43. část - Už je to tak, jsme špioni na baterky
Sheila a Gonny hledají Hvězdnou knihu. Z Maříže, kde našli jen prázdnou schránku, odjeli do Brna, a po různých peripetiích zjistili, že se musí vrátit zpět do Slavonic, tam kde pátrání začalo. Helebrant, kterého nejdřív podezřívali, že to byl on, ko Knihu vzal, jim chtěl dokázat, že tomu tak není. Podlehli jeho nátlaku a ze skříni v ložnici odposlouchávají páteční Helebrantovu sešlost. Jeden zajímavý rozhovor opravdu v ložnici vyslechnou, bohužel na závěr se Šejla ve skříni prozradí a je vytažena ven z úkrytu.
Muže, který mi pod krkem držel nůž, jsem před tím nikdy neviděla.
Přitáhl si mě blíž, sjel po mně pohledem a jeho výraz se prudce změnil.
„Cože?“ Oči mu málem vypadly. „Sakra!“
Prudce mě odhodil a zmizel. Dopadla jsem zpátky do skříně, pozadím na ten pitomý nočník. Zaskřípal, ale vydržel. Ten, kdo ho vyráběl, by měl dostat pochvalu.
„Au,“ sykla jsem. Modřina bude přes celý zadek, je mi to jasné.
„Co to bylo? Byl pryč, než jsem stačil otevřít dveře!“ Gonny mi pomohl vyhrabat se z kabátů, usedl do skříně naproti mně a přivřel zevnitř dveře. Helebrantovi návštěvníci v obýváku naštěstí nic nezpozorovali, takže jsme už zase byli v ložnici sami.
Pokrčila jsem rameny a přitáhla nohy k tělu. Srdce mi bušilo a pořád jsem cítila silné prsty, svírající mou ruku. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Tedy – že mě odhalil, za to jsem si mohla sama, ale proč mě najednou odhodil, jako by se mě štítil? A jeho výraz… Jako bych ho vyděsila. Jako by potkal někoho, koho se bojí. Ale proč? V životě jsem ho neviděla… Čekala jsem cokoli, že ztropí poplach, že mě zabije, ale toto?
„Vy jste mi taky špioni,“ chytal se za hlavu Helebrant.
„Hele, nech si toho, jo?“ ohradil se Gonny. „Tobě taky dva lidi zmizeli ze zornýho pole a vůbec nevíš, který.“
„No jo, ale víš, kolik jich tu bylo? Vůbec nechápu, kde se tu vzali. Většinou chodí pět šest chlapů, a teď jich tu bylo třináct! Víš, co je to třináct lidí na tak malým prostoru? A ještě jsem je musel obsluhovat! Jak jsem to měl všechno asi zaznamenat, no?“
„Ten první byl voják, stoprocentně,“ řekla jsem a opatrně si přesedla. Pitomý nočník! Že já, nána hloupá, na takovou pitomost skočila!
„Takže buď Vilda, nebo Kopačka,“ odpověděl Helebrant. „Nikdo jiný z posádky tu nebyl.“
„Kopačka?“ vytáhla jsem obočí. „Ten sem taky chodí?“
„Málokdy,“ odvětil malíř. „Sem tam přijde s Vildou, vysloveně se prý na něj přilepí. Netuším proč, osobně se nějak neznáme a řeči, co tu vedeme, ho evidentně nebaví.“
„Tak to byl on,“ řekl s jistotou Gonny. „Sám prohlásil, že se vnutil.“
„A ten druhý?“ zeptala jsem se. „Vysoký. Tmavý sako, světlý vlasy. Víc nevím, viděla jsem ho jen chvíli.“
„Ruda Kerner. Šéf kulturáku. Jinej vysokej blonďák tu není.“
„Měl zprávy, že tu někde něco je,“ pronesla jsem zamyšleně. „Dokázal si spojit souřadnice z katalogu s Maříží. Kopačka ho evidentně poslouchá. Jak to?“
„Připusťme,“ řekl Gonny, „že Hvězdná kniha opravdu na zámku byla. Podle toho, co mi z vyprávění jejího dědečka reprodukovala paní Švecová, starý pan hrabě zemřel poměrně nečekaně. Je možné, že poslední úkryt znal opravdu jen on a než zemřel, nechal jeho souřadnice vyrýt na hodinky. Protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč by Hledači okamžitě po jeho smrti knihu neodvezli jinam.“
Přikývla jsem. „A protože ji nenašli, nasadili tady svého pohůnky, kteří ji měli najít. Teď možná zrovna toho Kernera. Hledat jehlu v kupce sena… to bude ono. Hodinky totiž díky přičinlivému dědečkovi paní Švecové zmizely. Hm. Co krypta? Že by o tomhle prostupu Hledači nevěděli? Tam bych šla nejdřív…“
Helebrant pokrčil rameny. „Kdoví. Kdyby tam byli, určitě by skříňku našli. Našel ji až Kopačka na základě souřadnic, takže asi nevěděli. Třeba si hrabě zkoušel udělat podle návodu z knihy vlastní prostup, který před Hledači zatajil. Ostatně, moc se mu nepovedl, jak jste poznali na vlastní kůži, tak se s ním možná ani nechlubil.“
„Kerner tam sám nemohl, tak tam poslal Kopačku. Co na něj má, čím ho drží v šachu, to netušíme. Kopačka mu donesl knihu, skříňku tam nechal, tu jste našli vy.“ Helebrant seděl u stolu a lžičkou si ťukal na zuby. „Vojáci dnes při raportu řekli Kopačkovi, že jste se vrátili, lustrovali vás ve vlaku. Vnutil se sem, aby informaci předal kumpánovi. Ty se pak zavrtíš, takže teď oni ví, že my víme, že oni ví…“ Povzdechl si.
