47. část

Obrázek uživatele Aveva
Povídka: 
Kapitola: 

Ve chvílích nejistoty uchylují se mnozí k pravidelnosti a starým zaběhnutým zvykům. Kněz zodpovědný za plnění kulových lamp prošel nejvyšší svatyní, nevšímavý ke strážím a okolnímu ruchu. Nechali ho projít fascinováni jeho jistotou. Sám Miró zvědavě prošel vstupem hned za ním a sledoval jak stoupá po stupních a nalévá do lamp pečlivě odměřené množství hořlavé směsi. Zadrhl se teprve, když dolil. Ztuhl, rozhlédl se kolem sebe a pak se podíval na vlastní ruce.
“Ale,” zašeptal a díky akustice svatyně se jeho tichá slova nesla prostorem, “kdo je smí zapálit?”
Miró rozuměl. Vyšší klér se k jejich vzpouře samozřejmě nepřidal. Mnoho z nejvyšších kněží zemřelo, zbytek se skryl v podzemí. Koho z nízkých teď vybrat, aby mu byla poskytnuta taková pocta a důvěra? Sám nevěděl, ale právě k němu, jako k vyvolavači Božího Syna, se přirozeně stočily tázavé pohledy přítomných. Syn stále ještě nesestoupil z kopule a Slunce zapadalo.
“Snad tomu, kdo v sobě nese Boží krev by to mělo být povoleno,” zvolal Miró s náhlým vnuknutím. K jeho zlosti se jeho slova nedůstojně topila v prostoru, neboť stál hned u vchodu, na místě odkud nikdy nemělo být kázáno. “Syn Boží ještě zpravuje otce o úspěších, kterých jsme v jeho jménu dosáhli, ale snad Žena Slunečního Boha vyslyší volání pravých věřících a zažehne světlo, které provede Chrám nocí.”
Kněz zodpovědný za plnění lamp se uvolnil a kývl. To bylo vhodné a Boha neurážející řešení. Rychlý posel byl vyslán a přítomní nejistě zalétali pohledem k obzoru, kolik má ještě Chrám času, než Slunce zmizí docela. Kulové lampy jsou pouhým odrazem Slunce a nemají celou jeho sílu, ale nikdo si nepřeje kráčet nocí zcela nechráněn.
Miró se uvnitř chvěl. Nania, uvidí Naniu. Šlo to lépe než předpokládal. Prošla kolem spěšným krokem a vůbec si ho nevšimla. Ve svém bílém rouchu ladně prošla svatyní, tvář z boku krytou těžkým vodopádem vlasů. Miróovo nitro zalila vlna něhy. Sledoval jak zapálila nejprve jednu a potom druhou lampu. Aby dosáhla, musela se postavit na špičky. Když se měkké světlo lamp rozlilo prostorem, s úsměvem se obrátila čelem k přítomným a Miróovi se podlomila kolena. Klesl na podlahu. Mnozí muži to považovali za znak nábožného vytržení a jeho gesto napodobili. Netrvalo dlouho a všichni přítomní klečeli a s úctou hleděli na ženu stojící mezi lampami. Na ženu, která, jak si Miró stále bolestněji uvědomoval, nebyla Naniou.

Komentáře

Obrázek uživatele Tora

Smutné, když zjistíš, že ta, kvůli které jsi přeoral svět, už není. Co teď?

Obrázek uživatele Aries

to musel být šok. A teď co udělá

Obrázek uživatele mila_jj

Chudák, je mi ho fakt líto. :(

-A A +A