39: Krok do snu

Obrázek uživatele Owes
Kapitola: 

Srpen roku 1996 byl horký, jasný, příjemně líný a plynoucí pomalu jako tok obrovské, hluboké řeky. Do níž oba spadli po hlavě a bez šance ještě někdy vylézt na břeh. Ten jeden dlouhý měsíc se stal jejich útočištěm, azylem, ve kterém mohli svobodně smýšlet, volně dýchat, spontánně jednat a cítit všechno to, co by pod drobnohledem umbridgeovského režimu neobstálo. A před očima bradavických portrétů možná taky ne.
Pozemek Potterových v Godrikově dole skýtal nepřeberné množství klidných koutů, kde bylo dovoleno užívat si soukromí a absenci jakýchkoli rušivých prvků.
Pokud to zrovna nebyla koruna jabloně podrobená náletu zuřivých vos.
Tři žihadla Severus snesl bez protestů, čtvrté už ho malinko podráždilo. Páté (do krku) z něj vymámilo temné zavrčení a šesté (nad klíční kost) ho přimělo se na sbírání jablek prostě vybodnout. Hodil dolů poloprázdný koš a promptně jej následoval.
„Prý: Co kdybys šel natrhat pár jablek na koláč, Seve? Jasně, Lilinko, já se tu kvůli koláči nechám zabít,“ prskal a mnul si zasažená místa, která začínala rychle otékat.
„Možná by mohl pomoct lektvar proti žihadlové kletbě,“ nadhodila Hermiona, sledující ho celou dobu ze zahradní houpačky.
„Možná,“ souhlasil. „Můžete se předvést. Lily má ve sklepě prvotřídně vybavenou laboratoř.“
„To jako vážně?“ Hermiona odložila rozečtenou knihu a vzrušeně poposedla. „Tedy, já samozřejmě vím, že tam má laboratoř, jen... Vy myslíte, že by mi dovolila - ?“
„Nemám o tom pochyb. Když budete pod dozorem,“ dodal s úsměvem. „Pustíte se do toho hned, nebo mě necháte trpět?“
„Já bych vás přece nikdy nenechala trpět,“ usmála se sladce nazpátek. „Tak jdeme!“
Hermiona měla lektvar uvařený za necelou hodinu. Nečekala, až zchladne. Hned, jak ho odstavila z plotny, seslala na něj chladící kouzlo a přistoupila s ním k Severusovi.
„Udělal bych to sám,“ řekl, když Hermiona namočila do lektvaru kus buničiny a začala mu potírat zasažená místa.
„Já vím, ale tím byste mě připravil o nejlepší část.“
Chtěl něco poznamenat, něco, čím by její prohlášení zlehčil, ovšem vůbec nic ho nenapadalo. Účinek Hermionina protižihadlového přípravku byl téměř zázračný. Přinesl okamžitou úlevu. Její drobné prsty, které se něžně dotýkaly jeho kůže a několikrát letmo zavadily o tu proklatou jizvu, po letech stále citlivou, pak způsobily, že v tu chvíli zapomněl i své nacionále.
„Hotovo,“ zahlásila a jakmile Severus rozlepil oči a procitl do reality, s údivem shledal, že Hermiona už má po sobě dokonce uklizeno.
„Děkuji. Byla jste velmi laskavá.“
„Až bude potřeba, můžete mi tu laskavost oplatit.“
„Spolehněte se.“
„Musím jít. Uvidíme se na večeři.“
„Jistě. Běžte. Já tu zamknu.“ Všechno, co se tu právě stalo, ať už to bylo cokoli.

