36: Krok ve střepech

Obrázek uživatele Owes
Úvodní poznámka: 

Děkuji za vaše komentáře, domněnky a dohady, které mě velmi těší a povzbuzují k dalšímu psaní. Tahle povídka je pro mě hodně náročná, v lednu jsem vůbec netušil, jak velké sousto si ukusuji, přesto doufám, že se mi ji podaří dokončit. Množství rozprostřených zápletek a nedostatek zbývajících týdnů mají za následek poměrně velké časové skoky v příběhu, ale možná je to nakonec charakteristickým rysem téhle série.

Kapitola: 

„Raz, dva, tři... Legillimens!“
Hermiona zůstala stát pevně, jako strom s hlubokými kořeny. Jediná část jejího těla, která se pohnula, byla pravá ruka. Mávnutí její hůlky se odehrálo téměř současně s tím Severusovým. Neverbálně před sebe vyčarovala štít, kterým nebyl schopen proniknout. A držela ho na místě, dokud k ní nepřestal vysílat své kouzlo.
„Hmm... Jak známo, protivník vám málokdy prozradí svůj záměr. Zaútočí nečekaně. Bez varování.“
Snape švihnul hůlkou tak rychle, že Hermiona zaznamenala jen černou šmouhu a už se propadala někam do husté, olejovité tmy, která ji pohlcovala, topila...
Místo aby zpanikařila, uvědomila si, že je to jen blud, který má narušit její klid a vyvést ji z rovnováhy. Prsty silněji objala rukojeť své hůlky a myslela na jedinou věc - světlo. Světlo, jež by ji vyvedlo z temnoty. Hůlka se rozzářila a ten intenzivní svit prostoupil jejími zorničkami až do omámené mysli. Obrysy Severusova obývacího pokoje se zvolna vynořovaly, obraz se stával jasnějším a reálnějším.
Protego!“ zvolala pevným hlasem a odrazila tak zbytek jeho zaklínadla.
Snape malinko zakolísal a byl rád, že má za sebou hranu psacího stolu. Hermionino štítové kouzlo bylo fenomenální. Zatím ale s chválou nepospíchal. Jakmile přestalo působit její obranné kouzlo, znovu proti ní zaútočil.
Na tak bleskový nápor nebyla připravená, zareagovala však instinktivně. Poté, co ucítila na čele tupý tlak a hlavou se jí začala převalovat mlha, prodýchala to a začala mléčná oblaka pomalu hrnout před sebou, vůlí je tlačila pryč, až začala mizet. Když znovu spatřila místnost, v níž spolu stáli, nemohl jí uniknout jednoznačný úsměv na Snapeových rtech.
„Tohle bylo bezchybné zvládnutí základní úrovně Nitrobrany,“ konstatoval potěšeně. „Gratuluji vám, slečno Grangerová. Pochopila jste princip, na němž tato metoda funguje. To zklidnění dechu bylo naprosto perfektní. A také klíčové. Doufám, že si to uvědomujete.“
„Ano. Hodně mi pomohlo. Vlastně mi to dechové cvičení strašně moc pomáhá celou dobu. I mimo tyhle hodiny.“
„To jsem rád. Pro dnešek to stačí. Příště začneme na zcela nové úrovni.“

