky byla snaha vyhovět.
„A co má bejt?“ Vran touhle slabostí netrpěl.
„Když... se ptají. A ona nám neublíží. A vůbec, je to holka, holky bychom neměli... bít a... ubližovat jim, ne?“
„Proč?“
„Protože to se nedělá!“
„Aha,“ Vran potlačil touhu zeptat se Proč.
„Vážně, pusťme ji. Co nám asi tak může udělat?“
Vrana napadlo docela dost věcí, co by jim Lady mohla udělat. Ženských přeměněných mnoho nebylo, a ty co přežily, nebylo radno podceňovat. Byl si ale zároveň vědom přítomnosti tří místních, kteří jejich rozhovor sledovali jako tenisový zápas. Sledovali a učili se. Už si na ni vzpomněli. Teď nezapomenou. Takže moc možností stejně nezbývá.
„Tak jo. Skočím ji pustit.“ A po večeři se seberem a zdrhnem odsud pěkně daleko, abysme se ráno náhodou neprobudili mrtví.
Když se Vran vydal do hradu, obrátil se Sejček na toho menšího.
„Chce to ještě jeden talíř.“
Menší divoce přikývl, až mu zavlály vousky a odcupital. Když přicupital zpátky, přinesl si kromě dalšího talíře i své jméno.
Kryska.

Vran sestupoval po schodech a na cestu si svítil baterkou.
Bláznivá ženská.
U dveří do sklepení ale zvolnil a situaci vevnitř kontroloval obezřele. Jeden nikdy neví. Lady však byla stále úspěšně spoutaná a zavěšená. Jakmile spatřila paprsek světla, začala hlasitě nadávat.
„Hou, hou, holka,“ krotil ji Vran. „já sem ti nepřišel ublížit.“
Odpovědí mu byla nadávka.
„No jak chceš, posluž si. Třá se naučím i nějaký nový slova, jeden nikdy neví. Ale já sem ti fakt nepřišel ublížit. S těma tvejma kamarádama sme se nějak domluvili, asi jako v dobrym. Tak sme si s parťákem řekli, že tě vlastně můžem pustit.“
„Jo? A co za to?“
„Proč bychom za to měli něco chtít? Jo... aha...“ zarazil se vran. „Ty jsi asi byla pod Smrtonošem trochu dlouhou dobu, co?“
Další nadávka.
„Jo, máš recht. Von je.. jednomu z něj de mráz po zádech. Musí se to s nim vopatrně. Neupozorňovat na sebe moc, ani málo.“
„To se ti to říká, když nejseš ženská!“
„No jo, no. Tři tam má... a hezký. Jako ne že ty bys nebyla hezká...“
Nadávka.
„Já si svou matku nepamatuju, takže to nemůžu vyloučit.“
„Kreténe.“
„Jo. Tak mi taky říkají, a docela často.“
Ticho.
Vran nikam nepospíchal. Měl hromadu času.
„Tak co,“ zeptal se po chvíli, „když tě pustím, neukousneš mi hnedka hlavu? Protože já tě porád pustit taky nemusím, že jo.“
„Neřekls co za to!“
„Holka, holka. Některý věci se prostě dělaj, protože jsou správný. To nevíš? Já tě teda moc pustit nechci, ale kámoš je celej špatnej z toho, že jako dáma v nesnázích. Já bych tě tu nechal klidně ještě nějakou dobu, ale zase ne nafurt, protože to se nedělá. Ale von je měkkej a hodnej a je mu blbý, že tu visíš, když my budem večeřet. Nechceš večeři? Bude hovězí ve vlastní šťávě. Konzervy to jistěj.“
„Hovězí...“ zaznělo zasněně. „Konzervy...“
„Jo, ty konzervy, jaks na ně zapomněla. Dyk je Smrtijed určitě taky sváží!“
„Sváží, sváží, ale k tomu jsem se nedostala. Já měla... domácí povinnosti,“ Lady hořce se zasmála. „Asi jsem měla dojem, že jídlo tak nějak... roste ve spíži.“
„No jo. Je blbý nevědět, že nevíš. Jako todle,“ zablikal baterkou. „Baterka, jo? Hnedle za rohem je krámek a tam těchhle malejch pitomejch věciček maj celý plato. A ty tady svícny, holka!“
Rezignované zanadávání.
„No jo, no. Já vím, snažila ses... hele...“ napadlo Vrana, „ty tvoji... lidi. Voni nemluvili. Neznali jazyk. To si na ně celou dobu mlčela?“
„Jo. Víš, jaký to bylo překvapení? Pobíhali tady jako napůl zvířata, neměli řeč, neuměli ani myslet! Absolutně unikátní! Stačilo jim ukázat, že já plánovat umím, že já jsem jiná, lepší, silnější. Že jsem ženská. Vyjít jim malinko vstříc. A začali skákat, jak jsem pískala. A vy... vy jste to zkazili.“
„Změnili, člověče. Změna je život. Ti nechybělo, že si nemáš s kým pokecat?“
„Chybělo,“ přiznala nerada. „Ale bylo to tak bezpečnější.“
„Třeba bylo, třeba nebylo. Teďka to bude jiný. Ale v dlouhodobym hledisku... lepší, to musíš přiznat.“
„To sám uvidíš, ne?“ odsekla.
„Neuvidím. My s kámošem vodsaď vypadnem. Vy si tady klidně hrajte na svym písečku. Sme se domluvili. Jako s kámošem.“
Ticho.
Potom, lehce zkroušeně: „Ty... a pustíš mě teda? Ono je to dost nepohodlný.“
„Teďka bych se zeptal já co za to, ale ty seš holka dost rozbitá a nebrala bys to jako vtip. Takže tě jen rozvážu, ale musíš mi slíbit, že se mě nepokusíš zmlátit.“
„Budu hodná,“ zašeptala.
„To nemusíš, klidně buď svině, vono je to taky takový praktičtější. Jen po mě nevyjeď, musel bych tě uzemnit a to se mi nechce.“
Byla hodná. Tedy... relativně. Když ji rozvazoval, nezaútočila na něj. Dokonce ani potom.
„Jak že se jmenuješ?“ zeptala se, když stála bezpečně na zemi a opatrně si třela zápěstí.
„Vran.“
„Seš hodnej... Vrane. Asi bych se ti měla odvděčit...“
„Jo,“ odpověděl Vran. A pak k jejímu překvapení pokračoval: „Použijem na tu večeři tvý nádobí. Můžeš ho pak umejt, nebo to na někoho de-le-go-vat.“
Možná jsem idiot, ale já ti, holka, ani za mák nevěřím.

Závěrečná poznámka: 

Komentáře

Obrázek uživatele Tora

Řekla bych, že dobře dělá. Po přeměně to musí být masakr, než se srovnají. Ti První to asi melit nejhorší, co. Za všechno se platí... Všude.

Obrázek uživatele Arenga

Dočítám se zpožděním a líbí ;)

-A A +A