37. kapitola

Obrázek uživatele Gary Stu
Fandom: 
Kapitola: 

Poslední, co si Koba pamatoval, byla modrá budka jednoho z těch proklatých Doktorů. Utíkal před jedním (rádoby neviňátko s hnijící zeleninou v klopě saka), pak uviděl dalšího (mrňouse posedlého otazníky), pak dostal ránu do hlavy a složil se k zemi, pak se zvednul opíraje se o tu modrou budku. Pak bolest a nic víc.

První, co mu vytanulo na mysli, byli dva dohadující se chlapi.

„Co se mu stalo?“ zeptal se člověk s velkýma ušima v kožené bundě a sklonil se k nehybné postavě.

„Když tvoje Tardis přistávala, opíral se o tu druhou Tardis,“ odpověděl blonďák se snítkou něčeho pomalu hnědnoucího v klopě saka. „Pak to vypadalo, jako by dostal elektrický šok a zhroutil se.“

„Nemyslíš si,“ pokračoval neznámý ušatec.

„Že se nějak dostal dovnitř?“ dokončil stejně neznámý blonďák.

Zároveň mu jako první vytanulo na mysli, že mu nebylo dobře. Cítil se na zvracení a zhroutil se na kolena. Zatímco se dva chlapi, které určit
ě znal, dohadovali nad člověkem v pracovním overalu prezidenta Cerilie, kterým byl on sám, si Koba uvědomil, že nemá kolena, na která by klesnul. A pusu, kterou by zvracel - nemluvě o žaludku a zbytku těla. Koba z kolen, která neměl, spadnul na zadek, který ho zabolel, i když mu chyběl. V tu chvíli mu došlo, že zem, na kterou klesl, tam taky nebyla. Udělalo se mu ještě hůř a najednou byl rád, že tu pusu neměl. Když Kobu bolest opouštěla, najednou ho nepříjemný zápach probudil z bezvědomí, ve kterém nemohl být. Byl to závan něčeho tak čerstvého, že se mu z toho zvednul žaludek. Žaludek, který najednou měl, i když mu chybělo tělo. Nebo nechybělo?

Pak otevřel oči. Najednou měl před očima mžitky. Viděl zezadu své tělo a viděl před sebe svýma očima.

Kobův neexistující obličej se zmateně zkrabatil, zatímco jeho mdlá mysl zvedla jeho reálné tělo. Před sebou viděl blonďáka, který si právě strčil tu nepříjemně čerstvou snítku do klopy světlého saka.

„Hypnotické příkazy nejsou mojí silnou stránkou,“ řekla ta postava najednou.

Před Kobou ho vystřídal ušatý člověk v kožené bundě, který se mu zahleděl do očí: „Najdeš nejbližší vězení a budeš tam žalářníkem.“

Koba náhle ucítil nepřekonatelnou touhu hledat zaměstnání v žaláři. Zároveň věděl, že to by přece nedělal - nikdo nechtěl být žalářníkem na Cerilii. Zdejší vězení neměla ani dost prostředků, aby si zařídila vhodnou odpadní výbavu. Některá zařízení dokonce dovážela nové věci z jiných planet, místo aby podpořila zdejší ekonomiku nákupem pořádného odpadu!

Ať už si o tom ale myslel cokoliv, jeho tělo ovládané skoro prázdnou myslí nejistě vykročilo vpřed.