„Ale proč zareagoval tak podivně?“ zeptala jsem se.
„Není blbej, věděl, že někde poblíž je Gonny,“ odpověděl mi Helebrant. „To bych neřešil.“
„ Jako bych ho překvapila, jako by mě znal, přišlo mi, že se mě lekl.“
„Lekl? Tak špatně snad zas nevypadáš,“ zasmál se Helebrant. „To je dobrý. Spíš bych čekal, že řekne: Čest, soudružko, co ty tu?" Zvážněl. „Co říkali o zítřku?“
Odpověděla jsem: „Jen jestli to platí. Myslíte, že tu knihu má ještě někdo z nich u sebe, nebo už ji předali?“
Rozhostilo se mlčení. Po chvíli se ozval Gonny: „Nezbyde nám nic jiného, než se jich na to optat. A co co nejdřív. Počítám, že bychom to mohli zkusit hned zítra ráno.“
To jsme ještě netušili, že ráno už bude vše úplně jinak.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Hej, a takhle to ukončíš?
Hej, a takhle to ukončíš?
Nene, ještě bude pár dílů :)
Nene, ještě bude pár dílů :)
Ale zase nás napínáš. A ten
Ale zase nás napínáš. A ten nočník měl být použit úplně jinak. :D
Jo, a pak byste mě seřvali,
Jo, a pak byste mě seřvali, co je to za logiku, proč by seděla ve skříni a držela se nočníku, že jo. Jako fór by to bylo dobrý, ale logiku to nemá, děvče, nemá! :)
Já hlásím, že se mi použití
Já hlásím, že se mi použití nočníku líbilo :o)
Ale zajímalo by mě, proč zloduch tak vycouval.
No, to jsme dvě. Nemá ona na
No, to jsme dvě. Nemá ona na čele napsáno, že je strážce? Aspoň pro školené oči?
Anebo Kopačkovi došlo, že
Anebo Kopačkovi došlo, že dozvědět se to Staňa, rozbije mu v nejlepším případě držku?
Samá voda, samá voda...
Samá voda, samá voda...
A mě ještě napadlo, že, pokud
Uvidíme, co z toho vyleze,
Uvidíme, co z toho vyleze, ale klobouk dolů, skvělá paměť
Takže máme podezřelé, dobrý.
Takže máme podezřelé, dobrý. Ale ten konec! To jsou tedy móresy. :)
Podezřelé máme a móresy jsou
Podezřelé máme a móresy jsou to hrozné! Stydím se (ale bude hůř!)
Já nevím, pořád tomu
Já nevím, pořád tomu revírníkovi moc nevěřim.
Ten tě nebude mít rád, hele!
Ten tě nebude mít rád, hele! Takovej slušnej strážce a ty mu nevěříš!
Já se přiznávám, že jsem
Já se přiznávám, že jsem úplně zmatená. Všichni zjevně vědí, kdo je kdo a o co jde, ale já ne :-( Kdo je ten Kopačka?
no hele to je ten politruk ze
no hele to je ten politruk ze začátku, když byli na té vojenské rotě zavřený, no... já to říkám pořád, jak se to nečte najednou, je z toho trhanec a nikdo nic neví :)
No a to mi úplně uniklo, že
No a to mi úplně uniklo, že tam už byl - takhle to hned dává větší smysl.
Njn, však už je to doba, co
Njn, však už je to doba, co tam byl a od té doby se toho spousta semlelo...
No jo, já si říkala, že už
No jo, já si říkala, že už tam určitě byl, když všichni vědí, o koho jde, ale já mám blbou paměť :-)
to jsem zase ráda, že dočítám
to jsem zase ráda, že dočítám se zpožděním a můžu hezky víc dílů najednou
ovšem to ťukání lžičkou na zuby... fuj, to mne až skoro bolelo ;-)