50. část - Mráz kopřivu nespálí

Obrázek uživatele Tora
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Tak jo, jdeme do toho. Kupodivu, teď, když vkládám poslední kapitolu, je mi tak nějak smutno. Bylo to fajn být každý týden s vámi v Padesátce.
Rekapitulovat už nebudeme, jen si připomeneme, že předposlední kapitola končila tím, že Kerner střelil Šejlu zblízka do hrudníku...

Kapitola: 

Rána do hrudi mě odhodila na stěnu. Zalapala jsem po dechu, nevěříc, že jsem stále živá. I Kerner na mě zíral jak na zjevení.
„Ty čubko, ty ještě nemáš dost?“ Znovu stiskl spoušť a nová rána mě přišpendlila ke zdi. Pak ještě jedna a potom se už kaplí rozhostilo ticho.
Kerner na mě stále mířil a zuřivě mačkal spoušť, ale úderník už cvakal naprázdno. Zásobník byl prázdný, či se vzpříčil náboj, kdoví. Vztekle mrštil zbraní o zem, obrátil se k podstavci na boku oltáře, otočil ho kolem osy a otevřel prostup. Sáhl po knize a ještě před tím, než vkročil do otvoru, plivl mým směrem.
Ve stejné chvíli, kdy Gonny s Helebrantem konečně dokázali vylomit dveře a vpadli dovnitř, se z otevřeného prostupu vynořil obrovský hladový ghowarak, hledající kořist. Kerner mu to ulehčil, v podstatě mu vběhl do náručí. Mohutný pár klepet sevřel vysokého muže jako do kleští. Hlava s trupem mžikem zmizela v obrovské tlamě plné ostrých zubů, zatímco další páry končetin okamžitě podávaly lačným ústům netvora zbytek mužova těla.
Ghowarak ještě nestačil ani zavřít tlamu, když mu tělem prolétly zelené paprsky wigitorů. Gonny a Helebrant nezaváhali ani vteřinu, ale vše se událo tak rychle, že Kernerovi už nebylo pomoci. Zmizel spolu s netvorem, který ho zabil a spolykal.
S nimi se rozplynula i Hvězdná kniha, kterou Kerner neupustil ani ve chvíli, kdy už nevěděl o světě.

