38. kapitola

Obrázek uživatele Gary Stu
Fandom: 
Kapitola: 

Koba se uvnitř nové Tardis spokojeně protáhl a jeho avatar ztratil humanoidní podobu. Místo toho na zlomek vteřiny zaplnila celý softwarový interiér Tardis tenká vrstva slizu. Na zlomek vteřiny Koba zapomněl na všechny plány; nechal za sebou všechny problémy; ignoroval všechny podněty z venku i zvenčí. Na zlomek vteřiny byl Koba volný jako kontaminovaná kapka radioaktivního sajrajtu uprostřed smetiště.

Pak se mu do mysli vetřely nejeho vzpomínky a vypudily smetištní blaženost. Nahradily je náznakem paniky. Nejenže dal Koba vědět entitě ovládající tuhle Tardis, že se objevil někdo nový, ale dal jí celý zlomek vteřiny na to, aby se připravila.

Ihned se smrsknul a dal se do práce. Během dalšího zlomku vteřiny kolem sebe vytvořil virtuální pevnost. Hrad, který důvěrně znal, ale i nikdy neviděl. Ve zbytku té vteřiny vyhledal svou sokyni a vrhl na ní veškerou svou moc. Ke Kobově překvapení se tahle entita nezmohla na odpor. Koba si oddechl a pak se jeho neexistující obličej zamračil.

„Něco tu nehraje,“ zamumlal a dematerializoval Tardis, aby se dostal z dosahu potížistů jako byl ten Doktor.

Alespoň se pokusil.

„Co se děje?“ zavrčel.

Tenhle projev protáhl na mnoho vteřin, kdy se snažil přijít problému na kloub.

„Ha,“ vykřikl najednou. „Chybí tu dematerializační obvod!“

Tak proto bylo snadné spoutat tu ženskou.

Koba se ponořil do hlubin v samotném jádře lodi. Prorážel vrstvu za vrstvou starších a starších programů ovládajících důležitější a důležitější kusy hardwaru. Nakonec se dostal k zející díře v softwaru, která kopírovala chybějící okruh. Koba se zasoustředil a před očima mu vyvstaly neonové vzorce a rovnice psané necvičenou rukou. Pak Kobovi došlo, jaké vrstvy to prorážel. Nedostával se k jádru stroje, ale živého mechanismu; tyhle lodě nebyly zkonstruované, byly vypěstované. Koba se usmál. Znovu se zasoustředil a tentokrát zahrnul veškeré své okolí. Začal tlačit na základní prvky Tardis. Milimetr po milimetru, vteřinu po vteřině, symbol po symbolu se objevoval rudimentární dematerializační obvod.

Jakmile se nová součástka zapojila, Koba zmizel louži potu, která se mu objevila u virtuálních nohou a rozpliznul se k odpočinku ve své softwarové pevnosti. Dovolil si luxus celé vteřiny, než stekl zpátky do své humanoidní podoby.

Pak práskl dveřmi tomu kašparovi v načinčané košil před nosem a dematerializoval svou dorostlou loď. Tentokrát to nebyla tak hladká jízda jako minule - vlastně to byla zhruba stejně drsná jízda, jako když se do toho minule zapletl trouba s otazníky a ta jeho holka v bomberu. Nicméně Koba dokázal svého otroka držet ve správném směru. Ve směru, kam ho nabádaly vzpomínky, které nemohl mít.

Najednou se Tardis znovu otřásla a Koba si uvědomil, že Doktorovi neprásknul dveřmi před nosem, ale za zády.

Koba sledoval, jak se ten kašpar snaží dostat svou loď pod kontrolu. Chvíli proti němu bojoval, ale pak si to rozmyslel - ten trouba se nesnažil změnit destinaci, jenom se mu nelíbilo Kobovo pilotování. Koba se tedy opřel do neviditelné židle, dal si ruce za hlavu a sledoval, jak Doktor obíhá centrální konzoli, tahá za páky a mačká tlačítka.

