27. Merrona - druhá část

Obrázek uživatele Wee-wees
Úvodní poznámka: 

Varování: kapitola obsahuje násilné scény včetně přepůlení (do té doby) živé osoby.

Kapitola: 

Probudil ho poplašený zvuk trubky. Setřásl ze sebe zbytky spánku, vyskočil z postele a rozrazil okenice dokořán. Do komnaty pronikly první paprsky vycházejícího slunce a vzdálený šum, který si zprvu spletl s přicházející bouří. A vskutku to byla svým způsobem bouře; křik tisíců hlasů, ržání koní a řinčení zbraní.
„Útočí, pane!“ Voják jeho osobní stráže, oči navrch hlavy, vpadl do komnaty.
„To jsem pochopil,“ zasyčel Dragoš,“odkud? Kolik jich je?“
„Hlavní voj od jihu, pane. Ale-“
„Ale co?!“ Nezdálo se však, že by strážný byl schopen dostatečně rychle zformulovat odpověď, proto ho král prostě odstrčil z cesty a vyběhl bosý do studené chodby a nejkratší cestou nahoru na hradby.
Jak je možné, že útočí? Copak se zbláznila?!
Očekával měsíce obléhání; očekával, že se s ním sestra bude nejprve snažit jednat. Na útok neměla mít podle jeho – a Hrysových – představ dost odhodlání, dost zkušeností, dost lidí.
Když vyběhl na jižní výspu hradeb, zjistil, že jeho rádce ho tam již předešel. Jediný pohled na jeho šedavou tvář mu prozradil, že situace se věru nevyvíjí tak, jak Hrys očekával. A když pak sám stanul u okraje zdi a shlédl přes město pod ním k jihu, ucítil, že barva opouští i jeho tváře. Dav lidí, směs různých uniforem a praporů, dav mnohem početnější, než si dokázal představit, útočil přímo proti jižní bráně.
Na ochozu pod ním jeho vlastní velitelé křičeli pokyny, aby se všichni vojáci seskupili k obraně jižní brány, aby lučištníci zbrzdili první vlny útoku, aby se jízda zformovala na rychlý výpad, sotva bude první vlna odražena.
„Museli jim v noci dorazit posily,“ řekl Hrys mdle.
„Tomuhle říkáš posily?!“ rozlítil se král. „Je jich nejmíň třikrát tolik! Kde sakra vzala tolik lidí?“
Věděl, že rádce pro něj nebude mít odpověď. Vzedmula se v něm dobře známá vlna hněvu, přelila se přes něj a on nakročil proti svému bývalému regentovi, rozhodnut svrhnout ho z hradeb vlastníma rukama...
„Pane! Útočí! Útočí na bránu!“ zchvácený posel ze sebe vyrážel jednotlivá slova mezi krátkými nádechy.
„To vidím, ty osle, vždyť stojím přímo tady!“ máchl Dragoš vztekle rukou k jihu.
„Ale ne - útočí na severní bránu, pane!“ zaúpěl posel zoufale, „Kouzla – čáry!“
Chtěl zjevně dodat něco dalšího, ale v tu chvíli k nim dolehla ozvěna zmatených a překvapených výkřiků z jižních hradeb. Tam se právě podařilo zformovat linii lučištníků, která vypálila první salvu do útočící hordy – v tak hustém davu musel každý šíp najít svůj cíl, a přesto – všechny se neškodně zabodávaly do země, jakoby jim v cestě nestálo nic než vzduch.
Je to jen iluze, pochopil Dragoš, celá tahle armáda není nic jiného než prachsprostá iluze.
A pokud skutečný útok nepřichází z jihu, pak-
Král, Hrys i všichni ostatní vojáci otáčeli pohledy na druhou stranu, k severu. A tam, s dokonale bezhlučnou elegancí, se přes hradby lehce spouštěl rej papírových dračích křídel.

