35: Krok vstříc

Obrázek uživatele Owes
Kapitola: 

Druhá lekce Nitrobrany se odehrála v obdobném duchu jako ta první. Hermiona neměla dost času na to, aby cvičila soustředění, a tak působila prakticky stejně rozrušeně a nejistě jako prve a navíc ji vyhazovalo z rovnováhy už jen vědomí, jak moc je nepřipravená. Právem se obávala, že jí profesor Snape vynadá, neboť se bude domnívat, že se na to prostě vykašlala.
„Slečno Grangerová, vy jste přes týden moc necvičila, že?“ utrousil po deseti minutách její udýchané a marné snahy odrazit jeho Nitrozpyt.
„Ne,“ přiznala nešťastně. „Ale chtěla jsem. Tedy... párkrát jsem se k tomu dostala, jenomže...“
„Stačí,“ zastavil její výmluvy příkře. „Tohle nemá valný smysl. Přesuneme dnešní hodinu na příští pondělí. Znovu opakuji, že je bezpodmínečně nutné, abyste měla klidnou mysl a dokázala se soustředit.“
„Ale já se opravdu snažím...“
„Snaha nestačí! Pokud to neumíte, musíte se to naučit.“
„Tak mě to naučte! Říkal jste, že mi ukážete metodu jak to zvládnout!“
„Dobře. Souhlasím. Ale přestaňte na mě řvát. Nebo vám strhnu i těch pár bodů, co dnes přibyly do kolejních hodin.“
„Omlouvám se, pane.“
„Nic se neděje,“ mávl rukou. „Žertoval jsem. Nepodřežu Nebelvíru větev pod nohama. Ona ji nakonec podřeže Lestrangeová... Posaďte se na chvíli. Šálek...“ Už měl ten čaj na jazyku, když se zarazil. „... kakaa?“
„Co prosím?“
„Nedala byste si šálek horkého kakaa?“
„No... vlastně proč ne?“
„Jeden můj přítel,“ rozpovídal se Snape, mezitímco pro ně připravoval nápoj v malém kotlíku zavěšeném nad ohněm z krbu, „kdysi o kakau prohlásil, že je to tekutá radost. Čím jsem starší, tím víc mu dávám zapravdu.“
Hermiona tušila, o kom je řeč, a v duchu se usmívala. Když jí profesor podal hrnek, objala ho dlaněmi a se zavřenýma očima vychutnávala vůni, která z něj stoupala.
„Není to mýtus,“ dodal. „Opravdu uklidňuje pocuchané nervy. Objevila jste už vchod do kuchyně?“
„Ehm... Fred s Georgem...“
„Takže o něm víte, to se hodí. Každý den před spaním si zajdete do kuchyně a necháte si připravit šálek horkého kakaa.“
„Dobře,“ přikývla a rozhodně neskrývala své překvapení. „Chodím ale spát pozdě. Kvůli studiu, pochopitelně. Nebude vám vadit, když se budu po večerce vyskytovat mimo společenskou místnost?“
„Děláte to už čtyři a půl roku. Nevím, proč bych z toho měl začít vyvozovat důsledky zrovna teď. Stačí, když zůstanete stejně nenápadná jako doposud. Druhá věc, kterou začnete praktikovat, je jednoduché dechové cvičení. Provedete ho okamžitě, kdykoli vás něco rozhodí. A také vždy, než půjdete spát. Uděláte sérii pěti hlubokých nádechů a krátkých výdechů. Bude následovat dlouhý výdech. Pak se jednou hluboce nadechnete, setrváte deset vteřin a vydechnete až do okamžiku, kdy ucítíte, že v sobě nemáte ani trochu vzduchu. V tomhle stavu vydržíte, co nejdéle to půjde. To je první fáze. Druhá spočívá v pomalém, hlubokém dýchání, které opakujete, dokud se dech úplně nezklidní. Vaše tepová frekvence by se měla ustálit na osmdesáti úderech za minutu. Nikdy nedýchejte do hrudi, vždy jen do břicha. Zvolna, procítěně. Soustřeďte se pouze na svůj vlastní dech. Na vzduch, který do vás proudí a zase odchází.“
Hermiona si všechno poctivě ukládala do paměti. Když oba dopili, Snape se zvedl jako první a obešel stůl až k ní. Zvedla k němu zrak. On mlčel a z výšky ji pozoroval. Znervózněla. Propletla prsty a poposedla, očima však neuhnula. A on také ne. Měla pocit, jako by hleděl přímo do středu její hlavy. Zpotily se jí dlaně, dech se zrychlil.
„Zapamatovala jste si, co jsem říkal?“
Horlivě přikývla.
„Tak do toho. Předveďte se.“
Zavřela oči, aby se mohla lépe soustředit, a provedla pět hlubokých nádechů, následovaných polovičními výdechy. Pak výdech dokončila úplně a vzápětí do sebe znovu nasála vzduch, který držela v plicích, dokud nenapočítala do deseti. Poté jej zvolna vypustila ven a pokračovala ve vydechování až do chvíle, kdy cítila, jak její plíce dočista splaskly. Nesmět se opět nadechnout byl nepříjemný, tísnivý pocit, ale ona byla rozhodnutá vydržet dlouho. Stiskla opěrky židle a zaryla do nich nehty. Lakované dřevo vydalo odporný zvuk.
Hermiona křečovitě zalapala po vzduchu, natáhla ho do sebe co nejvíc a přestože se zpočátku zdálo nemožné dostat dech pod kontrolu, během tří nádechů a výdechů to dokázala. Dýchala teď čistě, volně a klidně. Se zavřenýma očima se lehce usmívala, protože jí připadalo, jako by ji někdo neviditelný hladil po zádech horkou dlaní. Napětí a nervozita zmizely beze stopy.
„Budete dobrá,“ zazněl někde daleko hlas profesora Snapea. „Běžte se prospat. Uvidíme se příští pondělí.“