„Ještě se na mě zlobíš?“ zeptal se Severuse James, zatímco spolu postaru připravovali dříví na večerní grilování.
„Nebyl jsem na tebe naštvaný,“ vyvedl ho Severus z omylu a rozmáchl se sekyrou tak, že jeden kus polena odletěl na opačný konec zahrady. „Chápu tvůj postoj. Chápu i to, že si na někom potřebuješ zchladit žáhu. Oceňuju, že to není Lily a kluci.“
„Taky to se mnou nemají jednoduché,“ přiznal James a praštil hromadou třísek víc, než měl v úmyslu. „Nakonec je dobře, že trávím většinu času v práci. Aspoň nemusejí snášet moje nálady.“
Severus mlčel. Věnoval se štípaní polen a nechával Jamesovi prostor, který zjevně potřeboval.
„Už to tvrá příliš dlouho, víš? A ten tlak není konstantní. Stupňuje se. To samozřejmě souvisí i s tím, že mě před nedávnem povýšili. Mám teď na starosti správu tábora v Kudley. Je to příšerná práce. Opravdu příšerná. Stydím se, ale zároveň si uvědomuji, že kdybych to přenechal někomu jinému, umíralo by se tam daleko rychleji. Takhle mám možnost alespoň trošku zmírnit jejich utrpení. Některým. Rozumíš, co tím myslím? Nejde zachránit všechny. To není v mých silách. Dva nebo tři uprchlí za týden, to je pořád dostatečně nenápadné... Nevybírám si je, s tím bych žít nemohl. Mám pod sebou člověka, který je provádí tajnou chodbou, a ten je vybírá. Většinou podle stavu, délky pobytu, podle toho, jestli mají rodinu, jestli se mají kam vrátit. Ty, co je nikdo nečeká, co nemají kam se schovat, nechává svému osudu. Má to logiku - kdyby je znovu vypátrali, zpátky do Kudley už by se nepodívali. Dostali by provaz. Nebo hranici. Tak se to teď dělá. Lesy jsou plné oběšenců... Co holky?“
Jamesova náhlá otázka Severuse zaskočila. Nejen proto, že následovala bezprostředně po výpovědi o krutostech a hrůzách, se kterými je dennodenně konfrontován, ale také proto, že její význam nebyl úplně jednoznačný.
„Ehm, myslíš děti?“
„Ovšemže myslím děti. Od ženských si dáváš oraz, ne? Nebo se pletu?“
Severusův pohled mimoděk sklouzl z Jamesova obličeje ke stolu, kde právě Hermiona s Harrym krájeli zeleninu. Jamesovi ten rychlý pohyb očí neunikl. Otočil se po jeho směru a když tam uviděl rozzářenou Hermionu mávající jim kolečkem cukety, něco v jeho přirozeně analytické, bystrozorské hlavě zacvaklo na správné místo.
„Myslel jsem, že Tichošlápek jen žertuje, když...“
„Když co?“
„Když mluví o tobě a o Hermioně.“
„Nevím, co vykládá Tichošlápek, takže nemůžu posoudit, zda se jedná o žert či nikoli.“
„Máte spolu něco?“
„A kdybychom měli, byl by to problém?“
„Pro mě rozhodně ne. Nevadí mi vztahy čistokrevných a mudlorozených čarodějů, stejně jako mi nevadí vztahy s výrazným věkovým rozdílem. Moje matka byla o šestatřicet let mladší než otec a fungovalo to.“
„Ona není tak docela mudlorozená, Jamesi. Předkové jejího otce jsou velice vážení francouzští čarodějové. Tedy byli, dnes už nikdo z toho rodu nežije. Kromě ní.“
„Snad ne Grangerovi z Grasse? Lékárenští magnáti, spekulanti na burze, přední výrobci kosmetiky?“
„V poslední dekádě už jen vlastníci lékáren. Výrobu kosmetiky postoupili konkurenci.“
„Pamatuju, jak táta nadával, že se mu kvůli nim nedaří prorazit na pařížském trhu. Francouzi byli vždycky zatracení patrioti. Odmítali kupovat naše šampóny, protože si mohli mýt vlasy těmi svými.“
„I díky tomu má dnes Hermionino jmění hodnotu čtyřiceti milionů galeonů,“ ušklíbl se Severus.
„Cesty osudu jsou nevyzpytatelné,“ zavrtěl hlavou James. „Takže se jí nebudou týkat zásahy, které proběhnou ještě letos. ÚBOZ dokončil shromažďování dat o mudlorozených kouzelnících a během října hodlá spustit očistný program v Bradavicích.“
„Ne, tohle se jí rozhodně týkat nebude.“
„No, i kdyby se někdo v ÚBOZ pokusil vyvrátit její příslušnost k rodu Grangerů z Grasse, pořád se může zapojit do projektu zahraničních studijních pobytů. Brumbál už s Krásnohůlkami a Kruvalem vše dojednal. Stačí, aby nezletilý čaroděj přinesl od rodičů podepsaný formulář souhlasu a vyplněnou přihlášku. Ostatní už zařídí Bradavice.“
„Ona už ale v říjnu nebude nezletilá,“ podotkl Severus. „V září oslaví sedmnácté narozeniny, čili se na ni dohoda s Krásnohůlkami nevztahuje. Ta hovoří pouze o poskytnutí možnosti dokončit studium žákům, kteří v době přestupu nedovršili sedmnáctý rok věku.“
„Panebože,“ vydechl James. „Neuvědomil jsem si, že je Hermiona o rok starší než Harry.“
„To nevadí,“ uklidnil ho Severus. „Hermionu Grangerovou z Bradavic nikdo nedostane, buď bez obav. Slíbil jsem jí, že ji na škole udržím, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám.“

