32. Noc v guvernérském paláci

Obrázek uživatele Eso Rimmerová
Fandom: 
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Poslušně hlásím, že jsem opět zde! Kdepak, neumřela jsem, ani mě neunesli mimozemšťani. Jenom jsem se po 31. kapitole dostala do situace, že jsem se k psaní vůbec nemohla dostat, a tak jsem překročila dvě pravidly povolené absence. A jak už to tak bývá, jakmile mě přestaly tlačit deadlajny, tak jsem poněkud ztratila motivaci k psaní... Tedy ne že bych na 32. kapitolu vůbec nesáhla, ale vždycky jsem na jeden zátah napsala tak odstavec, dva, a proto mi tak strašně trvalo, než jsem ji dokončila.
Budu se nadále snažit příběh dokončit, ale protože už pravidlům Padesátky stejně nedostojím, tak kapitoly pravděpodobně nebudou přicházet každý týden a možná jich také dohromady ani nebude přesně padesát (I když aspoň řádově by to mělo odpovídat.).
Shodou okolností také tahle kapitola měla obsahovat překvapení "Deus ex maxina", což byl důvod, proč jsem ji nakonec protáhla o část, která měla být až v příštím dílu. Aspoň tedy čtenářům (jsou-li ještě nějací) částečně kompenzuju dobu čekání množstvím textu. ;-D

Kapitola: 

