Sedmačtyřicátá

Setton dumá co mu Koba řekl před chvílí,
v závěrech, co vyvozuje, moc se nemýlí.
Od Rebeky byl to úskok nepřijímat ultimáta,
v klidu vraždit a šklebit se, jak ostatním čas jen chvátá.
Dokud má plášť, nesejde jí na časovém horizontu,
zdánlivě tak celý život s klidem stojí na smrt frontu.

Řada na ni přijde až když skončí svoji misi,
že nebude nekonečná, myslel jsem si kdysi,
pak mě ale napadlo, co když je za tím více?
Co když už jí nestačí ta dohořelá svíce?
Svůj život si prodloužila jak jen to šlo nejvíce,
má odevzdat plášť a masku, proč propadám panice?
I já cítím, že ta holka má za lubem něco víc,
nestačí jí prodloužení o rok, o dva, o měsíc.

Setton luští nápovědy v tom příšerném deníku,
přemýšlel už co vše vsadí a má jistou taktiku.
Že nemá co ztratit, bude hrát hru vabank, zdá se,
dostanu to lidskou zrůdu? Dál sám sebe ptá se.
Konečně už složil všechna šifrovaná hesla,
nevěřícně čte tu větu, čelist dolů klesla:

vládnout
světu,
měnit
osud,
nesmrtelnost
nabýt
tucet
strážkyň
knihu
střeží
nezbývá
než
zabít

“Když už není smrtelníka, co by chránil knihu,
nebude ta zmije strašit dál, ač má být v lihu?
Obávám se, že se chystá ve svůj prospěch změnit osud,
to znamená konec světa svobodného, jak byl dosud.”

Jako by mu kdosi četl, co má psáno v hlavě,
hlasem, který důvěrně znám!, docvaklo mu právě.
Otočí se, můj ty světe, za ním stojí Zuzka!

“Tomu říkám, lásko moje, romantická schůzka.
Je mi trošku trapné, že mě vidíš v tomhle stavu.”

“Naposledy mělas, drahá, useknutou hlavu.”
Co to melu? Zarazí se, evidentně v šoku,
“živá-mrtvá” Zuzka stojí opět po mém boku.
Celou dobu doufal, že se znovu potkají,
“i po smrti jsi moc krásná”, obdiv netají.
“Chtěl jsem ti říct tolik věcí a teď nemám slov,
štve mě, že tvé mladé tělo sevřel temný rov.
To, že jsem tě neuchránil před tou zrůdnou ženou,
zaplatil jsem za to, věru, tou nejvyšší cenou.
Ukradla mi identitu, nikdy bych ti neublížil,
jsem tu abych zlo potrestal, s vražedkyní cestu zkřížil.
Znám už jméno ženy, která šálila tvé smysly,

“Já Rebeku odhalila, pusť to, Tome, z mysli.
Došlo mi to ve vteřině, poslední, co zbyla,
že má jiné, cizí oči, že mě ošálila.
Že ty oči znám z obrazu a ze schůzky poslední,
teď víš všechno, ztrať se odtud dříve, než se rozední.
Vím, že snadno nevzdáváš se, pritivník je tu však silný,
je čas zmizet, jistě radí i tvůj instinkt neomylný.”

“Bez tebe nepůjdu.” “Musíš, jsem zdejší. Nikdy už nemohu na ten svět vnější.
Když tu se mnou zůstaneš, najde tě a umlčí,
jsi poslední živý svědek,” na chvíli se odmlčí.

“Chci se jí postavit, dokončit misi,
říkáš, svět nebude tak jako kdysi.
Pro mě už se celý změnil, nemám už co ztratit,”

“Nechceš přece svým životem za poznání platit?
Kruh tvé cesty je uzavřen, zde je klíček poslední,
vydej se s ním na vyhlídku, je na straně polední.
Vnitřní sílu prokaž tím, že odpustíš mé trapitelce,

v Settonovi se vše příčí, dýchá proto jenom mělce.

“Podruhé tě lásko ztratit?
Proč mám tu daň znovu platit?”

“Nevím dne ni hodiny, kdy v klidu spočinu,
dej vale všem přeludům i tomu zločinu.
Trpěl by jsi v mé blízkosti, bez možnosti doteku,

“ale mohu s tebou mluvit” “ne, běž, je čas k útěku.
já zůstanu ve tvém srdci, nehoň se tu za přeludem,
věř tomu, že na věčnosti všechno spolu sdílet budem.
Chci, abys čas vyměřený prožil v klidu, radosti,
dokaž, že máš v sobě stále dost životní moudrosti.
Je těžké být nad věcí, kéž pro můj klid to dokážeš!
Stále doufám, že odvahu odejít teď prokážeš.”

“Je tady i jiná možnost? Stát té ženě tváří v tvář?
Znáš mě, Zuzko, přece dobře, nejsem žádný útěkář.
Na mě čeká jiná cesta", rozhlédne se vůkol,
“nebudu tu ženu trestat, splním však svůj úkol.
Spravedlnost ve svých rukou má mít sama Smrt,
myslím, že ji v seznamu jmen čeká jeden škrt.”

“Nezapomeň, že tvůj osud znám, a že mě děsí,”
“já jsem na smrt připravený, nemusíš mít stresy.
Radši život dát všanc za věc, která smysl může mít,
než po zbytek svého bytí nemít v duši mír a klid.
Postavit se nebezpečí, na to si rád troufám,

"Tušila jsem, že to nevzdáš, proto si teď zoufám.
Druhý klíč ti chybí získat, tu šištičku chmele,
najít maják, vstoupit do něj odvážně a směle.
V jeskyni to všechno začlo, tam se znovu sejít máme,
nezapomeň, nejsi kámen, o který se kosa láme.
Když to jinak nepůjde, tak vzdej to, život spas”

“Vidím, lásko, že máš naspěch, uvidím tě zas?”
“Potkáme se u uvnitř sluje, měl jsi raděj útěk zvolit,
bojím se, že naplní se osud, v němž máš krev svou prolít!”