„Tak, to bychom měli.“

K jeho překvapení dostal Doktor skutečně loď pod kontrolu. Natřásání ale vystřídal chrčivý zvuk z kontrolní místnosti. Koba, ruce stále za hlavou, si přiblížil obrazovku. Jakmile uviděl, v čem se Doktor hrabe, zmizel obrazovku a našel softwarové propojení s oním přístrojem. Byl to nějaký časoprostorový komunikátor. Koba si přečetl příchozí zprávu a zamračil se.

„Varování o mně?“ vykřikl do prázdna. „A o mých plánech?!“

O plánech, které už se obrátili proti němu. O Aerilii a o Berilii, o Dalecích a o Kyberlidech. Koba si povzdechl. Jeho vlastní vzpomínky se vynořily na povrch. Kdyby mu tihle Doktoři bývali řekli o skutečných Dalecích a Kyberlidech, mohl s tím něco udělat. Místo toho se dohadovali, kdo za co může a kdo má horší oblečení. Podle Koby neměl nikdo pořádné oblečení - všechno bylo neslušně čisté. Tedy kromě toho pozdně příchozího, který byl obalen alespoň bahnem.

Najednou ten načinčaný kašpar znovu přilákal jeho pozornost. Opatrně zkoušel nějaké spínače, jakoby si ověřoval, že má nad svou lodí kontrolu. Koba se usmál a ležérně přepnul několik vlastních spínačů. Když se Doktor pokusil změnit cílové souřadnice, ani si nevšiml, že Koba odstřihnul centrální konzoli od zbytku systému. Všechno bylo tak jednoduché, když se mu pod ruce nepletla ta ženská.

O chvíli později se znovu o pozornost přihlásily vzpomínky, které nebyly jeho. Vzpomínky na jiné zprávy, které viděl a o kterých slyšel. Zprávy, které dostal každý Doktor. Najednou mu něco v mysli zaklaplo na místo. Někdo všechny ty zprávy musel poslat. Koba věděl, že to byl on. Musel teď vzít původní zprávu a s úpravami jí poslat všem těm dalším kašparům. Musel to udělat, protože už se to stalo a kdyby to neudělal, mohla by se minulá budoucnost vydat jiným směrem. Koba by nemusel být teď a tady a všechno mohlo být jenom horší. Alespoň to mu našeptávali vzpomínky a znalosti, co nemohl mít.

Koba přenechal kontrolu nad svou myslí nesvým vzpomínkám, které vytvořily a poslaly všechny telegramy. Napadlo ho, jak vlastně dokázal ovládat mimocerilijskou technologii založenou na vědě, o které se na Cerilii ani nesnilo. Ihned ale tu myšlenku zahodil. Časová mechanika se zdála z určitého pohledu jednoduchá - kdyby to nedokázal, nemohl by to udělat; kdyby to nemohl udělat, nemohl se dostat do téhle šlamastyky; kdyby se nedostal do téhle šlamastyky, nebyl by tu, aby to mohl dokázat. Predestinace byla tak osvobozující.

Mezitím Tardis dorazila přesně, kam měl Koba dorazit. Kam měl dovést Doktora. Koba se zase zamračil. Bylo možné, že ty nejeho vzpomínky ho zdržely právě tak dlouho, aby stihnul ten trouba nastoupit? Pak zahodil i tuhle myšlenku. „Predestinace,“ usmál se pro sebe.

Byli na Aerilii a Koba zvědavě aktivoval všechny senzory své živé lodě.

Sice už věděl, že tahle část jeho plánů se vydařilo, bylo pěkné to vidět na vlastní oči. Respektive nevidět - přistáli v dokonale temné chodbě. V chodbě, která za posledních několik set let nikdy nezhasla. Jak dostával informace ze vzdálenějších míst a pomocí sofistikovanějších přístrojů, jeho potěšení jenom rostlo. Bylo fascinující, jak snadno se dala vykolejit celá přetechnizovaná planeta.

