54. část - Svatá Armáda

Obrázek uživatele Aveva
Povídka: 
Úvodní poznámka: 
A příště už bude epilog :o)
Kapitola: 

Chrám nikdy nebyl obléhán. Jeho hradby však byly pevné a skladiště přetékala zásobami. Pravidla, ustavená v době, kdy byl jen malou jiskřičkou v poušti nevíry, tomu tak chtěla.
“Ať přijdou!” hřímal Syn, když promlouval z nejvyššího oltáře. “Armáda kacířů nás nedokáže ohrozit.”
Ti, kdo stáli nejblíž, lačně hltali jeho slova a v očích jim hořel oheň pravé víry. Avšak ti, co zůstali na okraji davu, klopili oči a v duchu přemítali, co se stane, až se dá Svatá Armáda skutečně do pohybu.
Nejistota rostla, ale Chrám byl uzavřen. Ačkoli se ležení Svaté Armády nepřibližovalo, nikomu nebylo dovoleno odejít.
Shromáždění se tiše rozpustilo v postranních uličkách, jak se jednotlivci vraceli ke své práci. Syn se nechal odvést do svého domu a jen po straně sledoval své velitele. Kdo čeká na rozkazy, kdo sám plánuje, kdo bude příští obětí.
Všichni odešli plnit přidělené úkoly a on zůstal sám. Ticho prázdné ložnice ho znepokojovalo. Jenže i kdyby tu byl někdo s ním, byl by stejně sám. Po Miróově odchodu si nikdo nedovolil jednat s ním jako s rovným. Podřizovali se. A tak to bylo správně. On byl Boží syn. Byl Boží syn. Nikdo nestál nad ním. Nikdy.
Párkrát zkusil navštívit Prvního. První kněz Slunečního Boha byl přece Božímu synu tak blízko, jak jen obyčejný člověk může být. Nevadilo by mu, kdyby se První před ním pokořil. Jenže, ačkoli už byl zubožen pobytem v cele, První se mu jen zlomyslně smál. Neřekl jediné slovo.
Syn se otřásl. Pohledem zabloudil k oknu. Bezděky odložil Sluneční Berlu a zdobený svrchní plášť nechal sklouznout na podlahu. Přešel k oknu, vytáhl se na parapet a po římse nad oknem přeručkoval k místu, kde se dalo vytáhnout nahoru.
Střechy byly prázdné a patřily jenom jemu. Běžel, přeskakoval nad uličkami, ze zvyku se skrýval. Když se paprsky odpoledního slunce bezohledně zakously do jeho zátylku, vyhledal úkryt v nice pod římsou jednoho z vnitřních dvorků. Byl sám, ale úplně jinak než ve svých pokojích. Jinak sám, než když vydával rozkazy a rozhodoval o životě a smrti. Jinak sám, než když kázal davům a dával tak tvar budoucnosti. Uvolnil se. A pak se dole ve dvoře ozvaly kroky.
Přicházeli dva.
“... nemusel,” říkal právě jeden z příchozí dvojice rozmrzele.
“Vše je vůle Boží,” káravě mu odpověděl jeho společník. Tenhle hlas byl Synovi povědomý.
“Vůle Boží?” odfrkl první řečník. “Riskoval jsem život, aby se pro mě vůbec nic nezměnilo!”
“Rouháš se. Byla tvá povinnost podpořit Božího syna. Kdo jiný by mohl znát Boží vůli lépe než ten, kdo skutečně stál Bohu tváří v tvář!” Nábožné vytržení v hlase sílilo s každým slovem. A s každým slovem mluvčí přidával na hlasitosti. Syn si konečně uvědomil, komu hlas patří. Mintass, Passalinův druh z života mezi Posledními. Mintass, který v Boha věřil natolik, že sám sebe považoval za špatného věřícího.
“Nakonec na tom nezáleží,” řekl rezignovaně Mintassův druh, “I kdyby zvítězila Armáda, nás se to nedotkne. Vždycky bude potřeba někdo, kdo po těch nahoře odklidí sračky.”
Odpovědí mu bylo břinknutí jakéhosi nářadí o dláždění a rychle se vzdalující kroky. To nečekal.
“Hej Mintassi,” zavolal s úzkostí v hlase, “Omlouvám se.” Rozběhl se za svým společníkem. “Přece mě v tom nenecháš,” doznívala jeho slova a odrážela se od zdí. “Na čištění fontán musíme být dva…”
Kdysi seděl Syn v pracovně a nepozorně poslouchal výklad svého učitele, který mu s jistými rozpaky sděloval, proč nejsou nejnižší sloužící v Chrámu trvale příslušni na stálé místo. Učitel vysvětloval, že nejnižší se mohou snadno stát základnou, na které může ambicemi posedlý muž vystavět spiknutí, jež by vedlo k vychýlení sil a poškození hierarchie ve prospěch toho, kdo nebyl dostatečně bohabojný, aby přijal své Bohem dané místo. Proto ti nejnižší z nejnižších, Poslední, slouží chvíli tam a chvíli tu, aby nikdo z výše postavených neměl příležitost si snadno získat jejich příchylnost.
Posledních sloužilo Chrámu na sta. Syn býval Passalinem a tak je snad chápal líp, než všichni, kdo se je pokusili využít před ním. Věnoval jim pozornost. Každému, který mu zkřížil cestu, požehnal znamením kruhu. Dojatě padali na kolena a slibovali mu oddanost. Myslel, že právě on je dokázal přetvořit na sílu, která mu pomůže dokázat, že Syn je lepší než Otec.
Nesměli mezi sebou skrývat zárodky nevíry. Nečekal, jestli se ti dva vrátí, rychle se vytáhl zpátky na střechu a rozběhl se pryč. Musel jednat. Bylo třeba povzbudit morálku. Vlít bojového ducha do všech žil. Slova nestačila. Přicházel čas nových obětí!