---

Sto šedesát sedm. Cybi si to číslo opakovala stále dokola, jako zaklínadlo. Svištěla tryskem, obklopená svojí osobní gardou, a nechala koně, aby sám uháněl spolu s ostatními. Rukama, pohledem i myslí stále sledovala dračí křídla, ačkoliv už je stoupavý ranní proud vzduchu i její vlastní magie pohnaly daleko před ně. V tuto chvíli všechny její pochyby, všechen splín byl dočasně zapomenut; zmocnila se jí euforie, horečka, která ji přiměla štvát koně ze všech sil, která z ní aspoň pro tuto chvíli udělala skutečnou princeznu-válečnici, která povede svůj lid navzdory všemu.
Sto šedesát sedm mužů bylo ochotno za ni riskovat život; nechat se připoutat k té křehké konstrukci ze dřeva a olejového papíru, skočit z vysokého skalního ostrohu a nechat se hnát větrem a kouzly přímo do útrob nepřátelského města.

Bylo by jich méně, nebýt Jorikova příkladu a odvahy. On první vyzkoušel zkušební konstrukci, kterou vystavěli ve skrytu hvozdů severně od města. On první se vrhl s nízkého kopce, aby ostatním dokázal, že ta věc skutečně poletí.
Teď byl někde mezi nimi; jeho křídlo nedokázala mezi ostatními rozeznat. Ale hnala ho vroucí myšlenkou; opovaž se nechat zabít, Jorku.

Jeli daleko za hlavním vojem; jednak proto, aby Cybi mohla do poslední chvíle pomáhat křídlům dosáhnout cíle, jednak Lorn nehodlal riskovat život princezny v nejtužší bitevní vřavě.
Když dorazili k branám města, našli je už rozražené. Dragovo vojsko se stihlo jen napůl zformovat po zmateném přesunu z jižní strany. Bylo navíc rozdrobeno útoky ze zálohy těch, kterým se již podařilo na křídlech přistát za hradbami – a mnohde se k nim přidávali i sami obyvatelé města, kteří buď sebrali odvahu, když viděli, jak se bitva vyvíjí, anebo prostě jen vycítili příležitost. Tak či tak, brána byla otevřena napůl zevnitř, napůl zvenčí. Boj se přelil dovnitř a rozpadl do malých stružek; ve spletitých uličkách města se změnil v bitvu o každé nároží, o každý dům.
Ale tak jako jarní voda spěchá do údolí mnoha cestami, aby se později slila v jeden proud, i zde všechny jednotlivě bojující skupinky směřovaly stejným směrem – vzhůru k vnitřním hradbám, ke královskému paláci.

Cybi a její doprovod projížděli tím vším; zmatkem, hlukem, dýmem. Míjeli místní obyvatele, kteří vylézali z úkrytů a pokoušeli se hasit doutnající střechy, poplašeně kvokající drůbež, překračovali usekané údy a bezhlavá těla. Dlažební kostky zbarvila krev.

Z jednoho z domů po Cybině pravici se ozval křik. Byl to dívčí hlas a bylo v něm něco, co princeznu přimělo bez přemýšlení sjet ze sedla a rozběhnout se tím směrem.
„Paní!“ slyšela za sebou vyčítavý Lornův hlas, následovaný jeho spěšnými kroky, ale nezastavila.
Vběhla do domu a po schodech nahoru, do pokoje, kde voják – mimoděk zaznamenala uniformu Svabových jednotek – užíval právě svého vítězství nad asi třináctiletým děvčetem. Dívka už nekřičela; nemělo dost dechu, jak ji voják tiskl plnou vahou na slaměnou matraci.
Cybélie natáhla ruku. Muž se najednou vznesl do vzduchu, jakoby zvednut neviditelnou silou. Zařval děsem a škubal sebou, ale dál se vznášel výš a dál – oknem ven nad ulici, kde zůstal na okamžik viset. Pak Cybi sevřela prudce ruku v pěst a švihla s ní zdola nahoru – ozval se odporný zvuk, následovaný krátkým nelidským výkřikem. Pak vojákovo tělo rozervané od rozkroku nahoru na dvě poloviny s tupým žuchnutím přistálo na zemi.

