28. část - V domě bolesti a smutku

Obrázek uživatele Tora
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

V minulých dílech Gonny a Sheila, strážci rozhraní, našli v kryptě kaple téméř zbouraného zámečku v Maříži tajemnou skříňku. Doufali, že v ní bude Hvězdná kniha, ale bohužel marně, skříňka byla prázdná. Opustili tedy Slavonice a vrátili se do Brna. Nyní hledají paní Švecovou, od které Gonny koupil hodinky se souřadnicemi prostupu a úkrytu skříňky. Věří, že od ní získají nějaké další informace, podle kterých najdou toho, kdo byl u skříňky první a zjistí, co v ní vlastně bylo.

Kapitola: 

„Co chcete?“ spustila na nás nepříjemná žena, které zřejmě podle jejího mínění propůjčovala uniforma sestry nadzemskou moc.
„Jdeme za paní Švecovou,“ odpověděl Gonny a jen já tušila, jak velké přemáhání ho stála ta jedna klidná věta.
„Už nésó návštěvní hodiny, mladíku. Kam bysme přišli, dyby se tu každé córal, jak se mu zamane, no? Děte dom a donděte zítra, od dvou je otevříno.“
„Jde- me za pa-ní Šve-co-vou,“ zopakoval Gonny. Pomalu, s důrazem na každou slabiku. Současně zapíchl pohled do očí boubelaté sestry.
„Na ja, na ja, za Švecovó, tak pote za mnó,“ změnila sestra s povzdechem svůj názor. „Je na devítce. Ale esli si pokecáte, to nemám šajn.“ Rázně otevřela oprýskané lítačky a mávla rukou do okachlíkované chodby interního oddělení. Ucítila jsem pach desinfekce, moči, výparů z jídel. Nad bílými kachlíky šedozelený nátěr, na stropě blikaly slabé žárovky.
Snažila jsem se cestou nenahlížet otevřenými dveřmi do pokojů, ale přesto mi tam pohled každou chvíli zabloudil. Přehlídka stáří, bolesti a nemohoucnosti mě dusila. Bezmoc, ztráta důstojnosti, čekání na smrt – to vše jsem viděla v prázdných očích, které na nás utkvívaly pohledem bez špetky zájmu.
Přimhouřila jsem oči. „Gonny – vidíš to? Křídlatci! Kde se tu vzali? Noční můry, budiž, ale tihle?“
Zastavil tak rázně, až jsem do něj narazila. „Není možné, nemocnice jsme sanovali nedávno! Zatraceně, zas bude někde trhlina. Pošlu hlášení revírníkovi. Vyčistíme to tady cestou zpátky, prvně najdeme devítku.“
Vešli jsme dovnitř a já ztuhla. U postele dřepěla obrovská stvůra. S rozkoší se nechávala omývat pocitem bolesti a smutku, který prýštil z drobné osůbky pod slabou nemocniční pokrývkou. Na zbylých dvou postelích už ležely jen stíny, které dříve bývaly lidmi. Do odchodu z tohoto světa už jim moc času nezbývalo.
Bez rozmýšlení jsem vytáhla wigitor a zeleným paprskem proklála křídlatce, který si nás ve svém rauši vůbec nevšiml. Drápy, zaťaté do drobného těla povolily, prostor se zavlnil a obluda s jekotem zmizela.
Bělovlasý věchýtek na vysoké nemocniční posteli se zachvěl, otevřel oči a zhluboka se nadýchl.
„Pít!“
Gonny přiskočil, do tlusté sklenice nalil ze džbánu slabý čaj, nadzvedl starou paní a přiložil jí sklenku k ústům. Pila pomalu, mezi drobnými doušky odpočívala. Po chvíli odvrátila hlavu a teprve tehdy poznala, kdo jí nápoj podal.
„Pane Oto?“
Gonny ji opatrně pomohl položit se zpět na polštář.
„Ano, paní Švecová, přišel jsem se na vás podívat.“
„Vy jste na mne nezapomněl!“ Roztřesený hlásek pomalu získával na jistotě.
„Jak bych mohl, paní Švecová, jak bych mohl,“ usmál se zeširoka Gonny a posadil se na pelest postele. „Nepotřebujete něco? Sousedka vzkazuje, že kočku i papouška má u sebe a že se mají dobře.“
Paní Švecová se rozzářila. „Zlatá Anka! Hubu má jak šlejfířka, ale srdce zlaté. Já věděla, že je tam nenechá.“ Šťastně si oddechla a přivřela oči. „Nepotřebuju nic, Otíčku. Jen knihy mi chybí, knihy. Ale stejně bych teď ani tu nejslabší neudržela.“
„Co se vám vlastně stalo? Když jsem byl u vás posledně, byla jste ještě jako čamrda!“
Bělovlasá paní se slabě usmála. „Vy lichotníku! Sám víte, že jsem se sotva šourala. Upadla jsem, upadla, já nešika stará.“
Gonny se naklonil blíž a ztišil hlas. „Paní Švecová, a neměl v tom prsty někdo jiný? Sousedka říkala, že u vás byl váš synovec…“
„Ale kdeže, Otíčku,“ zarděla se stará paní a odvrátila pohled. „Náš Jiřík by kuřeti neublížil, natož staré bábě.“
„Ale křičel na vás,“ nedal se Gonny odbýt.
„Křičel, křičel, a kvůli takové hlouposti, Otíčku. Šlo o ty staré cibule, co jsem vám nechala. Prý mají mnohem větší cenu, než ty, co jste mi za ně dal. Mně se přitom ty nové hodinky mnohem víc líbí.“
Gonny se neudržel a pohladil starou paní po ruce, kterou si přidržovala deku pod bradou. „Já vám je vrátím, paní Švecová. Nechci, abyste měla kvůli mně rozepři v rodině.“
„Ale kdepak. On jen Jiřík říkal, že je chtěl koupit jeho kamarád, prý moc draze, že je sběratel a že bych z toho měla mnohem víc, než jedny hloupé primky.“
Odmlčela se a znovu poprosila o pití. Pak pokračovala:„ Já mu řekla, že své slovo držím a nebudu je chtít zpátky. To ho rozzlobilo, víte, on byl odmalička pruďas. Ale jinak je moc hodný,“ dodala honem, když viděla, jak se Gonny tváří.
„Víte co, paní Švecová? Já za tím vaším Jiříkem zajdu a domluvím se s ním, ano? Pokud by jeho kamarád sběratel o hodinky opravdu hodně stál, tak já mu je prodám. Peníze dám vám, vy mi vrátíte primky, koupíte si nové, lepší hodinky a všichni budou spokojeni. Co vy na to?“
Stará paní s ulehčením přikývla, nadiktovala Gonnymu jméno i adresu a unaveně zavřela oči. Gonny jí pečlivě urovnal pokrývku a zlehka pohladil po čele.
Potichu jsme zavřeli dveře, cestou zpět vyčistili patro od stvůr, které se pásly na bolesti a strachu a vydali se hledat mladého pana Jiříka, od malička pruďase, ale přitom zgruntu dobrého človíčka, co by ani kuřeti neublížil, ale vlastní tetičce bez problémů ano.