“Je to tak dávno,” vzpomínal Tarkin, když s Walmarem procházel potemnělým předpokojem, kde během guvernérovy pracovní doby sedávala sekretářka.
“Moc se tu toho od té doby nezměnilo,” poznamenal Walmar a otevřel dveře.
“Pravda,” souhlasil starší muž, když vešel a zběžně se po místnosti rozhlédl. “Ale ten quardar je nový,” řekl, když se jeho pohled zastavil na vycpané hlavě. “Je tvůj nebo jsi ho zdědil?”
Na to si Walmar odfrkl. “Zdědil po kom? Snad ne po Ravallovi…”
“Možná se tomu budeš divit, ale pamatuji si, že Piers Ravall v mládí jezdil s partou boháčů z Jádra na Talus střílet paralopy,” vyprávěl. “Pravda ale je, že na quardara by si některý z nich sotva troufl. A co se týče Ravalla, spíš než o lov mu vždycky šlo o to, aby se vetřel do přízně důležitým lidem.” Pak vrátil téma hovoru od politického rivala zpět k trofeji. “Jak jsi ho dostal?”
“Nejdřív jsem ho trefil vibrokopím mezi žebra a když se ho snažil zbavit, vyrazil jsem k němu a podřízl mu krk.”
Tarkin uznale pokývl hlavou, protože skolit quardara bylo pozoruhodným výkonem samo o sobě a tím víc, pokud to bylo provedeno pouze s chladnými zbraněmi. Jenže to by nebyl Walmar, aby se o to nepokusil - i po ukončení svého výcviku zůstal náruživým lovcem a připsal si od té doby na konto bezpočet nebezpečných tvorů. Vlastně kdykoliv měl delší období volna, vždy ho využil k lovecké výpravě, jak si Tarkin pamatoval. “Pořád ještě lovíš?” zajímal se dál, když se v kanceláři posadil.
“Poslední dobou mi nezbývá moc času,” připustil Walmar. “Posilování Seswennské unie vyžaduje spoustu vyjednávání.”
“Musím říct, že na mě udělalo dojem, jak jsi zpracoval Leiu Solo,” pochválil ho, aby plynule přešel k hlavnímu tématu, které chtěl se svým mladším příbuzným probrat.
Walmar se usmál. “Kéž bych mohl být u toho, až naše drahá kancléřka zjistí, že zase jednou naletěla. Teď, když jsi na svobodě, už mě nikdo nezastaví. Vím, že s tvou pomocí dokážu ze Seswennské unie udělat říši, nad kterou už Nová republika nebude mít žádnou moc.”
“Nepotřebuješ mou pomoc, jsi dostatečně schopný,” odporoval mu Tarkin. “Kromě toho, každá bitva může mít jen jednoho hrdinu a tohle je ta tvá. Pro mě a mé postoje v ní není místo.”
Walmar na něj zkoumavě pohlédl - ani na okamžik se nenechal oklamat zástěrkou, která měla oddálit odhalení skutečných úmyslů jeho příbuzného. “Spíš se mi zdá, že nesouhlasíš s mým plánem. Proč? Kdy jindy by mohla nastat příhodnější situace než teď? Nová republika je pod útokem vetřelců a nemá sílu na to, aby proti nám jakkoliv zasáhla. Díky té invazi Republika buď utrpí velké ztráty nebo úplně zanikne. Tak či tak, my máme čas se vyzbrojit a připravit, abychom pak porazili oslabeného nepřítele, ať už jím bude kterákoliv strana.”
“Za takových okolností by Seswenna určitě měla proti Nové republice šanci, možná dokonce i proti Tsakům, když se dostatečně vyčerpají,” souhlasil. “Jiná otázka je, jestli ji lze udržet proti zbytku galaxie déle než roky či desítky let - myslím staletí nebo dokonce tisíciletí… Nicméně mé výhrady jsou spíš osobní: Jak dlouho bude trvat, než válka dorazí do Seswenny? Tři roky? Pět let? Deset? Měl bych čekat, než to nastane, a do té doby nevytáhnout paty z Eriadu, abych náhodou znovu nepadl do rukou Nové republiky? Víš, nejhorší věc na vězení je to, že celé dny nemáš na práci nic než přemýšlet o tom, co všechno bys mohl dokázat, kdybys nemusel marnit vzácný čas mezi čtyřmi stěnami. Kdybych zůstal tady, byl bych pořád ve vězení, jen s lepším jídlem a neomezenými vycházkami. Přitom tam venku už válka probíhá - se všemi příležitostmi, které s sebou nese.”