Jak se jeho tělo vzdalovalo, i když se ani nehnul, Kobův mžitkový pohled se vyostřoval. Postupně viděl méně z ulice, kterou šel, aniž by se pohnul, a více z těch dvou chlapů, co znal stejně určitě jako věděl, že je nikdy neviděl. Najednou se mu ale ten obraz začal zakalovat. Postupně mizel ve změti mnohobarevných čar a geometrických obrazců. Jeho mysl se naopak začala pročišťovat. Už necítil své reálné tělo, jenom věděl, že žádné tělo nemá. V hlavě se mu klubaly potrhané vzpomínky: Koba, odpadní generál; Koba, prezident Cerilie; Koba řídící falešnou vesmírnou bitvu; Koba, který nebyl ve své hlavě sám, naslouchající změti telepatické hádky. Série modrých budek na nejrůznějších místech a množství podivínů, kteří z nich vylézali; plány, které tvořil, ale které jako by mu přesto do hlavy přišly odjinud; mocná touha být něčím víc, než byl, která se objevila znenadání; falešní Kyberlidé a falešní Daleci; z odpadu vytvořený přístroj, který mu umožnil telepatii; odhalení ve velké, skoro prázdné hale, kde bylo množství oněch modrých budek pohromadě; skuteční Daleci a skuteční Kyberlidé; úprk ulicí a rána do hlavy; modrá budka jednoho z těch proklatých Doktorů.

„Hej!“ proud myšlenek přerušil ženský hlas, který jako by zněl odevšud.

Koba se rozhlédl po mnohobarevném prostředí, kde se jeho mysl právě nacházela, a uviděl postavu. Postavu, která byla zároveň těsně u něj a zároveň k němu kráčela. Postavu, která se zdála být zároveň bezrozměrná a zároveň jako by okupovala více dimenzí, než tohle prostředí ukazovalo. Chyběla tu jakákoliv perspektiva; cokoliv, na co by se jeho mysl mohla upnout a vytvořit obraz, kterému by nechyběla hloubka a šířka.

Najednou ucítil ránu. Kdyby měl tělo, byla by to rána pěstí do žaludku. Tělo neměl, ale bolest byla opravdová.

Druhá rána byla ještě bolestivější Ať už byl kdekoliv, jeho mysl, která nedokázala rozeznat rozměry, pořád věděla, jak motivovat. Kobovy na mysli vyvstaly myšlenky, které nebyly tak úplně jeho. Vzpomínky, které nemohl mít.

Na třetí ránu byl připravený, ale nebolela o moc méně. V tu chvíli už jeho mysl zpracovala ty neznámé podněty a Koba použil instinkt, který nikdy neměl. Ve zlomku vteřiny se mumraj mnohobarevných čar a geometrických obrazců přeměnil v bíle osvětlenou ošuntělou chodbu s pečlivě naaranžovanými kusy odpadu. Koridor na jeho krásné Popelnici hněvu.

Koba zastavil čtvrtou ránu a skoro bezmyšlenkovitě cvrnknul do té ženské. Na vteřinu viděl grimasu bolesti, pak ale prolétla stěnou chodby. Zmizela mu z dohledu a Koba narychlo postavil vězení, které jí udrží.

Netušil, jak to všechno věděl a udělal, ale na tom nezáleželo. V hlavě měl znalosti někoho jiného; někoho, kdo mu byl povědomý, ale přesto ho neznal. Koba se usmál. Představil si zrcadlo a zrcadlo se objevilo na zdi chodby. Koba si prohlédl tělo, které právě vytvořil. Vypadal jako mladík plný energie, kterým kdysi býval.

„Dobrá, takže do práce,“ zamnul si ruce.

Věděl, že byl uvnitř jedné z modrých budek - uvnitř Tardis; vesmírné lodi schopné cestovat nejen prostorem, ale i časem. Věděl, že se dovnitř dostal, protože jedna Tardis se zhmotňovala kolem jiné, o kterou se opíral. To způsobilo obrácení polarity několika komponent Kobova telepatického komunikátoru a pak zkrat, který skrze komunikátor spojil obě Tardis s Kobovou myslí. Chvilkově byl v obou, pak ale distribuce pravděpodobnosti zkolabovala a Kobova mysl skončila v Tardis, která právě ležela na podlaze uvnitř té druhé Tardis. Okupoval skoro všemocný stroj, nad kterým měl plnou kontrolu.

Koba se zasoustředil a pak se rozhlédl. Vnější kamery Tardis kolem něj promítly obraz mnohobarevného víru energie. Loď právě letěla časovým v
írem. Koba zkontroloval souřadnice a zamračil se.

