Kopyta do elfí písně klapou...

Obrázek uživatele Keneu
Rok: 
2019
Fandom: 
Obdarovaný: 
Urrsari

Milá Urrsari,
omlouvám se. Birute mi řekla, ať si nesypu popel na hlavu, neb se to špatně uklízí. Přesto bych Ti chtěla říct, že mě opravdu mrzí, žes na svůj vánoční dárek musela tak dlouho čekat. Tady je. Doufám, že se Ti bude líbit.
Ať Tě chrání milost Valar.
Keneu

Název: Kopyta do elfí písně klapou...
Fandom: Pán prstenů
Autor: velmi zabržděná Keneu
Přístupnost: bez omezení
Shrnutí: poník jménem Vilík by vám rád něco povyprávěl o svých cestách Středozemí. Vemte pro něj jablko, možná bude mít hlad.
Varování: tato povídka obsahuje časovou kapsli. Pokud ji začnete číst, přesunete se do svátečního odpoledne 25. prosince 2019. Jakmile ji dočtete a/nebo uplyne 30 minut, vrátíte se zpátky do své časové linie. Prosím, nepoužívejte tuto kapsli k záchraně světa a změnám osudu. Za případný jet lag se omlouvám.
Prohlášení: členové Společenstva i celá Středozem patří svému stvořiteli. Ovšem Vilíka nechal pár týdnů bez dozoru.
Poznámka: „Vždyť to zvíře div nemluví,“ říkal, „a mluvilo by, kdyby tu ještě nějaký čas pobylo.“
Děkuji Elrondovi a Birute za beta-read a nedocenitelnou podporu. Bez vás by povídka nebyla publikována.

Prolog

Ruce krále jsou ruce uzdravitele, praví dávná lidská moudrost.
My poníci jsme se doposud obešli bez králů. Avšak lidské pány nad sebou snášíme vcelku dobře. Pokud nejsou jako Potměchuť. Zahořklý, jedovatý, zrádný potměchuť.

K té lidské moudrosti bych přidal ještě jednu, zvířecí. Jsi-li v nouzi, jdi za elfy. Ačkoli v originále to zní spíš jako [HLAD! STRACH! BOLEST!] odfrknutí [noc, světlo a hudba].

Vidíte, naznačuji, že se znám s elfy, a nemám ani dost slušnosti, abych se představil. Jsem Vilík, potomek hůreckých poníků, desátý člen Společenstva Prstenu, majitel čtyř silných nohou a tvrdé hlavy. Nenašlo by se pro mě jablko? Děkuji. Můžete krájet během vyprávění. Na svých cestách jsem sice jedl všelicos, ale semínka z jablek mi nesvědčí.

Klidně si dejte taky.

I.

Když jsem toho zářijového rána vyšel ze stáje, měl jsem velikou radost. Čerstvého povětří a slunečního světla našinec příliš nezažije. Potměchuť se držel svého jména a mé síly využíval především za bezměsíčných nocí. Tehdy jsem ještě nechápal, proč se tak často trmácíme ven z Hůrky v době, kdy každý slušný poník odlehčí jednu zadní, povolí tlamu a dřímá; ale dnes bych vám řekl, že některé zboží na trhu prodávat nelze a za jiné se strážci na tržišti platí zbytečně moc peněz (rozhodně víc než Potměchuť dával vrátnému u brány), zkrátka že jsem byl poník pašeráka a s převozem tajných a nebezpečných věcí mám jistou zkušenost.

Na dvoře hostince jsem způsobil rozruch.
„Sehnal jsem poníka,“ volal Bob. Seběhlo se několik velkých i malých. Cukal jsem se trochu na provaze, ne že bych se bál, ale poník nikdy neví. Jeden dlouhán počkal, až si ho očichám, pak mě prohlédl, vyhřebelcovali mě a napojili, ze vší té péče jsem byl celý pryč. Pak na mě naložili spoustu balíčků. Cítil jsem chleba a sušené maso, vlnu, ječmen, jablka, tabák a jen Skákavý poník ví, co všechno ještě.

Vyrazili jsme. Bylo mi báječně.

II.

Naši výpravu skrz Komáří močály a přes Větrov až do Roklinky znáte od povolanějšího vypravěče, než jsem já. Takže jen pár slov.

Všichni se o mě pečlivě starali, skoro jako by se báli, že jim v polovině cesty padnu. Sam měl pro mě vždycky dobré slovo a občas i nějaký mls na přilepšenou. A co se týče toho dlouhého, Chodce, Aragorna a tak dále, ten se mnou dělal úplné zázraky. Vy i já dnes už dobře víme, čím to bylo – příslušné přísloví jsem zmínil hned na začátku svého vyprávění –, ale přál bych vám to zažít. Mravenčivý dotek, zabroukání v elfštině a já, starý, znavený poník, si najednou připadal, jako bych celý den jen dováděl ve svěží trávě, čichal k motýlům a přecpal se čtyřlístky.

Od Větrova jsem nesl pana Froda (tady vidíte, že nejvíc toho se mnou namluvil Sam: Frodo je pan, ale Aragorn zůstane Chodcem, i kdyby kraloval celé Středozemi). Skrývali jsme se v kopcích mimo stezky, šplhali do strání, spouštěli se do dolíků a já našlapoval tak opatrně, jako kdybych vezl náklad broušeného skla, v noci a ještě kolem hlídky Krajníků. Jak dny plynuly, ztrácel se můj drahocenný náklad v temných myšlenkách a snech, kolébal se ze strany na stranu a já měl co dělat, aby ze mě nesklouznul. Příjezd Asfalotha a Glorfindela byl pro nás pro všechny vysvobozením.

III.