Zapečetit prostup a vrátit vše na své místo trvalo mým společníkům jen pár chvil. Jakmile se přesvědčili, že prostup je zacelený a rozhraní bez porušení, okamžitě se sklonili nade mnou.
Ležela jsem na podlaze, otřesená a bolavá, ale stále živá.
Gonny mi opatrně přejel rukou po těle a pak se nevěřícně podíval na dlaň.
„Nekrvácíš… On tě netrefil ani ze dvou metrů?“ Zakroutil hlavou. „To přece není možné! To by se trefilo i dítě!“
S pomocí obou mužů jsem se pomalu zvedla. Měla jsem pocit, že mě přejel vlak či přechroustal kombajn, bolely mě svaly, kosti, všechno. Zůstala jsem stát na roztřesených nohách, nejistá, stále nevěřící.
Opírajíc se o Gonnyho jsem si opatrně rozhalila košili a opatrně sáhla na zhmožděnou hrudní kost, kolem které se pomalu začala dělat podlitina.
„Ale on mě trefil,“ hlesla jsem. „A ne jednou…“
Další bolavé místo jsem měla na boku, těsně pod žebry. Třetí ránu jsem schytala na břicho, hrbolu kosti kyčelní jsem se pomalu nemohla ani dotknout. Úplně jsem cítila, jak zmožděniny natékají. Brzy budu hrát barvami jak obraz od VanGogha.
Gonny i Helebrant na mě zírali jak na přízrak.
„O nadání odolat kulkám jsi mi nikdy neřekla,“ ozval se Gonny.
„Ale já nemám žádné takové nadání,“ odpověděla jsem namáhavě. Bolelo mě všechno, bolelo mě i mluvit.
Helebrant vztáhl ruku a dotkl se mého krku.
„Co se ti stalo s přívěskem?“
Opatrně jsem si sáhla na krk též a ucítila, jak mi pod prsty cosi zuřivě tepe.
„Gonny…“ zašeptala jsem. „Ta skříňka, pamatuješ? Ta tajná schránka v ní…“
Gonny přikývl. „Našli jsme tam ten seznam, pamatuju si na to.“
„Byl tam ještě tenhle řetízek, vzpomínáš? Nevěděla jsem co s ním, pověsila jsem si ho na krk…“
„Můžu?“ Helebrant se naklonil, že ho rozepne, ale okamžitě odtáhl ruce. „Raději to udělej sama.“
Zvedla jsem ruce a s námahou rozepla řetízek. Protáhlá perlička, kdysi stříbřitě lesklá, byla téměř průhledná. Stříbřitého lesku zbyla ani ne pětina.
„Myslím, že je to něco jako ochranný štít,“ řekl pomalu Helebrant a pokynul mi, abych mu perličku ukázala blíž. „Mám pocit, že jsem o tom někde něco četl. Pašovalo se to sem z kteréhosi světa za rozhraním. Nazvali to prostě a jednoduše Ochránce.“
Nevěřícně jsem těkala pohledem z něj na perličku. Tato drobnůstka mě ochránila před třemi kulkami? Před modřinami ani škrábanci od ostružin mi předtím nikdy nepomohla…
„Funguje to asi jen při ohrožení života,“ řekl Gonny, když jsem se na to zeptala. „Prostě šetří síly na chvíli, kdy bude opravdu zle.“
„Takový přenosný blanický rytíř,“ přikývl Helebrant. „Ale už je to téměř k ničemu, vidíš? Ochranné moci je už jen po dně. I když… myslím, že se to dá dobít. Ale netuším jak. Je tvůj, nikdo jiný už by se ho už dotýkat neměl.“
Pověsila jsem si řetízek zpět na krk. Tam patří. I když už mě v budoucnu neochrání, svůj úkol splnil víc než na výbornou. Ještě, že jsem si ho tenkrát v tom vlaku připnula. A to jsem jen chtěla zabránit tomu, abych ho neztratila.
Pak mi došlo něco jiného.
„Řekl mi: ‚Chcípni, Hledačko‘. Myslel si, že patřím k nim, asi podle toho přívěsku. Zřejmě je u některých viděl. Jen netušil, co umí… Proto se mě tehdy tak vyděsil. Usoudil, že po něm Hledači jdou. A když tě pak uviděl v tom kostele, totálně zpanikařil.“
„Asi ano,“ usoudil Gonny. „Pěkně se to zamotalo. No nic. Půjdeme. Hra skončila. Selhali jsme. Knihu jsme opravdu měli na dosah, ale nezachránili jsme ji.“
„Ale zas ji nemůže dostat do ruky žádný další Kerner,“ prohlásil rozhodným hlasem Helebrant. „Udělali jste víc než dost. Však to taky ve svém hlášení zdůrazním.“

Cesta k autu pro mě byla nekonečná. Hrdě jsem odmítla malířův návrh, že mě tam donesou, a tak jsem se šourala, co noha nohu mine, za nimi. Nejen tělo mě bolelo, víc mě bolela duše. Teď už skutečně nemám žádný důvod oddalovat nástup zpátky do práce. Mimořádná dovolená už doopravdy skončila a já se od zítřka zas budu prohrabovat střepy.
Helebrant nás jako grand odvezl na vlakové nádraží až do Kostelce („Přece tě nenechám v tomhle stavu zbytečně přestupovat"), tam se s námi rozloučil a jel sepisovat hlášení.