Najednou se otevřely dveře Tardis a Doktor vběhnul dovnitř. Než se Koba nadál, byl zase venku a táhl za několik datových kabelů a jeden tlustý kabel. Koba nasměroval kamery před Tardis a uviděl Daleka. Jednotku, kterou on sám navrhnul. Imitace, která byla zvenku nerozeznatelná od originálu a uvnitř skrývala mocné výdobytky cerilijské odpadní technologie. Výkonný počítač navržený tak, aby se jakákoli jeho část dala ihned a snadno vyměnit. Celý Dalekův vnitřek se rozložil z malé krychle do krásně rozložité napodobeniny smetiště. Jenom ten vnější plášť nebyl podle jeho představ - ale Koba neměl na výběr. Nemohl své imitace nazdobit luxusním odpadem, pokud měly projít za originály. Doteď Koba nechápal, proč se tolik civilizací stranilo odpadnímu inženýrství. Bylo přece tak elegantní. Každý kus originál, žádné hladké nablýskané povrchy.

Kobovy úvahy náhle přerušilo mravenčení celého jeho virtuálního těla. Na zlomek vteřiny se bál, že se k němu načinčaný Doktor nějak dostal. Pak mu ale došlo, že ke své Tardis připojil Kobova Daleka. Díky jeho novým vzpomínkám a znalostem, bylo pro Kobu snadné se zkopírovat a poslat se skrz datový kabel do Daleka - a to ještě než se sám se sebou pohádal.

„Takhle mě odhalovat!“ řekl Koba, zatímco skládal své odpadně elektronické vnitřnosti zpět do Dalečího tanku.

„Vyhladit! Vyhladit!“ vyšlo místo toho z Daleka.

Zamířil na Doktora a zmáčknul spoušť.

„Klik,“ ozvalo se nepřirozeně hlasitě.

Koba sklonil oční stonek, jak nejvíce to šlo, a zvednul hlaveň. Bohužel to nestačilo, aby si ověřil, že tam jeho zbraň stále byla. To ale byla pouze instinktivní reakce - Koba moc dobře věděl, že o metlu smrti nepřišel.

Koba, vzteklý, že ho ten fintil odzbrojil, a ještě vzteklejší, že ho jeho druhé já jen tak bez povolení vrhlo do téhle plechovky, se na podvozku prudce otočil a vyrazil ke svým ukrytým společníkům. Jak byl ale rozzlobený, tak se přetočil a narazil do stěny. Od té se odrazil a zvyšující se rychlostí narazil do opačné stěny. Než mu skrze závoj hněvu došlo, že se hýbe jako míček v neslušně dobře fungujícím pinballov
ém stroji, byl už skoro u falešné stěny. Trhaně se zastavil, jak se snažil udržet vztek posílený Dalečí technologií na uzdě. Koba se pomalu otočil a projel falešnou stěnou.

„Vzbuďte se,“ oslovil své soukmenovce nahlas i přes komunikátor.

„Vyhladit,“ přeložil Dalečí vokalizátor.

„Jednotka 42 aktivovaná,“ přišla odpověď přes rádio.

„Vyhladit!,“ zazněla do vzduchu.

„Vyhladit! Vyhladit!“ přihlásily se zbylé jednotky.

Koba doprovázený zbylými falešnými Daleky projel skrze stěnu a zahlédl Doktora, jak se snaží pokradmu dostat zpátky do své lodi. Do Tardis, kterou ovládala jeho jiná verze - té taky něco dlužil!

„Vyhladit!“ rozkázal Dalekovi vedle sebe, aby Doktora zlikvidoval.

„Vyhladit!“ přišla odpověď a Dalek vystřelil.

Kobovi se vzrušením zatřáslo oko a zarachotil poklop. Ten kašpar najednou nevypadal tak dobře, když se válel na zemi.

Doktor se otočil, mávnul rukou a najednou se rozhostila tma. Koba zaklel a zapřísahal všechny bohy odpadu, na které si právě vzpomněl.

„Vyhladit!“ zaznělo od něj prostě.