Zkoušky NKÚ se kvapem blížily a napětí mezi studenty pátého ročníku bylo doslova hmatatelné. A stejné napětí panovalo i mezi profesory, neboť výsledky znamenaly především jejich vlastní vizitku. V kouzelnickém světě bylo hodnocení těchto závěrečných zkoušek vnímáno jako definování čarodějných schopností a patřilo k náležitému vzdělání každého, kdo chtěl do tohoto světa patřit. Bez úspěšného složení alespoň tří zkoušek NKÚ nebylo možno dále pokračovat v bradavickém studiu, došlo k okamžitému odebrání kouzelnické hůlky a byl vydán přísný zákaz provozování magie. Na všechny, kteří se dosud pouze královsky bavili, užívali si společenské aktivity a vyučování brali jako jakýsi vedlejší produkt, to náhle s drtivou silou dolehlo a oni postupně propadali čím dál úzkostnějším stavům.
„Weasley, jestli tento výkon předvedete na konci června, rozhodnutí komise o vaší nekompetentnosti nebude to nejhorší, co vás potká,“ prohlásil Snape, když si prohlédl Ronovo impozantní veledílo. „Vy, pane Longbottome, se přestaňte hihňat, poněvadž váš lektvar také není žádný zázrak, přestože na rozdíl od toho Weasleyho neskáče po lavici. Kolik jste tam přidal těch drcených švábů?“
„Trochu mi ujela ruka,“ začervenal se Neville. „Já jsem to neudělal schválně! Vím, kolik jich tam mělo přijít!“ dodal chvatně. „Seamus do mě v jednom kuse šťouchal, abych mu pomohl, a Dean si chtěl pořád něco půjčovat. Jestli si tenhle lektvar vytáhnu u zkoušky, tak ho zvládnu levou zadní.“
„To si pište, že ho zvládnete levou zadní. V opačném případě vás pověsím za trenýrky na Astronomickou věž. Malfoyi, vy máte jakou výmluvu pro to, co jste tomu ubohému lektvaru udělal?“
Draco zrudl ještě víc než Neville. Zlostně skřípal zuby a naběračkou vyrýval do desky lavice hluboké brázdy.
„Nemám žádnou výmluvu, pane. Jsem prostě hňup, jestli to potřebujete slyšet natvrdo.“
„Na péči o kouzelné tvory možná. Profesor Hagrid se mi zmiňoval, jak jste se pokoušel krmit ohňové kraby salátem. Nicméně v mém předmětu patříte k nejlepším. Takže přestaňte s tou trapnou sebelítostí a začněte něco dělat!“
„To se vám snadno řekne,“ ucedil Malfoy. „Vám nepřistálo v brašně čtyřicet listů učebního materiálu z každého předmětu, nechodíte spát nad ránem, abyste stihnul všechny domácí úkoly a ještě se stačil prakticky připravovat...“
„Myslíte, že jsem nechodil do školy? Nebo se snad domníváte, že to dřív chodilo jinak? Máte pocit, že na vás klademe přehnané nároky? Zeptejte se svého otce, v kolik chodil spát, když ho učili profesoři Machiavelli nebo McGonagallová. To byli kati, ne já nebo profesor Black. Nechceme po vás nic, co byste nezvládli.“
„No,“ pravil zamyšleně Harry, když jako vždy odcházel z učebny poslední, „nechci tě provokovat, ale momentálně mám pocit, že jsi horší než kat. Kdyby lektvary nebyly můj koníček, tak si to tenhle rok půjdu hodit do Sovince.“
Severus se záludně ušklíbl a podržel mu dveře na chodbu.
„Prozradím ti tajemství, Harry. Každý, kdo ode mě dostane poslední týden před zkouškami N, obdrží od komise V. Ti nejlepší ze třídy se blýsknou tak, že od staré Longbottomové přijde pochvalný dopis na adresu zdejšího pedagogického sboru. Zkrátka všichni, kteří projdou u mě, projdou i u zkoušky.“
„Ty nás záměrně hodnotíš hůř, než to bude dělat komise?“
„Samozřejmě. Opačně by to nemělo význam.“
Harry se na něj zazubil a o poznání veselejším krokem vyrazil za ostatními.
Snape se chystal smazat tabuli a napsat na ni pokyny k přípravě lektvaru proti kašli, když do učebny vrazil Black.
„Co tě přimělo sestoupit do sklepení?“
„Posílá mě Brumbál. Čeká na tebe v pracovně.“
„Teď? Za patnáct minut mám hodinu.“
„Nemáš. Přijde tě vystřídat Aurora.“
„O co jde?“
„To mi Brumbál neřekl. Ale tvářil se dost vážně. Možná by sis měl pospíšit.“