„Oko Orionu?“ zamumlal. „To ne, tam teď letět nemáme.“

Ležérně natáhl svou mysl po ovladačích prostoročasových souřadnic a nastavil nové. Část jeho mysli zaměstnávaly myšlenky na to, odkud se tyhle souřadnice do jeho hlavy dostaly a co byla zač časová anomálie, kterou právě sledovali, a tak za ovladače zatahal rázněji, než chtěl. Celá jeho realita na chvilku zablikala, krásně špinavý koridor jeho lodi se na chvilku zaměnil za bezrozměrnou realitu barevných geometrických objektů. Koba zavrávoral a zaklel. Pak k němu jakoby z veliké dálky dolehl ženský křik: „Profesore! Co se děje?“

Koba znejistěl. Jeho softwarové vězení bylo přece dokonalé. Ta entita, která tuhle loď ovládala před ním, se nemohla jen tak osvobodit. Pak se usmál. Ten hlas nešel zevnitř softwaru, ale zvenku. Před Kobou se najednou objevila obrazovka ukazující světlou, nepříjemně čistou místnost se šestihranným panelem uprostřed. Z centrální konzole vylétavaly jiskry a kolem pobíhal komický mrňous ve vestě pokryté otazníky. Ten žensk
ý hlas patřil holce v bomberu vrávorající mezi dveřmi.

„Nech mě hádat,“ dodala nevrle. „Žádné Oko Orionu?“

„Přesně tak,“ řekl Koba s úsměvem.

„Oko bude,“ zahřmělo najednou kolem Koby.

Prostředkem obrazovky prolétla ruka a udělala velkou díru do jeho virtuálního břicha. Koba se sklonil v bolestech a ta ruka prudce vystřelila nahoru. Jakmile se dotkla jeho neexistující brady, Kobova simulace těla se rozletěla na tisíce střípků. Jeho mysl se v bolestech zkroutila do malé, nedobytné kuličky. Uvnitř se Koba svíjel v bolestech a snažil se nabrat dech.

„Přecejen se ta ženská entita dostala z mého vězení,“ pomyslel si Koba, když bolest trochu opadla. „To musela být moje neopatrnost, když jsem nastavoval souřadnice.“

Teď ale nebyl čas na zbytečné spekulace. Ta ženská si s kuličkou, kterou právě Koba byl, hrála jako kočka s klubíčkem. Nebo jako kočka s myší. Koba věděl, že na něj soustředí všechnu svou sílu a že s ním vrhá do nejnebezpečnějších zákoutí softwarového prostředí, ale Koba nic necítil. Uvnitř své kuličky byl v bezpečí. Nicméně tu nemohl zůstat věčně - měl práci. Sáhnul po svých tajemných znalostech a ve vhodný okamžik se rozmotal. Několika dobře mířenými údery svou sokyni na chvíli zpomalil. Napoprvé jí překvapil; teď už by nebylo tak snadné jí uvěznit. Místo toho se na ní Koba vrhnul a začali si věměňovat údery.

Koba na ní vytáhnul obrovskou pěst, které hbitě uhnula. Na oplátku ho bodla rozžhavenou čepelí; Kobova pěst se otočila udeřila jí zezadu tak silně, až ženská proletěla Kobou. Teď byly daleko od sebe a Koba na ní vystřelil šipku z kuše. Její cíl proměnil šipku v pistoli, kterou ta ženská chytla v letu. Pak vystřelila na Kobu. Ten ohnul realitu a kulka proletěla kolem jeho hlavy rovně po kruhové dráze a vrátila se k žensk
ému avataru. Mezitím už se dostaly zpátky na dosah svých virtuálních končetin a vyměnili si kopance kopyty, řezy ocelí a sklem, sérii vzteklých výrazů a několik dobře mířených facek. Pak se znovu dostali od sebe a vyměnili si několik projektilů, které všechny minuli cíl.