Lorn a ostatní bezhlase zírali na princeznu. Dívka se na posteli stočila do klubíčka a rozvzlykala se.
Cybéliin hněv se zatím pomalu měnil v děs. Do krku jí stoupala žluč a jen vší silou se ovládla, aby se tu před svými muži nepozvracela.
Pohlédla na dívku, na krev na cárech jejích šatů, ale zlo, které se jí stalo, nedokázala odestát. Mohla se jen snažit zabránit, aby se opakovalo.
„Veliteli,“ zašeptala.
„Ano, paní?“ Lorn, bílý jako stěna, byl v mžiku po jejím boku.
„Sežeň pár trubačů, pošli je do všech stran a nech vyhlásit, že každý, kdo bude přistižen při znásilňování nebo rabování, bude okamžitě pověšen na nejbližší lampu. Rozumíš?“
„Ano, paní.“
„Dobře.“
Cybélie náhle pocítila únavu. Tohle bylo poprvé, co použila svoji magii čistě destruktivním způsobem. Poprvé, kdy zabila člověka.
Všechno to na ni náhle padlo; kouř, křik, krev.
Tohle nebylo jako v hrdinských příbězích, které dříve tak ráda slýchávala při slavnostech.
Tady byla bolest skutečná a šťastný konec nebyl pro každého.
Všechna euforie byla pryč.

Závěrečná poznámka: 

Uf, to se mi ta pohádka nějak zvrtla, co?

Komentáře

Obrázek uživatele strigga

Celej den se dneska těším, až si za odměnu po práci napíšu tenhle komentář :) tak jsem včera začala číst tuhle povídku, s radostným pocitem, že už má 26 kapitol, takže mám aspoň týden co číst. Jenže pak jsem zjistila, že mi manžel omylem odvezl klíče a já nemůžu ven, a tak jsem to samozřejmě přečetla celý :-D a jsem nadšená. Je to hrozně čtivý a moc mě baví postavy i ten svět, stejně jako dalším mi je nejsympatičtější Otis a doufám, že to nějak přežije, ale mám moc ráda i Lorna a Cybi a vnímavýho empatickýho hrdinu Jorika. A přiznám se, že bych se ráda dozvěděla víc o celým tom světě - jak to tam funguje, jaký vztahy mezi sebou mají Horní a Dolní země a jestli je z Horní do Dolní nějak vidět (pochopila jsem to dobře, že Anterra je v Dolní zemi, ale že ji Cybi v jedný scéně v dálce viděla, i když byla v Horní?), jaký jsou zákonitosti místní magie a vůbec...
A i když je takhle kapitola násilnější než všechny předchozí dohromady, nemůžu si pomoct, myslím, že je to dobře. Možná už jsem moc zdeformovaná, ale mám pocit, že idealizovaný vyprávění o tom, jak statečná princezna dobyla Merronu bez kapky krve a hořkosti, by moc věrohodně nevyznělo. Takže jsem ráda i za tenhle brutální pohled, ze kterýho se asi bude Cybi dlouho vzpamatovávat (a je frajerka, že to vůbec ustála a nezhroutila se; vypadalo to, že ji samotnou dost vyděsilo, co udělala), ale dělá to ten příběh uvěřitelnějším. Moc se těším na pokračování :-)

Obrázek uživatele Wee-wees

Děkuji moc za krásný komentář. :) Na některé otázky se budu pokoušet odpovědět v budoucích částech.

Obrázek uživatele Killman

Cybi evidentně nebyla připravena na dobývání města se vším všudy. Vojsko je vojsko, a je jedno za koho/co bojuje.

Obrázek uživatele Aveva

Výborné, od papírových draků až k půlení lidí.
-A A +A