Sníh roztával pod stále silnějším jarním sluncem, které si konečně začalo prorážet cestu skrz těžká šedivá mračna, a koruny stromů v Zapovězeném lese se zazelenaly. Na rozmáčených bradavických loukách vykukovaly první nevinné květy jara a na hladině Černého jezera už se objevovaly divoké kachny. (Jednou byla k vidění i Olbřímí oliheň, která zjevně přečkala bez újmy další zimu.)
Severus stál na břehu a po svém boku měl ředitele Brumbála.
„Nemohu ti prozradit, kde jsou, je mi líto. Charita ti nedůvěřuje.“
„Zareagovala na můj dopis. Ozvala se vám a souhlasila s novým úkrytem. Proč by to dělala, kdyby mi nevěřila?“
„Nepochybuje, že jsi ji chtěl ochránit a že ti leží na srdci život tvé dcery. Je však přesvědčená, že skutečně pracuješ pro Grindelwalda. A že se v budoucnu znovu pokusíš získat ji na jeho stranu. Naléhavě žádala, abych ti za žádnou cenu neprozrazoval místo jejich úkrytu. A také na mě apelovala, abych ti přestal důvěřovat.“
„To je k smíchu.“
„Ani bych neřekl.“
Snape k Brumbálovi prudce obrátil hlavu a ve tváři se mu zračilo rozhořčení.
„Jestli máte pochybnosti o mé loajalitě, tak moje práce zřejmě postrádá smysl.“
„Naopak!“ vyvedl ho z omylu Brumbál a lehce se při tom usmíval. „Čím více pochybuji o tvé loajalitě, tím lépe svou práci odvádíš. Gellert Grindelwald je s tebou nadmíru spokojený.“
„Je mi jedno, co si o mně myslí Gellert Grindelwald! Vy víte, proč to všechno dělám, i to, že to budu dělat dál. Dokud bude potřeba.“
„Ano. A nesmírně si toho vážím, Severusi.“
Snape něco nesrozumitelně zabručel.
„Jak se vyrovnáváš s tím tlakem? Je to snesitelné?“
„Už jsem tomu přivykl.“
Albus si zkoumavě prohlížel jeho ostrý profil v paprscích slunce. Severus pozoroval obzor, vodu lesklou jako záhyby saténového prostěradla, vrcholky hor překryté sněhobílou peřinou...
„Ulevilo se mi, když jsem zjistil, že si Charita uvědomila nebezpečí, které jí hrozí. Jsem rád, že se s vámi spojila a nechala si pomoct. Je mě mrzí, že... že to celé dopadlo zrovna takhle. Nečekal bych, že právě ona o mně někdy bude smýšlet jako o zrádci.“