Poslední týden v srpnu už bylo takové horko, že když se Severus se Siriusem zrovna vraceli z návštěvy sousední vesnice a míjeli zátočinu klidné říčky, stačilo se na sebe jen podívat, aby bylo jasné, co mají oba chuť udělat. Během několika vteřin se jejich oblečení válelo na břehu, zatímco oni už byli ve vodě. Kachny a divoké husy před nimi prchaly se zuřivým kdákáním a nasupeně je pozorovaly z bezpečně vzdáleného rákosí.
Sirius se chvíli houpal na větvích vrby, chvíli předváděl stojky a kotrmelce a v jednom okamžiku plaval tak, že u toho připomínal radostí potřeštěného psa. Severus ho s tajeným smíchem sledoval, zády opřený o vyhřátý kámen. On sám se spokojil se šesti uplavanými tempy a namočením hlavy.
„Přemlouval jsem Dvanácteráka, aby si pořídil bazén,“ prohodil Sirius, když vylézal ven a oklepával se doslova jako pes. „Řekl mi, že jeho údržba by ve výsledku zabrala víc času než koupání v něm.“
„V tom měl nejspíš pravdu,“ odvětil Severus, stále ještě ponořený do řeky, jelikož... „Dobré odpoledne, slečno Grangerová.“
Tichošlápek ztuhnul v groteskní pozici, kdy si z ucha vytíral vodu a stál při tom na jedné noze. Vypadal jako parodické ztvárnění Diskobola. (Taky totiž neměl nic na sobě. Nad tu skutečnost byl ovšem povznesen.)
„Ahoj, Hermiono. Přišla ses osvěžit? Voda je trochu teplejší, než bych v tomhle parnu uvítal, ale je to fajn.“
„Harry tady byl ráno a pochvaloval si to, tak jsem si říkala, že to po celodenním zavařování kompotů půjdu zkusit taky.“
„Vidím, že jsi vybavená,“ okomentoval Sirius plavky pod jejími šaty a osušku, kterou nervózně žmoulala v ruce. „Musíš omluvit naši nepřipravenost, my jsme koupání neplánovali. Byla to spontánní akce dvou zoufalých lidí dušených ve vlastní šťávě.“
„Myslím, že není potřeba zabíhat do podrobností,“ upozornil ho Severus. „Radši si konečně natáhni kalhoty a hoď mi moje.“
„To je v pohodě, já se nedívám,“ řekla Hermiona se smíchem v hlase a otočila se zády.
Severus to vzal na břeh bleskovou rychlostí a oblečený byl dřív než Sirius. Ten si ještě dopínal pásek u kalhot, když Hermiona na písčitém břehu rozkládala osušku.
„Užij si to,“ mrknul na ni a vyrazil na cestu.
„Buďte opatrná. To kamení klouže.“
„Mám boty do vody.“
„Prozřetelné. Jste opravdu dobře vybavená.“
„Za všech okolností připravená na všechno.“