„Promiň, že jsem tě do toho zatáhl,“ ozvalo se za mnou.
Gonny stál, v ruce růži, co utrhl ze záhonu před nádražím, na tváři zkroušený výraz. „Opravdu jsem netušil, co se z toho vyvine. Myslel jsem si bláhově, že si uděláme hezký výlet do České Kanady, sebereme knihu, předáme Radě a počkáme na její rozhodnutí. Co se potom semlelo, jsem opravdu nečekal. Málem jsem tě zabil.“ Podal mi růži, v očích smutek.
„Mráz kopřivu nespálí,“ odvětila jsem, ale hned jsem s díky pohladila malý přívěsek na krku, díky jemuž jsem ještě byla tady a živá.
„Co kopřivou být se strojí, sotva lezouc ze země už pálí,“ zašpičkoval Gonny. „V tvém případě platí tohle přísloví doslova,“ ušklíbl se. „Už jsi mi zatopila tolikrát… ale tak, jako dneska ještě tedy opravdu ne. Fakt jsem se vyděsil, že jsi mrtvá.“ Zvážněl. „Šej, chtěl jsem ti původně dát ty hodinky, zasloužila by sis je. Jenže… pak jsem si řekl, že je vrátím paní Švecové. Ať se k nim jejich rodina dostala, jak dostala, nebylo by fér ošidit starou paní.“
„Skončí u synovce,“ pokrčila jsem rameny. Po několika spolykaných Algenách jsem se cítila jak v rauši. Svět se kolem mne vznášel a jediné, co mi nebylo jedno, bylo to, že Gonny odjíždí.
„Třeba ne,“ zavrtěl hlavou Gonny. „Má víc příbuzných a ne každý je takové sígr poťapané jako on,“ napodobil sousedku paní Švecové.
„Máš pravdu,“ přikývla jsem. „Ani bych je nechtěla. Nepotřebuji takové dary.“
Gonny se smutně usmál. „Tak se nezlobíš?“
Přivoněla jsem si k nádherné tmavě rudému květu a podívala se na svého, už zase bývalého, parťáka.
„Víš ty co? Byla to nejlepší dovolená v mém životě. Poznala jsem kus světa – Maříž, Slavonice, Telč, brněnská zákoutí, nové lidi, vůbec jsem se nenudila a aspoň na chvíli si zas užila nějaké vzrušení. Když to tak vezmu kolem a kolem, vzal jsi mě vlastně na procházku růžovou zahradou.“
Gonny nedůvěřivě povytáhl obočí. „Fakt? Jak to myslíš?“
Usmála jsem se. „Ty jsi šel po cestičkách a mě vláčel trním.“
Uviděla jsem jeho zaražený pohled a rozesmála ne. „Ba ne. Opravdu jsem si to užila, věř mi. Vždyť už mi v tom muzeu už skoro hráblo. Bylo to úžasné, a ne, že ne.“
Na perón vyšel výpravčí v červené čepici, vlak na Brno byl připraven k odjezdu. Gonny mě na rozloučenou objal, pak nastoupil do vagónu, stáhl v kupé okénko a ještě naposled mi zamával.
„Pošlu ti ty obrázky, co sis u mne nechala,“ zavolal z okna.
„Neposílej, přijedu si pro ně a koupím si další,“ zamávala jsem mu na pozdrav.
„Skvělé, aspoň se zas brzo uvidíme. Ciao, amore!“ zavolal do rachotu rozjíždějících se kol náš léty zaběhaný pozdrav.
Přikývla jsem, ale v krku jsem cítila hořkost a oči mě pálily.
Pak přijel další vlak, do kterého jsem opatrně nastoupila já a nechala se odvézt zpátky do rutiny všedního dne. K těm prokletým střepům z Toušeně a snům o tom, jak jednou zase budu strážce.
Ciao, Gonny.
Ciao, amore.

Závěrečná poznámka: 

Nejdřív se musím omluvit za název povídky. Měla být totiž úplně jiná a o něčem úplně jiném, ale postavy si umanuly na příběh tento.
A pak chci poděkovat všem, kteří příběh četli a zvláštní poděkování patří těm, kteří psali komentáře. Nebudeme si nic zastírat, každý komentář potěšil.
Na závěr vám všem přeji krásné prožití dnů, které máme před námi - Vánoce, Silvestra, ale i další... a už se nám to pomalu sype k dubnu... Takže se vlastně zase brzy potkáme.
Ciao, mí milí.

Komentáře

Obrázek uživatele Killman

Tak to je dobré zakončení a musím říci, že to byl hezký výlet.
Snad se ještě někde Sheila a Gonny ukážou.