Zatímco jedna část Kobovy mysli držela ten avatar na uzdě, druhá část počítala energii, kterou potřeboval, aby jí zabránil v získání kontroly nad Tardis.

Nakonec nechal jednu dobře mířenou ránu kovadlinou projít svou ochranou. Síla úderu ho odhodila dost daleko, aby té ženské uniklo, co chystá. Najednou sám sebe rozřízl a jedna část se vrátila do víru boje, zatímco ta druhá pokračovala do skrytých zákoutí Tardis. Takhle by měl být schopen udržet tu potvoru na uzdě a zároveň se věnovat práci.

Tardis byla stále na stopě časové anomálie, která ale pomalu slábla. Koba se natáhl a postrčil loď, aby trochu přidala. Viděl, jak se její otazníkový rádoby pilot taky snažil neztratit stopu. Zároveň se snažil dostat k němu. Chtěl Kobu vyhnat. To bylo komické. Koba se pohodlně opřel do neviditelného křesla a začal žonglovat s několika kousky zastaralého softwaru. Až přistanou, bude mít, co dělat, ale teď si zasloužil trochu odpočinku.

Po chvilce se zasoustředil, ale monitor se mu před očima nezobrazil. Koba zahodil softwarové kuželky a rychle se postavil. Stejně rychle se ale zhroutil na neexistující zem, protože se praštil do hlavy. Jeho pečlivě zkonstruovaná simulace kousku domácího smetiště se rozplynula a nahradila ji nepříjemná bezperspektivní změť neonových čar. Koba se rozhlédl a povzdechl si. Někdo kolem něj postavil krabici, která se pomalu ale jistě zmenšovala. Koba sáhl do studnice nesvých znalostí a cvrnknul do jedné ze stěn. Místo aby se rozpadla, dostal Koba elektrický šok, který rozložil jeho virtuální tělo na prach. Koba se vztekle vrhnul vší silou na stěny svého vězení a hledal sebemenší slabinu, do které by se mohl opřít. Neúspěšně. Vyčerpaně se shromáždil uprostřed zmenšující se cely a rozhlédl se. Jeho vězení bylo napojeno na číselník. Koba si ihned uvědomil, že odpočítává do doby materializace Tardis. Pak ho to pravděpodobně vyhodí z lodi, která ihned odlétne a nechá ho jako oblak energie napospas živlům na nějaké planetě. To si nemohl dovolit. Roztáhl se do své majestátní velikosti, aby teď už velmi malou krabičku kolem sebe rozbil hrubou silou.

Když se probral, necítil se úplně ve své kůži.

„Samozřejmě,“ pomyslel, „vždyť ve své kůži ani nejsem.“

Pak si uvědomil, že nebyl ani v kůži Tardis. Pod Kobou se rozprostírala kamenitá zem, nad ním modré nebe. Koba se skutečně stal pouhým oblakem energie levitujícím kousek nad zemí nějaké zapadlé planety. Ihned začal panikařit, ale něco ho pevně chytlo.

„Nech toho,“ ozvalo se znudeně z jeho vlastních myšlenek.

Ze samého překvapení Koba přestal vzdorovat. Pak ho nejeho myšlenky jemně nasměrovaly k okolí. Na jedné straně stál vedle Tardis ten otazníkový kašpar spolu s tou holkou. Na druhé straně stála komická postava s blonďatými vlasy v mnohobarevném kabátu. Na klopě měla připnutý vyleštěný bílý odznáček ve tvaru nějakého zvířete. A za tímhle klaunem stála další Tardis. Celé to ale viděl rozmazaně, jako by se díval skrz mlhu. Někde ve svých myšlenkách zachytil náznak výsměchu. Pak mu došlo, proč to viděl rozmazaně - vedle něj byla další koule sršící energie. Nějak věděl, že to byla další verze jeho samého. Najednou byl skoro rád, že v tomhle stavu byl skoro bezmocný - těžko by hledal něco horšího než komunikovat sám se sebou. S tím zrádným hadem, který se rozhodl mu ze života udělat peklo zbytečnými ambicemi.