Na jeho příkaz všechny jednotky začaly střílet. Bohužel ale ve tmě neviděly tak dobře jako skuteční Daleci. Než zvládly správně zaměřit potácející se postavu, Doktor vběhl do své lodě.

Koba zaklel.

„Vyhladit!“

Pak zaklel znovu. Kdyby byl nevzýval všech 48 odpadních božstev, jeho Daleci by vystřelily dřív a Doktor by teď byl mrtvý.

Do třetice zaklel, když se Tardis skřípěním a sípáním zmizela.

Kdyby byl tolik neklel, byl by se dostal k té lodi a měl by šanci teď být uvnitř a pomstít se nejen tomu fintilovi, ale hlavně sobě samému.

Když po Doktorově lodi už nic nezbylo, Koba se pomalu uklidnil. S nemalou námahou zkrotil výbušnou vzteklost Dalečího hardwaru a softwaru a analyzoval zvukový profil dematerializující se Tardis jakož i těch p
ár dat, které ještě dokázal vyrvat svému druhému já. Všechno nebylo ztraceno. Nejenom, že jeho druhé já bylo nedůvěryhodné, ono bylo i neschopné. Náhradní dematerializační okruh degradoval extrémně rychle. Bylo více než možné, že Tardis poskočí o pouhých pár kilometrů, než bude nucena se materializovat.

Koba uklidnil svého vnějšího Daleka a soustředil se. Napojil se na všechny Dalečí jednotky v okolí. Chvilku si pohrával s myšlenkou, že by se do všech překopíroval, ale pak si to rozmyslel - copak mohl věřit jinému samu sobě než byl on sám? Místo toho do každého Daleka poslal kousek sebe sama. Koba jenom doufal, že až Tardis neobjeví uprostřed nějakého kvantového reaktoru nebo warpové bubliny. Chtěl mít sám tu čest se zničit. A zbavit se toho Doktora. Na okraji mysli se mu sice neustále přehrávalo, že nemohl zabít ani sebe ani Tardis ani toho proklatého Doktora, protože se to nestalo, ale to Koba ignoroval.

Mezitím Koba zevnitř Tardis s kombinací zadostiučinění a vzteku sledoval, jak se jeho kopie odráží od stěny ke stěně, jako by byl míček v nechutně nepoškozené pinballové hře. Měl vědět, že sám sobě nemůže věřit. On sám ovládal stejně snadno prostoročasový stroj a primitivní pozemní vozítko, ale copak mohl věřit své kopii, že ovládne tuhle příliš čistou popelnici na kolečkách? Ale způsobil Doktorovi alespoň pár problémů.

Když se konečně Doktor dopotácel dovnitř, Koba za ním s třísknutím zavřel dveře a nechal mu iluzi, že svou loď má pod kontrolou. Jakmile ten pomalý trouba stisknul poslední tlačítko, Tardis se skřípěním zmizela z Aerilijské podzemní chodby.

Než se ale Koba stačil spokojeně protáhnout, Tardis sebou příšerně trhla. Během následujících několika vteřin, Koba dělal vše co mohl, aby tuhle starou krabici udržel v jednom kuse. Pomohl jí sice dorůst dematerializační obvod, ale tahle stařenka byla sotva v kondici - a tomu odpovídala i kvalita nové součástky.

Nakonec se s nepříjemným zachroptěním Tardis objevila zpátky na Aerilii, tentokrát ale na povrchu. Povrchu, který byl stejně temný jako ta podzemní chodba. Koba trochu znejistěl - jeho sabotáž poškodila mnoho systémů, ale nenapadlo ho, že byla až tak účinná, že vyřadila celou elektrickou soustavu. Teď ale měl Koba jiné starosti.

Spolu s fintilem si prohlížel ohořelé kusy už nefunkčního obvodu.

„Amatérská práce,“ zaregistroval Koba kašparovu poznámku.