“Chceš se přidat k Nové republice?” nevěřil svým uším Walmar. “Po tom všem?”
“Mám v úmyslu ukázat, že ode mě galaxie ještě neslyšela poslední slovo. Jenže v mém věku si nemohu dovolit ztrácet čas - ne každý se dožije stovky jako Jova,” ozřejmil svůj postoj.
Walmar se naklonil dopředu a předloktími se opřel o svůj stůl. “Nebudu skrývat, že jsi mě zaskočil - čekal jsem, že můj plán podpoříš. Nechci ti nic rozmlouvat, ale pořád se mi zdá, že jsi mi neřekl všechno. Čas není jediný důvod, nebo se pletu?”
Tarkin se pousmál. Bylo potěšující vést rozhovor s někým tak bystrým. “Pamatuješ si mého otce?” odpověděl mu otázkou.
“Párkrát jsem se s ním setkal,” přikývl Walmar, “ale hlavně jako kluk. Později už nebylo tolik příležitostí - já jsem měl velmi málo času a jemu se zhoršilo zdraví, takže už moc nevycházel.”
“Byl to schopný a cílevědomý muž, který toho v životě mnoho dokázal,” vzpomínal Tarkin, “ale nikdy se mu úplně nepodařilo zbavit provinčního způsobu uvažování - po krůčcích pomalu stoupat nahoru a než jen o krok couvnout, raději zůstat na místě... Jak víš, když se blížil konec mého druhého funkčního období tady v paláci, rozhodl jsem se vstoupit do republikové armády. On byl proti - považoval to za krok zpět. Proto se mě snažil přesvědčit, abych místo toho usiloval o místo senátora. V té době již na tom byl velmi špatně a nikdy po tom už jsme spolu nemluvili. Nesplnil jsem jeho poslední přání, ale nedala mi snad budoucnost za pravdu? Kam bych došel, kdybych se tenkrát stal senátorem? Jistě, nejspíš bych se nikdy nedostal do vězení, ale místo toho bych jen roky vysedával v senátu spolu s tisíci dalšími a většina galaxie by neměla potuchy, že vůbec existuji. Zato takhle bys jen těžko hledal někoho, kdo by nikdy neslyšel mé jméno. A jak říkal Jova: ‘Osobní sláva je to jediné o co v životě stojí za to usilovat, protože nakonec jedině ona po člověku zůstane.’”
“Máš pocit, že si kladu příliš malý cíl?” nadzdvihl obočí Walmar. Ze všech možných výtek, které by vůči němu kdokoliv mohl mít, by nejméně očekával kritiku za nedostatečné ambice.
“Je bezpochyby skvělé se nesmazatelně zapsat do historie planety,” uznal jeho starší příbuzný, “jenže proslulost v sektoru je lepší. A ještě lepší pak je, když se podaří získat slávu v celé galaxii. Sám jsi to řekl: Kdy jindy by situace mohla být příhodnější? Jsi mladý, na počátku své vlády na Eriadu, máš za sebou Seswennskou unii a galaxie je ve válce. Válka znamená velké změny a změna - to je příležitost. Záleží jen na tom, na kolik si kdo troufne. Nebudu ti říkat, co máš dělat, ale byl bych rád, kdybys přemýšlel o tom, co jsem ti právě řekl.”
“To rozhodně budu,” zamumlal Walmar a zamyšleně si mnul bradu. “Ale řekni mi upřímně jednu věc: Skutečně ti tolik leží na srdci můj prospěch nebo spíš potřebuješ Seswennskou unii pro své plány - ať už chystáš cokoliv?”
Tarkin se zasmál, s vydatnou pomocí své hole vstal a naklonil se k Walmarovi. “To se přece navzájem nevylučuje,” řekl a přátelsky mladšího muže poplácal po rameni. S tím se otočil k odchodu, aby svému synovci z druhého kolene poskytl čas k přemýšlení o všem, co bylo právě řečeno.