Pak si všimnul třetí postavy - parádníka v načinčané košili a sametovém plášti. Stál vedle žlutého starodávně vypadajícího vozítka a v ruce držel blikající a chrčící cihlu.

Koba se rozhodl, že co je moc, je moc. Nemělo cenu tu zůstávat a snažit se vrátit do Tardis. Najde si nějaké jiné útočiště. Začal se vznášet do oblak a koutkem mraku zaregistroval, že jeho druhé oblačné já také začalo stoupat. Pak mu konečně došlo, že ty postavy kolem určitě jen tak tiše nestály. Koba se soustředil na interpretaci tlakových vln procházejících jeho oblačným tělem.

„...venku z hardwaru nebudou nebezpeční,“ došlo k němu od otazníka. „Během chvíle by se měly rozplynout.“

„Chmm,“ zaznělo skrz Kobu silně od barevného kašpara. „Jenom hádáš. Tohle nemůže vědět.“

„Ale má pravdu,“ dodala třetí postava. „I když jsi to nemusel říkat jim.“

Kobovi najednou došlo, že mluví o nich. Nevěděl, jestli tomu věřit, ale vypadalo to, že tihle lidé tomu věři. Koba, následován svým druhým já, pomalu klesl zpátky k zemi. Chvíli nejistě rozvažoval, co dál. Nakonec se začal pomalu kroužit uprostřed trojúhelníku tvořeného dvěma Tardis a žlutým autem. Musí najít nějakou cestu kolem jednoho z těh kašparů, aby se dostal do Tardis. Po chvíli si uvědomil, že se na scéně objevil někdo nový. Úplně zapomněl poslouchat. Být oblakem energie, nebyl zrovna jednoduchý život. Koba se znovu soustředil na tlakové vlny.

„...by byla vražda,“ řekl otazník.

„Jestli chceš, vezmi si ho do Tardis,“ odpověděl barevný klaun tak hlasitě, že Kobu odvál o několik centimetrů. „Jeho tělo je mrtvé - kdyby si zaživa nestavěl udělátka z odpadků, nezbyl by z něj ani tenhle kousek.“

Kobu najednou popadl vztek. Jeho tělo bylo mrtvé? Když ho opustil, docela spokojeně šlo pracovat do vězení. Jak mrtvé? Cerilijská vězení nebyla zas tak hygienická, aby byla smrtelně nebezpečná. Koba napnul své oblačné svaly a zrudl námahou. Pomalu se začal valit ke kašparovi a s ka
ždým centimetrem nabíral na rychlosti. Po několika metrech skoro dosáhl rychlosti pomalé chůze. Když byl na dosah tomu barevnému zloduchovi, valil se už tak rychle, že by předkulil kdejakého důchodce. Naposled se námahou smrštil a roztáhl a pak se natáhl po tom lotrovi. Než se ho ale dotknul, zvedl barevňák ruku a Koba najednou ucítil bolest, jak velké množství jeho energie bylo najednou uzemněno. Koba se najednou kulil neuvěřitelnou rychlostí od toho kašpara. Než si uvědomil, co se to děje, narazil do něčeho žlutého.

Najednou kolem sebe necítil vzduch. Najednou nebyl ničím uprostřed obrovské prázdnoty. Tentokrát mu to došlo rychle. Narazil do toho žlutého vozítka a nějak se dostal dovnitř. Koba se rozhlédl. Neočekával, že ten krám bude dostatečně pokročilý, aby mohl pojmout všechnu Kobovu energii. Ne, že by Koba sám věděl, jak moc pokročilá musela být technologie, kterou dokázal ovládat. Vzadu v mysli ale pořád cítil znalosti, které nebyly jeho. Tak věděl, že tohle auto bylo částečně založené na stejné technologii jako Tardis. I když neskutečně primitivnější. Kobovy zabralo pár vteřin, než se zorientoval v povědomém bezrozměrném prostředí neonových obrazců. Pak použil primitivní sensory a ke svému zklamání zjistil, že obě Tardis zmizely.

