Skryté město - kapitola 29

Obrázek uživatele Larim
Fandom: 
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Za lehčí úpravu básně děkuji Eillen.

Doporučená hudba ke čtení: https://www.youtube.com/watch?v=WFQneISMlKk

Kapitola: 

Koba měl neveselé vzpomínky na své dětství, které se mu právě v tuhle chvíli vybavily. Když už se jednou za čas v noci objevil doma otčím a byl schopen artikulovat, dělalo mu hroznou radost strašit malého kluka. Ať už dítě spalo nebo teprve usínalo, strašně rád mu potichu do ucha zazpíval písničku o dešti, hřbitovech a strašných ghůlech, které déšť vyhání z děr, a za počasí, jaké bylo právě nyní, se vydávali lovit čerstvé oběti. Malé dítě většinou po tomhle představení několik hodin neusnulo, takže mělo ještě dostatek času poslouchat rodiče, jak se hádají do krve a jak se navzájem třískají. A k tomu ještě veršovánka byla speciálně složena do melodie písničky Králíček skáče si na louce, kterou měl malý Koba rád jako ukolébavku.

Ze svíce zbývá už jen půl.
Teď svět se vnoří do temnoty.

Provazce deště právě teď pomalu ubývaly na síle. Rollo stále ještě nevylézal z hrobu, takže se Koba vydal sám z kopce dolů. Nespouštěl z očí dva náhrobní kameny, kde před chvíli zahlédl pohyb, ale od té doby zůstal prostor před ním nehybný. Postupoval pomalu, protože mu nohy podkluzovaly na mokré trávě a bahně. V duchu si neustále dokola opakoval těch pár veršů a nedokázal se zastavit. Kdyby mu alespoň text pomohl zahnat strach, ale sám zjišťoval, že funguje přesně naopak. Proklel svého otčíma. Nejen za to, že mu zničil dětství, ale že zanechal stopy i na jeho dospělosti.

A tmou tou vítr mocně dul.
Zde z mrtvých maso hltá ghůl.

Farall Muernig… Hannag Skoebe… Irvi Foot… Cestou čas od času zahlédl nápisy na kamenech. Někdy zpola zakrytých rozpínavým mechem, někdy jen časem zanesených tak, že je stěží přečetl. Právě šlapal po tolika neznámých životních osudech. Jména mu zněla západně, taková střední vrstva. Rozhodně v těchto místech neležela žádná honorace a chudí měli spíše hroby bez nápisů nebo jen s křestním jménem, se kterým si vystačili celý život. Zrovna když Kobovi podjela noha, ozval se za ním Rollo: „Kobo, konečně se nám začíná dařit. Konečně se někam posunem!“ Nechal ho být, protože se dostal do míst, která ho celou dobu děsila. Jenže ať se rozhlížel kolem sebe, nikde nikoho nezahlédl. Poklekl a doufal, že zahlédne něčí stopy – jenže marně. Měl snad jeho kamarád pravdu? Je možné, že si s ním takhle zahrává jeho vlastní hlava? Od začátku jejich pátrání měl už několikrát dojem, že někoho zahlédl či zaslechl. Nikdy však nezískal důkaz.

Deště se střež, ten je vypustí.
Ven z děr a lov hned započne.

Gölun nebyl žádný velký básník. Jeho otčímovi stačilo, když si v pajzlu zanotoval nějakou oplzlou odrhovačku, která nikdy nebyla zářivým uměním. Když se do písničky dalo dobře podupávat nohou nebo se točit s nějakou číšnicí v kole, tak to byl pro něj vrchol umění. Koba nikdy nepochopil, co ho vlastně popadlo, že měl nutkání strašit syna vlastní písničkou. Většinou mu obyčejně stačilo vrazit klukovi pár ran pěstí nebo obojkem. Jeden takový večer plný krve, nadávek a pěstí donutil Kobu k tomu, aby si v duchu přísahal, že jednoho dne odejde z domu a tohohle hajzla vlastnoručně sejme. Jak se dát nejlépe na šikmou plochu… svůj slib dodržel. A od té doby to byl hlavně on, kdo rozdával rány a kdo se s nikým nemazlil. Nějakou dobu se potloukal sám, než narazil na Rolla. Zjistili, že společně se jim daří lépe a že si vzájemně sedli. Postupně k nim přibyl ještě Ferrdi Plášť, i když s ním si moc práciček neužili. Zatímco přemýšlel o minulosti, neslyšel, jak k němu doklouzal Rollo a zaťukal mu na rameno. Naštěstí se Kobovi podařilo zamaskovat leknutí. „Našels‘ něco? Sledoval nás někdo?“ Zakroutil hlavou, že ne. „Vždyť sem ti to říkal. To jsou nervy. Našel jsem klíč, takže můžem vyrazit zpátky. Ještě se zastavíme u Obruče, jestli už hoši nesplašili nějaký informace.“

Pak když tě mají, hned přes kosti
se s chutí pustí do vnitřností.

Na chvíli déšť ustal. Nebe bylo stále stejně černé, takže to nebude trvat dlouho a znovu se protrhne. Ale i krátká chvilka těm dvěma vyloudila úsměv na tváři. Je možné, že se jim podaří dojít k vile a už nezmoknout. Rollo se chopil svého rance, o mokrou trávu setřel lopaty a hodil je dovnitř. Klíč si schoval do kapsy a každou chvíli ho cestou kontrolovat, že nikam nevypadl. Hrobníka cestou naštěstí nezahlédli, ten už měl určitě upito a vyspával. Cestou si začali povídat o věcech, které si koupí, jakmile jim padne poklad do klína. Nálada se lepšila a Koba konečně dostal z hlavy onu ukolébavku. Je čas se začít bavit a ne se vracet k mrtvým. Teď bude přemýšlet nad budoucností a ne na chvíle, kdy se z chudého kluka Doruna stal Koba.

Komentáře

Obrázek uživatele Tora

Podařený tatíček, tfuj teda. Já snad ještě budu držet palce, aby ten poklad našli...

Obrázek uživatele Bídák

Ta chvíle se pomalu blíží

Obrázek uživatele Larim

jak řekl můj tiskový mluvčí

Obrázek uživatele Tora

:) dobře vybrusleno

Obrázek uživatele Killman

Hezká říkanka. A třeba fakt má jenom nervy na pochodu.

Obrázek uživatele Bídák

Já děkuji za milá slova chvály,
při básnění vlasy hrůzou stály.
Koba má jistě nervy na pochodu,
snad brzy však zažije už pohodu.

Obrázek uživatele Larim

Jo, to je tak, když na jednom compu vás píše víc a zapomenete si před odpovídáním dát správný profil.
Takže abych uvedl na pravou míru, tohle opravdu neskládal Bídák...

Obrázek uživatele Aries

Ta písnička je hustá, hlavně ty první dva veršíky. Koba je vlastně borec, když přes to všechno na hřbitov v noci vlezl.
(ale přiznávám, že jsem nějakého toho ghůla čekala)

Obrázek uživatele Larim

Z Ecorie mám rozepsanou ještě jednu věc a tam ghůlové figurují. A možná, pokud to nějakým zázrakem tahle dvojice přežije, bych je za ghůlama mohl poslat.

Obrázek uživatele neviathiel

Aby se neradovali předčasně.

-A A +A