„Chápu, jak se cítíš. Nicméně se nedomnívám, že by celé situaci pomohlo, kdybyste se osobně setkali. Dům, který jsem pro ně vybral, je začarován Fideliovým zaklínadlem. Ty, jakožto Grindelwaldův významný spolupracovník a důvěrník, nesmíš mít o poloze toho místa ani matné tušení. V žádném případě nehodlám zpochybňovat tvé umění Nitrobrany, ale je to příliš velké riziko. Kdyby Grindelwald pojal podezření, že víš, kde se Eleanora nachází, stáhl by tě z kůže, jen aby z tebe tu adresu vypáčil. Je tím dítětem naprosto posedlý. Ostatně jako vším, co si kdy vzal do hlavy,“ doplnil Brumbál se smutným povzdechem.
„Brumbále, napadlo mě něco, s čím jsem se prozatím nesvěřil nikomu z Řádu. A už vůbec ne nikomu z Bratrstva. Jde o Severu.“
„Ano? Poslouchám.“
„To proroctví, jímž je Grindelwald tak posedlý, hovoří o dítěti narozeném ženě, která myslela, že nikdy nebude matkou. Pokud připustíme, že jeho otcem jsem já, tak mohla Cassandra Trelawneyová stejně dobře předpovědět osud Severy. Její matka totiž... ona...“
„Nechtěla děti,“ dokončil za něj Brumbál a chápavě přikývl. „To mě nepřekvapuje. Většina strig už dávno nechce přivádět na svět pokračovatelky své rasy. Musel jsi být pro Karu něčím zcela výjimečným, když kvůli tobě změnila názor. A v tomto smyslu je i Severa něčím výjimečným. Lidé slepě kráčející vstříc nejasným věštbám bývají často odsouzeni k deziluzi a bolestivému vystřízlivění.“
„Neměli bychom zabezpečit Fideliovým zaklínadlem i dům mé matky? Jestli se totiž Grindelwald dozví o existenci druhého dítěte, bude chtít získat i je. Aby si mohl být stoprocentně jistý, že má vše pod kontrolou.“
„To je dobrý nápad, chlapče. Udělej to. Vyber člověka, kterému bezvýhradně důvěřuješ, a požádej ho o tu laskavost.“
„Brumbále?“
„Ano?“
„Já vás tedy žádám.“

Závěrečná poznámka: 

...do cíle zbývá 15 kroků...

Komentáře

Obrázek uživatele Arenga

Jo, to je ta úvaha, co mne taky napadla, že to nemusí s těmi dětmi být tak jasné, jak to na prvni pohled působí.
A mám samozřejmě pocit, že se tam ještě něco dost ošklivě zvrtne

Obrázek uživatele Aveva

Já začínám podezřívat Brumbála, že nehraje čistou hru.
Obrázek uživatele Wee-wees

Že jo? Jediný důkaz, který S. má, že se s ním Charita nechce setkat a považuje ho za zrádce, je Brumbálovo slovo.

Obrázek uživatele Wee-wees

A ještě ho poměrně intenzivně odrazuje od toho, aby ji nějak zkoušel kontaktovat a přesvědčit.

Obrázek uživatele Aveva

Že jo! Já jsem ráda, že toho starého intrikána nepodezírám sama ;o)
-A A +A