Jako by snad on udělal lepší práci! Než se ale Koba rozhodl, jak se mu pomstít, opustil Doktor Tardis. Koba roztáhl prsty senzorů Tardis po okolí. Kromě ploužícího se načinčaného trouby zaregistroval mnoho svých Daleků. Mnohem více, než jich na Aerilii vyslal. To ho ale nepřekvapilo - koneckonců byli naprogramovaní k tomu, aby se množili. Co ho ale překvapilo byla kvalita některých těch Daleků. Kromě očekávaných imitací z nejrůznějších materiálů se tam pohybovala celá řada Daleků ze skutečné dalekania.

Co bylo ještě překvapivější, byly jemné otisky jeho vlastní mysli, které cítil z velké části těch jednotek. Koba se usmál. Možná sám sobě nemohl věřit a možná jeho kopie měla problémy s řízením Daleka, ale nemohl si upřít svou genialitu.

Jak si tak v duch gratuloval, zaregistroval další postavu. Postavu kterou znal od pohledu ze svých posledních organických vzpomínek a kterou znal až příliš dobře ze těch druhých vzpomínek, co měl v mysli. Ušatý chlap v kožené bundě, který ho poslal dělat v jednom z nechutně hygienických cerilijských vězení. Ten ušatec pokradmu sledoval další postavy, kterou znal i neznal. Postavy, které poprvé potkal ve velkém skoro prázdném hangáru a přitom se s nimi seznámil několikrát předtím. Mrňouse posedlého otazníky a holku v bomberu posetém odznaky. Další verze toho proklatého Doktora.

Najednou Kobovu pozornost přitáhlo něco jiného. Jeho vyfintěný Doktor se dostal do problémů.

„Vyhladit! Vyhladit!“

Doktor se dostal do pasti mezi dvě skupiny Daleků. Koba už zdráhavě začal gratulovat svému druhému já, když jeden Dalek vystřelil. Minul Doktora, ale zasáhl Daleka za ním. Koba se ušklíbl - on byl sice geniální, ale kopie je vždycky jenom kopie. Pobaveně sledoval, jak dalšího Daleka vyřadila ta holka pomocí primitivní výbušniny.

Pak se Koba zamračil. Zatímco si ti dva Doktoři vyměňovali narážky a urážky, Koba analyzoval poslední scénu. Celé to bylo podezřelé. Vzpomněl si na útok skutečných Daleků nedlouho poté, co se vrátil vítězně z hrané bitvy mezi jeho falešnými Daleky a Kyberlidmi. Takže ti skuteční Daleci také přišli z Aerilie, zajímavé. Nicméně mu to nic nového nepřineslo. K čemu bylo, že věděl, odkud přišli? Po chvíli si vybavil druhý, méně úspěšný útok na Cerilii. Útok, který částečně odrazili sami Daleci.

V zamyšlení se přesunul k handrkujícím Doktorům. Nikde je ale najednou nemohl vystopovat. Koba si přehrál posledních několik minut. Dva fintil a otazník i s tou holkou zmizeli v mrňousově Tardis a ušatec se právě vkrádal na loď Kobových imitací. Koba na chvíli zaváhal. Věděl, co se musí stát; co musí udělat; kde musí vyzvednout svého načinčaného Doktora. Ale teď když byl s Tardis sám, měl i jiné možnosti. Žádné ze vzpomínek v jeho hlavě nebyly o Cerilii dlouho po útoku Daleků. Znamenalo to, že jeho svět byl ještě na vážkách? Že tohle nebylo součástí neměnné historie?

Koba se znovu ponořil do nejvnitřnějších částí Tardis a pomalu dorostl dematerializační obvod. Mezitím přemýšlel, co dál. Bylo příliš riskantní podívat se do budoucnosti Cerilie - co kdyby Daleci vyhráli a vy
čistili smetiště, kde se rochnil jako batole a kde si budoval jméno? Mohl by potom něco změnit? Predestinace měla i svá úskalí. Navíc tenhle nový okruh taky nevydrží moc a Koba si nebyl jistý, jestli by ho zvládnul opravit do třetice.

Nakonec se rozhodl a nastavil souřadnice.

-A A +A