Prvního září ráno spolu všichni snídali u jednoho stolu.
Na Siriusovi a Remusovi bylo vidět, že to v noci zase trochu přehnali s pitím, slaniny s vejci se ani nedotkli a jen opatrně usrkávali čaj.
James svoji porci zhltal, jako by šlo o závod jedlíků. Důvodem byla nepříjemná pracovní schůzka.
Lily po jeho odchodu zůstala zamlklá a překvapivě apatická vůči rozhazování ovesné kaše, do něhož se pustili Benedict s Valerianem. Severus byl jediný, komu to očividně vadilo, poněvadž se neprodleně vrhl do likvidace škod. Klečel mezi dětskými židličkami a utíral kaši z podlahy.
Hermiona se zdála být nad něčím hluboce zamyšlená, ale stejně tak mohla být smutná nebo prostě jen unavená. Harry vedle ní působil nezvykle čile. Luštil nějakou složitou křížovku v zábavní rubrice Denního věštce a do toho si pobrukoval melodii znějící z rádia.
„Jestli mě nepřestane bolet hlava, než dorazíme do Bradavic, tak někoho zabiju,“ zahučel Sirius a znovu smočil okoralé rty ve vlažném čaji.
„V koupelně je lektvar proti kocovině,“ zamumlala nepřítomně Lily a opět se na dlouhou domu odmlčela.
„Není,“ špitl Remus provinile, když zaznamenal jiskru naděje v Siriusových očích. „Použil jsem ho předevčírem, jak James otevřel tu třicetiletou whisky. Bylo mi fakt příšerně.“
„Proč nikdo neuvařil další?!“ rozčílil se Sirius a hned zase vychladl, neboť rozrušení nebylo to pravé pro jeho třeštící spánky.
„Nejspíš proto, že jsme tu byli na dovolené a ne na pracovní stáži,“ utrousil jedovatě Severus a plesknul špinavým hadrem do dřezu. „Nebo sis myslel, že pro tvé krásné oči budu stát dvanáct hodin u kotlíku? Tolik totiž trvá příprava lektvaru proti kocovině.“
„Dobře, puso, uznávám, že bylo sobecký si to myslet. Hlavně na mě neřvi, prosím, nebo mi pukne hlava a budeš z tý podlahy utírat můj mozek.“
Benedict s Valerianem se bůhvíproč rozchechtali a shodili na zem celou mísu ovesné kaše. Severus se na ně zaškaredil, což ale vedlo pouze k další vlně dětského smíchu a volskému oku na jeho vyžehleném hábitu.
„Celé léto mám divné sny,“ poznamenal Harry směrem k Hermioně. „Třeba jak s Ronem a Nevillem letíme na testrálech až do Londýna. Nebo jak se Draco Malfoy pere s vlastním otcem přímo před očima Dolores Umbridgeové. Ale to, co se mi zdálo dneska v noci...“ Harry zakroutil hlavou a dolil si kávu. „Vážně už mi asi hráblo.“
„A co se ti zdálo?“ zajímalo Hermionu.
„Že ses vdávala. Přímo ve škole.“
„Cože? A koho jsem si brala?“
„To je na tom vlastně to nejbláznivější. Severuse.“
Hermioně po zádech přeběhla elektrizující vlna, která jí zježila vlasy v týle. Cítila, jak nezadržitelně rudne. Když se napila ze svého hrnečku, aby aspoň částečně zakryla obličej, okamžitě se zakuckala.
„Asi to budeš muset udělat, Hermiono,“ pronikl k ní Remusův hlas z opačného konce stolu.
Zmatená Hermiona k němu prudce obrátila hlavu a uviděla, že v ruce drží obálku s pečetí ÚBOZ. Zřejmě mezitím přiletěla sova, které si nevšimla.
„Co? Co je to?“
„Tvoje pošta. Nejspíš ji budeš muset otevřít hned, protože jsme všichni zvědaví, jak dopadla tvoje žádost o potvrzení původu.“
Remus jí obálku poslal po stole a zatímco ji Hermiona otvírala, nikdo napětím ani nedýchal. Když dopis po přečtení odložila a zatvářila se neproniknutelně, ono napětí jako by se ve vzduchu začalo zhmotňovat.