Syn zahrozil směrem ke Slunci a rozběhl se domů.
“Dnes půjdu promluvit s Otcem,” oznámil jakoby mimochodem už druhého dne při setkání s veliteli. “Je třeba mu poděkovat za přízeň a dobrotu, se kterou drží nečistou armádu kacířů dostatečně daleko od zdí svého svatostánku.”
Pokradmu je sledoval. Ve kterých očích plane víc než bezvýhradný souhlas? Nahlas nikdo námitku nevznesl, jak by také mohli, nelze odporovat božímu slovu.
Syn stoupal po kamenných stupních až na vrchol zlaté kopule, na tradiční místo pro hovor s Bohem. Zhora přehlédl celý Chrám, všechny jeho střechy a ulice sevřené do kruhu obručí hradeb. K ležení Svaté Armády nedohlédl. Díval se ke Slunci a dusil v sobě nenávistná slova. Nebylo potřeba je vyslovit. Nebylo potřeba vyslovit žádná slova. Sklopil pohled k obzoru a nechal myšlenky bloudit.
Když přišel čas sestoupit dolů, povzdechl si. Ke schodišti velké kopule se mohli upírat stovky pohledů, nepůsobilo by dobře, kdyby klopýtal. Musel se na sestup soustředit. Na schodišti ohlazeném větrem a deštěm se nebylo čeho zachytit, ale Syn už si zvykl. Zarýval koncem Sluneční Berly do spár mezi kameny a opíral se o ni. Ze soustředění ho vytrhla až rána, která otřásla celým Chrámem.
Brána vybuchla.
Syn zůstal stát. Až k němu doléhala ozvěna úlomků dopadajících na stěny a dláždění. Nebyl už příliš vysoko nad hlavním náměstím, ale vzhledem k tomu, že hlavní ulice byla široká, rovná a přímo před ním, měl dobrý výhled.
Prach zvířený zničením brány pomalu klesal a odhaloval široký otvor, kterým prošly dvě postavy. Dva muži v uniformách Svaté Armády. Nevšímali si zmatku, bez povšimnutí překračovali zraněné a kráčeli směrem vzhůru. Přímo k hlavnímu náměstí. Přímo k Synovi.
Na každé křižovatce se zastavili. Jeden v klidném postoji, druhý v dramatické póze. Když se přiblížili ke středu Chrámu, došlo Synovi, že ten dramatický cosi vyvolává. Musela to být silná slova, protože se jim všichni klidili z cesty.
“Generál Sedm přišel s Božím slovem!” doneslo se k Synovi konečně. Vytřeštil oči. Nikdy generála Sedma neviděl, ale odpovídalo by to jeho pověsti. Generál Sedm nemusel používat žádná přízviska, jeho jméno stačilo. Jméno nejlepšího Božího Bojovníka, jakého Chrám kdy měl. Pro tenhle bláznivý kousek měl určitě důvod. Syn se začal připravovat na nepříliš vzdálený okamžik, kdy se dozví, proč se generál rozhodl sám vstoupit do Chrámu.
“Generál Sedm přišel s Božím slovem!” ozvalo se konečně na hlavním náměstí a slova se rozléhala do všech stran. Syn si ze svého vyvýšeného postavení všiml, jak se boční ulice naplnili lidmi, ačkoli na prostor náměstí si nikdo z nich netroufl. Ušklíbl se, kdyby byli jeho následovníci co k čemu, ušlapali by Sedma i s jeho vyvolávačem.
Vyvolávač teď sklopil hlavu. Zaujal pózu tak nenápadnou, že po jeho předchozí pompě se teď jevil téměř neviditelným. Generál Sedm se obrátil zády k nejvyšší svatyni a začal mluvit k davům namačkaným v uličkách.
“Nakažený plod se z koše s ovocem musí vyjmout, aby nezničil i ostatní. Je-li však otráven koš, je třeba vyjmout ovoce samé.”
“Svatyně nakažená kacířstvím je Bohu k nepotřebě. Je třeba z ní zachránit plody, které jsou ještě zdravé a mohou sloužit. Nebudeme útočit.”
Syn se nadechl.
“Bůh toto místo opustil. Nechme ho v souladu s jeho vůlí shnít.”
Syn zamrkal.
“Skuteční věřící mohou odejít se mnou,” dokončil generál Sedm, pokynul svému vyvolávači a vyrazil na zpáteční cestu k bráně.
Syn potřásl hlavou. Jen pomalu chápal, co vlastně generál řekl. A stál právě tak vysoko, aby viděl, jak se davy, které generála poslouchaly, rozcházejí a rozpadají na jednotlivé lidské částečky. Nedokázal spočítat, kolik jich zmizelo v postranních uličkách, aby se vynořili u hlavní brány, kterou už nebylo možno uzavřít. Odcházeli v Sedmových stopách.
Dny plynuly. První odešli nespokojení. Následovali je ti, kdo nechtěli přejímat jejich povinnosti. I Hanké ho opustila. Zmizela mu z lůžka jednou nad ránem a už se nevrátila. Jeho velitelé mizel. Čas plynul a nebylo komu dávat rozkazy.
Syn procházel vyprazdňujícím se Chrámem, když znovu narazil na Mintasse. Stáli proti sobě, Mintass vyděšeně zíral na zlatou plaketu Sluneční Berly. Polkl a pak se odvážil podívat Synovi do očí.
“Promiň mi pane, ale Bůh dal najevo svou vůli,” řekl tiše, obrátil se k Synovi zády a pomalým, šouravým krokem vyrazil k bráně.
Svatá Armáda zvítězila.