O tři hodiny později vypadala Brumbálova pracovna jako po výbuchu středně velké nálože trhaviny. Přístroje na tenkých nožkách se povalovaly na zemi, jejich budíky ve střepech výsměšně poblikávaly. Vitrína s cennými relikviemi byla vymlácená, myslánka rozbitá na padrť, lustr zohýbaný, koberec rozsekaný na dlouhé cáry, bonbóny rozšlapané a prakticky jediné, co zůstalo netknuté, byly knihy a Fawkesova klec. Brumbálově židli scházelo opěradlo a jeho stůl taktéž doznal několika podstatných změn.
V tom všem se procházel Severus a přemýšlel, co dalšího by zasloužilo poupravit. Brumbál ho netečně sledoval. Když Snape seznal, že už toho přece jen bylo dost, posadil se na zem do hromady třísek, úlomků zdiva a skla. Pozoroval, jak mu z pravé ruky ukapává do klína krev. Při zvedání a opětovném vrhání myslánky si rozřízl kůži mezi palcem a ukazováčkem. Nijak ho to netrápilo. Vlastně ho pohled na odtékající proužek krve uklidňoval. Utvrzoval ho v tom, že stále žije. A dokud žije, má naději.
„Kdybyste mi býval prozradil jejich adresu, nemuselo se to stát.“
„Jsi přesvědčený, že bys poznal, k čemu se u Eleanory schyluje? Že bys prohlédl na dno její duše a odhalil její potíže? Když je neodhalila ani Charita?“
„Charita nebyla školená v rozpoznávání nestabilní magie. Pokud Eleanora měla nějaké záchvaty, nejspíš je přičítala běžné dětské podrážděnosti a umíněnosti. Pokud byla zamlká a uzavřená do sebe, mohla to omlouvat nucenou izolací a nedostatkem podnětů.“
„Ani já jsem u ní nezaznamenal žádný problém. Tvrdit, že právě ty bys byl schopen zabránit tragédii, která se stala, je poněkud... troufalé.“
„Říkám vám, že jsem na rozpoznávání těchhle případů trénovaný! Nemohu si být stoprocentně jistý, ale šance tu byla. O opaku mě nepřesvědčíte, Brumbále!“
„Víš moc dobře, že jsem ti místo jejich pobytu prozradit nemohl. Chápeš i důvody, proč tomu tak bylo. Tvůj vztek pramení z bezmoci, čemuž dokážu porozumět. Tu demolici pracovny ti věru nemám za zlé. Jsou chvíle, kdy jediné, co nám trochu uleví od zničující bolesti, je právě ničivý vztek. Po jeho uhašení se objeví doutnající pocit beznaděje. Je třeba, abys ho co nejdříve překlenul, Severusi. Je třeba jít dál a pokračovat v naší cestě. Musíme promyslet, co uděláme s Eleanorou.“
„Má matka se o ni postará,“ sdělil Snape bezvýrazným hlasem.
„Dnes jistě ano,“ přitakal Brumbál. „Pochybuji, že by si během jednoho večera neporadila se dvěma výjimečnými děvčátky. Má v sobě obdivuhodnou zásobu energie drahá Eileen. Je však nezbytně nutné zajistit dlouhodobou péči.“
„Zvládne to dlouhodobě,“ odpověděl Severus stále tím bezbarvým tónem a zamyšleně stíral krev ze své dlaně.
„Výchovu malé strigy a magicky labilní čarodějky?“ přeptal se Albus pochybovačně.
„Věřím jí,“ ubezpečil ho Snape. „Jak jste řekl, má obdivuhodnou zásobu energie. Navíc, je to její babička, její krev. Nechci, aby se o Eleanoru staral někdo cizí. S rodinou bude v bezpečí.“
„Charitina matka už nežije?“ zajímalo Brumbála.
„Nevím a nezajímá mě to,“ zahučel Severus, vstal, oprášil si hábit a postavil se před Brumbálův stůl. „Moje máma si ji u sebe nechá.“
„Severusi, tímto rozhodnutím na sebe bereš obrovskou odpovědnost. Děti jako Eleanora by měly být umístěné do péče kvalifikovaných kouzelníků, a to až do doby, kdy nad svou magickou silou získají vládu. To, co se stalo Charitě, se může klidně stát i tvé matce. A Seveře. Odpustil by sis, kdyby k tomu došlo?“
„K ničemu takovému nedojde,“ odvětil Snape skálopevně. „Eleanora bude pod nepřetržitým působením zklidňujícího lektvaru. Na noc bude užívat šalvějové mléko. Tahle medikace funguje spolehlivě.“
„Jistě. Dokud na ni někdo nezapomene.“
„Má matka není dementní, Brumbále, na tom jsme se už myslím shodli.“
„Remus Lupin také není dementní, na tom se snad též shodneme, a já mám stále ještě v živé paměti jednu úplňkovou noc před dvěma lety.“
„Rozhodl jsem se,“ prohlásil Severus hluše. „A bude to tak, jak jsem řekl. Vaše argumenty na mém rozhodnutí nic nezmění.“
„Vím,“ kývl Brumbál chápavě. „Přesto jsem - jako tvůj dobrý přítel - cítil povinnost je přednést.“

Závěrečná poznámka: 

...do cíle zbývá 14 kroků...

Komentáře

aha ... z drable jsem to pochopil jako útok od jiných a ona vlastní dcera a její nestabilní magie
ach jo :(
díky
-------
Zemřely matky, siroty po nich zůstaly...
tak drable není kapitola :)

Obrázek uživatele gleti

Obávám se, že Brumbálovy námitky jsou oprávněné. Viz z přečtených důkazů.

Obrázek uživatele Arenga

já se obávám, že to možná není všechno tak jasné, jak to vypadá...
nemluvilo se někdy dřív o tom, že přesně takovéhle divadýlko chce udělat Grindenwald?

-A A +A