„Hej!“ zařval Sirius a hned se chytil za bolavou hlavu a hlas výrazně ztlumil. „Tak co? Uznali tě součástí vyšší vrstvy? Nebo jsi podle nich jen lůza, která se pokouší podvodem získat něco, co jí nepřináleží?“
Hermiona se slzami v očích vyhledala Severusovu tvář a zajíkavě k němu promluvila.
„Mám se dnes v 11:30 dostavit k podání vysvětlení před odbornou komisi, která rozhodne o mém případu. Ta zasedne v budově ÚBOZ, kancelář č. 3, páté patro.“
„To je kancelář Yaxleyho, 1. náměstka Umbridgeové. Má na starosti vedení schvalovacích procesů,“ vysvětlila Lily. „Nevím, jestli je to dobrá nebo špatná zpráva, ale doufejme, že lepší, než kdyby tě hnali před Starostolec.“
„Teoreticky by to mohlo znamenat, že tebou předložené dokumenty nevyhodnotili jako podvržené,“ zauvažoval Remus stejně nadějně. „Jinak by jednání chtěli vést v soudní síni, aby to s tebou mohli rovnou vyřídit.“
„Nepovažoval bych přítomnost Yaxleyho za bůhvíjakou výhru,“ zabručel Sirius. „Je to křívák. Uhlazenej, ale křivák.“
„Proč mi o tom napsali až teď?“ rozkřikla se Hermiona a jedna slza se jí svezla k hornímu rtu. „Měli na to půlku léta! Mohla jsem si všechno naplánovat!“
„Očividně nechtěli, abys na to jednání přišla připravená,“ pousmál se hořce Remus. „Obvyklá úřední praktika.“
„Ale co moje cesta do Bradavic? Vlak odjíždí v jedenáct! Jak se potom dostanu do školy?“
„Nemyslíte si doufám, že vás před tu komisi nechám jít samotnou, že ne?“ ozval se Severus a hleděl na ni pohledem plným odhodlání a touhy někoho si pořádně podat. „Lily, buď tak hodná a spoj se s Jamesem. Ať pro nás otevře cestu do své kanceláře. To bude nejjednodušší způsob, jak se tam dostat. Siriusi, dopravíte se s Harrym do Bradavic sami. Kufry slečny Grangerové vezmete s sebou. Kdybychom tam po vašem příjezdu nebyli, informuješ Brumbála. Pokud to dnes nedopadne dobře, což nepředpokládám, uděláme si malý výlet do jižní Anglie.“
„Teď vtipkuješ, že?“
„Ne. Ani trochu.“
„Ty bys ji vážně vzal za ním?“
„Za kým?“ nechápala Hermiona a obracela se o pomoc k ostatním u stolu, když se od Siriuse ani od Severuse nedočkala odpovědi. „Tak za kým? Za Grindelwaldem?“
„Je to nejvyšší autorita,“ mínil Severus suše. „Ne Umbridgeová, ne Popletal. Gellert Grindelwald. Je třeba odvolávat se na správná místa, pokud chceme něčeho dosáhnout. Nicméně můžete být klidní. Yaxleymu bude stačit naznačit, on není hloupý. Uvidíme se v Bradavicích.“
„Severusi?“ zavolal na něj z krbu James. „Jestli si chcete zkrátit cestu do Londýna, tak sebou pohněte. Za deset minut mě přijde vyzvednout Kingsley a máme důležitou schůzi.“
„Už jdeme,“ houkl na něj Severus přes rameno a natáhl ruku k Hermioně. „Ničeho se nebojte, všechno dobře dopadne.“
„Já se nebojím,“ sdělila Hermiona hlasem, jenž se ani nezachvěl. Oči už měla zase suché a planoucí ohněm. „Pamatujete, co jsem říkala? Za všech okolností připravená na všechno.“
Vstoupili spolu do zelených plamenů.
„Jen mě to fakt děsně nasralo,“ dodala šeptem.
Severus se rozesmál.

Závěrečná poznámka: 

...do cíle zbývá 11 kroků...

Komentáře

Hermiona a její poslední věta (kapitoly) ... tak ať ji to dobře dopadne
díky

Obrázek uživatele Arenga

Má to úžasný spád a úžasnou atmosféru, všechny části, a jsem ráda, že můžu hned číst dál ;-)

-A A +A