Komentáře

Obrázek uživatele KattyV

Hmmm, takže odstranili křídlatce, nemocným se trochu uleví, ale synovec pořád vypadá podezřele. Akorát nevíme, zda je jenom ziskuchtivý, nebo zda je za tím více. Ale tuším, že Gonnyho se Sheilou nepřivítá zrovna s otevřenou náručí. ;-)

Obrázek uživatele mila_jj

Však on Gonny taky určitě nadšením neprahne - myslím, že by ho sevřel v náručí jen proto, aby mu polámal žebra. (Klatě, já jsem nějaká krvežíznivá, nepoletuje tady taky nějaká obluda?)

Obrázek uživatele Tora

Jo, to by mohl. Kapitola s půlením už je pryč, tak aspoň pomordovat :)

Obrázek uživatele Tora

Uvidíme, jak si povedou. Snad se něco dozvědí.

Obrázek uživatele Regi

Není nějak divný i ten náhlý výskyt křídlatců v nedávno vyčištěné nemocnici?

Obrázek uživatele Tora

Hm, to myslím ani ne, to je spíš nedbalost místního revírníka či co.

Obrázek uživatele Arenga

to mne taky napadlo
každopádně opět je to hodně čtivé a ta syrová atmosféra z toho úplně čiší
akorát nebyly dřív návštěvní hodiny v nemocnicích ve středu a v neděli? Nebo to nebylo všude stejně?

Obrázek uživatele Killman

Nikdy jsem neměl rád nemocnice. Chápu že to tam musí být plné oblud.

Obrázek uživatele Tora

jo, táhnou se tam jak vosy na bonbon

Obrázek uživatele Aries

Skok ze skoro komedie do hororu. Výborná kapitola

Obrázek uživatele Tora

Díky. Jo, legrace už asi skončila.

-A A +A