Komentáře

Obrázek uživatele kytka

Žádný masakr? Tos mě dostala!

Obrázek uživatele Aveva

Já strašně ráda čtenáře překvapuju :)
A houby překlep, Hrubá chyba to je! A bojím se, že takových tam je víc. Já a pravopis nejsme úplně nejbližší přátelé (tohle opravím, až se dostanu k počítači :)

Obrázek uživatele Aries

Jak Syn vylezl na tu střechu, tak jsem trochu čekala, že si dá druhé kolo a zdrhne zas. Jinak jsem uvažovala, že ho zabijou, že se zabije sám, že to nakonec přece jen nějak zvládne a všechno se vrátí do starých kolejí... tohle je to jediný, co mě vůbec nenapadlo. Super

Obrázek uživatele ef77

To bych s dovolením podepsala. Teorií spousta, ani v jedné jsem se netrefila. Skvělý!

Obrázek uživatele Aveva

Potěšení na mé straně :o)
Ovšem tenhle konec byl nevyhnutelný od samého začátku.

Obrázek uživatele Aveva

Tak kdyby znova zdrhnul, tak by z toho nebyla Pětapadesátka, ale nejspíš rovnou Stovka ;o) To už bych nedala, já to potřebuju dopsat, abych se mohla vrhnout na resty.
A sice jsem byla sama trochu překvapená, jakými cestami jsme sem došli, ale tenhle konec byl překvapivě plánovaný od začátku, tak mi to připadá jako jediné logické vyústění ;o)

Obrázek uživatele mila_jj

Plánované neplánované, dokázala jsi mlžit dlouho a převezlas nás všechny. :)
Komu čest, tomu čest... :) (Potřebuje to ještě epilog? A budeš nás zase nějak houpat?)

Obrázek uživatele Aveva

Tak asi by se to mohlo nechat i tak, ale já to chci dovyprávět do konce. Můžete pak pod epilogem hlasovat jestli je to lepší s ním nebo bez něj ;)
Obrázek uživatele Tora

Perfektní konec. Mnohem lepší, než masakr. A to uvědomění si, jak moc nahoře fouká... moc dobře napsané. A tím nemyslím na střeše :) ono až když se na ten vrchol moci někdo vyškrábe, tak se pozná, co je zač.
Líbilo se mi to moc, celé.

Obrázek uživatele wandrika

Priznávam, od armády som tiež čakala nejaký masaker. Vyriešili to celé veľmi... takmer by som povedala obdivuhodne, keby to neznamenalo návrat chrámovej teokracie.

-A A +A