„Doktore?“ ke Kobovi dolehl strohý vojenský hlas.

„Ah, brigadýre, že jsem, ehm, přivedl na zemi pár potížistů.“

„To jsem si všiml,“ odsekl vojenský hlas.

„Brigadýre!“ nebylo snadné přiřadit hlas interpretovaný přímo z vlnění vzduchu k chrčivému zvuku, který zachytily primitivní přístroje tohoto vozítka, ale Koba si byl jistý, že to byla ten třetí podivín - postava v načinčané košili, která v tomhle autu přijela. „Já nejsem nikdy pot
ížista. I když ze mě vyrostou... Takovýto... Ehm... Gentlemani.“

„Já mluvil o těch oblacích,“ odvětil suše voják.

„Ah, někdy mě dokážete překvapit, brigadýre.“

Po chvíli dodal škrobeným hlasem: „Omlouvám se.“

Koba se usmál, když si představil sílu pohledu, která by toho fintila donutila alespoň k náznaku omluvy.

„Co jsem chtěl vědět,“ pokračoval voják popuzeně, „je, jak velké tu hrozí nebezpečí od toho... Mraku, co nezmizel s Tardis.“

„Brigadýre,“ odpověděl povýšeně parádník. „Ani moje auto není dostatečně sofistikované, aby dokázalo zabránit deterioraci takovéhle neurální sítě. Jediné na téhle zpátečnické planetě, co by mu mohlo pomoci je moje Tardis na vašem velitelství. Prostě mu nedáme možnost, aby se k ní dostal. Za pár hodin bude po všem. Mezitím se můžeme projít po tomhle... Ehm... Mezitím bych třeba mohl vaším chlapům předvést trochu Venušanského aikdia? Rozhodně by jim to neuškodilo.“

„Pár hodin, tss,“ pomyslel si Koba a aktivoval ten primitivní stroj. Jak se od fintila s vojákem vzdaloval, ještě zaslechl strohé, „Doktore?!

Koba prošel paměť vozítka a rychle našel svou destinaci. Byla sotva sto kilometrů daleko. Po necelé hodině zatáček a vesnických silniček sotva širších než ten krám dojel k velkému statku. Na parkovišti se spolu bavili voják a nějaká slečinka. Koba proklel primitivnost toho auta. Tardis by přece mělo být jednoduché detekovat. Ale s tímhle křápem nebylo nic jednoduché. Koba jezdil sem a tam po parkovišti, aby předek vozítka postupně směřoval všemi směry. Nic. Mezitím se na parkovišti objevilo druhé auto, ale Koba ho ignoroval. Nakonec se rozhodl, že se musí dostat dovnitř. Tardis byla určitě schovaná někde tam. Koba zatúroval motorem a rozjel se plnou rychlostí prosti vstupním schodům. Zhoupnul vozítko na tlumičích, ale dokázal se dostat jenom na druhý schod.

Jak Koba zvažoval možnosti, zaregistroval fintilova slova: „...příliš malá. Moje Tardis je teď na dvoře.“

Koba nevěnoval pozornost zbytku konverzace a rychle se rozjel směrem k Tardis. Koba objel barák a před ním se objevil dvůr, uprostřed kterého stála modrá budka. Koba vyhnal otåčky na maximum a v plné rychlosti vrazil do Tardis. Jakmile byl Koba v kontaktu, přesunul svou mysl dovnit
ř toho úžasného stroje a nevěnoval ani špetku pozornosti tomu primitivnímu vozidlu, ve kterém byl nucen skoro hodinu okupovat. Byl znovu ve svém živlu a mohl se vrátit ke svému plánu. Respektive k plánu těch vzpomínek, co nebyly úplně jeho.

-A A +A