Obrázek uživatele Tora

Díky :)

Obrázek uživatele mila_jj

Umanuté postavy tak nějak znám. Souhlasím, byl to moc pěkný výlet a jsem ráda, že nás vzalas s sebou. Všechno krásně zapadlo včetně Hledačky a perličky.

Obrázek uživatele Tora

Díky, JJ.

Obrázek uživatele Aries

Konec dobrý, všechno dobré. Díky, tahle povídka mě hodně bavila, moc se mi líbily detaily reálií, hlavně ta ulička v Brně, ale i jiné. A na každé pokračování jsem vždycky spěchala jako na první ze zveřejněných kapitolek.

Obrázek uživatele Tora

Tak to jsi mě moc potěšila, díky. Jsem ráda, že tě to bavilo :)

Obrázek uživatele ef77

Amen!

Obrázek uživatele Tora

Co na to říct? Díky!

Já (i) kvůli téhle povídce letos směřovala dovolenou do České Kanady - Maříž (zámek je fakt zbytek trosky), Slavonice, i v Telči jsme byli, aniž bych tušila, že tam směřuje i příběh.
Líbí se mi tohle propojení fikce s realitou a navíc se dobře čteš ;-)

Obrázek uživatele Tora

Tak to koukám, to jsem poctěna. Doufám,že se ti tam líbilo, ono to tam určitě všude (ai kromě mařížského zámečku) vypadá mnohem lépe než v tom roce 1960. Doufám, že tam na tebe nevyběhla žádná příšera, co ji Šejla s Gonnym zapomněli sejmout :). A jsem ráda, že se ti to dobře četlo, to potěší.

Kdepak, vyčistili to tam dobře ;-)

Obrázek uživatele Aveva

Umanuté postavy jsou nejlepší, to je znak toho, že jsou životné ;) a jsem ráda, že přívěšek měl dost šťávy, aby Sheilu zachránil. Ale teda stejně by mě zajímalo, o čem to mělo být původně :)
Obrázek uživatele kytka

Že jo?! Mě taky. A hodně.

Obrázek uživatele Tora

Tak štávu mít musel, když už jsou napsané další kousky s těmahle dvěma, a jsou datované do let, které následují :). Nicméně já vás nepotěším, prostě jsem napsala první část a myslela si, že to bude o tom, jak se Šejla zlobí, že ji nechtějí vzít zpátky, ale ono se to pak maličko zvrtlo... o čem to celé bude jsem netušila hodně dlouho.

Obrázek uživatele kytka

To jsem ráda, že to tak dopadlo, na přívěsek jsem už dávno zapomněla. A to jsem si tenkrát říkala, že je Šejla nějak lehkovážná, že to s ním nebude jen tak.:-)
Povídka patřila k mým Top, vždycky jsem se na nový dílek téšila.

Obrázek uživatele Tora

Potěšila jsi mne moc, jsem ráda, že se ti to líbilo.

Obrázek uživatele wandrika

Komentárov som síce písala málo, ale príbeh som čítala pravidelne a veľmi sa mi páčil. Dúfam, že Gonny a Šejla sa ešte niekedy objavia!

Obrázek uživatele Tora

Děkuju, to opravdu zahřeje :). Jinak Gonny a Šejla se teď objeví ve sborníků Žoldnéřů za rok 2019, vyjde někdy na jaře 2020, povídka Náhorní planina se umístila na třetím místě. No a další kousky s nimi jsou částečně dopsané (a poslané do jiné soutěže) a částečně rozepsané, tak uvidíme. S padesátkou jsou to vlastně čtyři věci už.

Obrázek uživatele wandrika

Zopár Žoldnierov tu už sedí u mňa na polici, tak možno sa k nim v budúcnosti pridá aj tento diel. Značím si do wishlistu :) A blahoželám ti k vydaniu poviedky!

Obrázek uživatele Tora

Díky :) mám z toho radost, i z této jubilejní desáté vydané :)

Obrázek uživatele neviathiel

Konec dobrý a snad i dobrá budoucnost :)

Obrázek uživatele Tora

V budoucnosti se toho ještě stane :) spousta.

-A A +A