*****

Navzdory únavě, kterou Tarkin pociťoval už před večeří s Walmarem a jeho ženou, když po návratu do svého pokoje ulehl do postele, nedařilo se mu usnout. Převracel se ze strany na stranu a hlavou mu běžely tisíce pochybností. Tolik lidí bylo potřeba získat na svou stranu, tolik cest bylo třeba vykonat, tolik bitev bylo třeba vybojovat… Ze všech těch chmurných myšlenek ho nakonec nesnesitelně rozbolela hlava.
Vstal z postele, zabalil se do teplého tmavozeleného županu a ze zavazadla, s nímž na svou rodnou planetu přicestoval, vylovil pouzdro s několika lékovými lahvičkami. Z jedné z nich vysypal tři bílé pilulky, které pak zapil vodou ze sklenice stojící na nočním stolku. Pak s oporou své hole opustil pokoj, aby procházkou alespoň trochu zaměstnal svou mysl, než lék začne působit.
Po chvíli bezcílného bloumání po chodbách v obytném křídle guvernérského paláce vstoupil Tarkin do místnosti, která nyní, stejně jako v minulosti, sloužila coby obývací pokoj. Přestože všechna světla byla zhasnuta, místnost tlumeně osvětloval krb, v němž ve dne v noci temně červeným plamenem hořel rogon, plyn, jehož relativně nízká teplota hoření neumožňovala prakticky žádné průmyslové využití, a tak se používal převážně jako levné palivo pro ohřev vody v domácnostech. Z druhé strany pokoje pak dovnitř obrovským transparocelovým oknem prosvítala záře velkoměsta rozprostírajícího se pod palácem.
Tarkin se dobelhal až k oknu a zahleděl se do dáli. Jeho cela v shurrské věznici Gatuari neměla žádná okna, a tak od chvíle, kdy ji opustil, pro něj neexistoval výhled, který by ho nefascinoval rozmanitostí barev, tvarů a třeba i jen nepatrnou proměnlivostí.
Město ležící u říčního ústí nabízelo jeho očím změť pouličních světel, rozsvícených oken i ohňů z transparocelových rafinerií. Mezi tím vším se proplétaly zářící reflektory speedrů. Ačkoliv věčný smog dával všem těm světlům trochu rozmlžený vzhled, dokázal skrz něj Tarkin dohlédnout až k řece, jejíž hladina mihotavě zrcadlila celé Eriadu City, i k prvním dvěma vidlicovitým pilířům mostu, který v době svého guvernérství nechal postavit a nakonec i sám slavnostně otevřel.
Zatímco Tarkin sledoval noční provoz v ulicích Eriadu City, na mostě do Daravenny i na vlnách Orrineswy, bolest v jeho hlavě začala ustupovat. Zato nohy začaly už po nedlouhém stání protestovat a protože ještě neměl chuť se vrátit do postele, uvelebil se v křesle, ze kterého měl výhled jak na okno po své levici, tak na krb na straně pravé. Protože mu příšeří obývacího pokoje vyhovovalo, všechna světla nechal zhasnutá.
Snad to bylo tím, že jeho mysl přestala rozptylovat fyzická bolest, ale krátce po usednutí se Tarkinovi vrátily všechny obavy, které ho již před hodnou chvílí nenechaly usnout. Aby také ne, když veškeré jeho rodící se plány závisely na tom, kolik pravomocí mu svěří nejvyšší kancléřka. Byl si hořce vědom toho, že aby princeznu z - jeho přičiněním zaniklého - Alderaanu přesvědčil o své nepostradatelnosti, bude ji muset ohromit přímo zázračnými úspěchy. A možná ani to nebude stačit… Ovšem do odpovědi na tuto otázku ještě zbývala dlouhá cesta plná nejistot. Jistě, měl poměrně dlouhý seznam kontaktů na správné lidi, ale to ještě zdaleka neznamenalo, že je vyhráno.
Pak tu byl ten problém s létáním. Tarkin rozhodně nebyl připravený na to, jak těžce bude najednou snášet meziplanetární cesty, které mu nikdy dřív žádné problémy nečinily. A on přitom potřeboval podniknout tolik cest. Cest, kvůli kterým při odjezdu z Chandrily odmítl živého pilota a místo něho s sebou vzal jen G3-5Q, jehož by bylo možné v kritické chvíli vypnout. Jenže jak by se mohl - byť na omezený čas - zbavit droida, když i s jeho pomocí měl velké potíže provést loď snadnou trasou z Chandrily na Eriadu?
Nebylo pochyb o tom, že bude potřebovat pomoc. A to nejen s létáním, ale zcela jistě i později se svými dalšími plány. Otázkou však bylo, komu bude moci natolik důvěřovat, aby mu mohl svěřit tolik tajemství. Určitě ne někomu, koho by si najal za peníze. Dokonce ani mezi bývalými nejbližšími spolupracovníky z řad Impéria by se neodvažoval vybrat někoho natolik důvěryhodného. Zbývala tedy jedině rodina… Jenže kdo? Každý z nich měl svou úspěšnou kariéru s vlastními velkými plány. Jak by po kterémkoliv z nich mohl chtít, aby je přerušil jen proto, že on potřebuje asistenci?
Tu se otevřely dveře, které měl za zády. Začal se pomalu zvedat z křesla, aby se podíval, kdo je tím příchozím. Nemůže Walmar spát kvůli usilovnému přemítání o jejich nedávném rozhovoru? Nebo je to Liselle soužená bolestí ze ztráty jednoho syna a strachem o život druhého? Či snad jen někdo ze služebnictva kontroluje, zda je vše v pořádku?
Když se však Tarkin konečně opřel o svou hůl naplno, ode dveří se ozvalo zašustění látky a tiché cvaknutí pojistky. Proto, když se otočil, ocitl se tváří v tvář namířenému blasteru. Ten ve své ruce držela velmi hezká blondýnka, za kterou vyčkával objemný samopojízdný kufr.
Chvíli mu to trvalo, než mladou ženu poznal: “Carolo?”
Závěrečná poznámka: 

Tak Vám končím kapitolu cliffhangerem a ta příští bude sílaví kdy... *ďábelský smích*

-A A +A