Náš pobyt v Roklince se protáhnul na dva měsíce. Zpočátku jsem se mezi obyvateli místních stájí, hrdými koňmi vznešených majitelů, necítil příliš volně. Byli tak odlišní od zvířat, která jsem znal. Jako by rozuměli šumění větru a rozmlouvali s vodou. Jen Skákavý poník ví, čím to mohlo být, snad tam rostla zvláštní tráva, snad pouhá přítomnost elfů má takový vliv. I já po čase začal vnímat určité změny.

Krátící se dny jsme trávili na zimou zešedlých pastvinách a těšili se ze skrovných slunečních paprsků, až nadešel soumrak dne nejkratšího. Magická noc slunovratu. Klimbal jsem zrovna ve svém stání, ukolébán vzájemnou koňskou řečí doteků a pachů, když náhle…
„Už zase přichází. Při samotném Stínovlasovi, ten hobit sem chodí častěji než Glorfindel za mnou.“
„Přece na toho chudáčka nebudeš žárlit, Asfalothe. Je tady už dva měsíce a pořád nic. Asi bude pomalejší.“
„To bude spíš tou jeho zbědovaností. Divím se, že tu štrapáci vydržel. Napřed musí přivyknout na pořádnou stravu, až pak se může zabývat zázraky zdejšího života.“

Nastavoval jsem uši hned na tu, hned na onu stranu, ale nebylo pochyb. Rozhovor vedli ostatní koně. Tázavě jsem zaržál a ve svém vlastním hlase uslyšel: „Cože?“
„No sláva,“
zařehtal Asfaloth. „Ale teď musí vysvětlování počkat, máš tu návštěvu.“
Vešel Sam a nesl dva balíčky.
„Vilíku! Jak se ti dnes daří, ty kluku ušatá?“
U Skákavého poníka, já mu rozuměl!
Sam nedbal mého překvapeného frkání a pokračoval: „Je slunovrat a v Síni ohně se bude zpívat a slavit a všichni budeme veselí, ať už nás čeká cokoli, tak jsem chtěl rozveselit i tebe, kamaráde. Nesu ti novou deku, aby ti s námi v chladných nocích nebyla zima. No ano, vyprosil jsem na panu Elrondovi, aby ses s námi mohl harcovat dál. A protože tu deku teď ve stáji asi úplně neoceníš, nesu ti ještě tuhle krásnou mrkev.“
Zkřoupal jsem mrkev, Sam u mě ještě chvíli postál, pak mě poplácal a odešel.
Koně spustili jeden přes druhého, představovali se mi, vysvětlovali nebo jen tak vykládali. Byla to opravdu dlouhá noc.

IV.

Jelikož mělo Společenstvo tvořit devět pěších, jako protipól devíti přízraků na koních, trochu jsem z něj vybočoval a jen málokdo mě chápe jako jeho plnohodnotného člena. A to jsem s panem Frodem putoval téměř sedm set mil. Víc než Gandalf. A jestli to mermomocí chcete počítat až z Roklinky, Gandalf Šedý má nade mnou náskok pouhé tři dny v Morii. A rozhodně neunese tolik nákladu co já.

Ale s Morií už vlastně předbíhám. Napřed jsme k ní museli dojít a to nebyla žádná selanka. Mě osobně nejvíce zkrušil útok vlků nebo možná vrrků, prostě těch vyjících, vrčících a slintajících oblud, které se k nám přikradly sotva den daleko od sestupu do Morie. Vědomí, že se mám stejnou cestou vracet, čistě jen proto, že trpaslíci jakživ neslyšeli o ponících tahajících vozíky v dolech a nastavěli si v tom svém zatrápeném sklepě chodníky ze samých schodů, mi při loučení nepřidalo.

Sam mě celého umáčel. Slaný jeho slzami budu třeba vlkům lépe chutnat – děkuji pěkně, pane Samvěde. Ne teď vážně, poděkoval jsem za péči jemu i Chodci. Takové krásné dobrodružství našince hned tak nepotká. A taky jsem jim řekl, aby o mě neměli strach. Vlkům uteču, a kdyby mi náhodou došel dech, vylámou si zuby na dobrém slově, jež na mě vložil Gandalf, i na mém tuhém mase. Chvíli se mi zdálo, že mi Chodec rozumí.

Šťastnou cestu a všichni honem pryč!

V.

Cválal jsem pustou zemí v podhůří Mlžných hor, dokud jsem si nebyl jist, že sem na mě ten příšerný hlídač morijských dveří nedosáhne. Pak jsem zvolnil až do kroku a přemýšlel (jaká to podivnost u čtvernožce), co podniknu dál. A protože jsem nedaleko spatřil přívětivě vyhlížející smrčinu, rozhodl jsem se tuhle nepřirozenou činnost nechat až na ráno. Staré dobré zvířecí instinkty vyžadovaly pastvu a odpočinek.

Do mechu a jehličí bych se i uvelebil – to byste nevěřili, jaká je to pohoda, mít jedlý polštář –, ale netroufal jsem si tvrdě usnout a raději jsem zůstal stát. Dobře jsem udělal.
Motal jsem se zrovna mezi přeludy zahrnujícími vlky, chapadla a Skákavý poník ví proč i jakýsi krátký živý plot následovaný vodním příkopem, když tu mě z nich vytrhlo skutečné zavytí. No, spíš takové vlčí kníknutí.
Nebyl jsem tam sám. V závětří u kořenů jednoho ze stromů jsem, pravda trochu pozdě, vytušil vlka. Všechno mi velelo dát se na útěk, jenže ten vlk byl sám a vypadal… divně.
„S jedním vlkem si poradím, kdy se mi zachce,“ kasal jsem se v duchu. Nicméně to nebylo v duchu.
„O tom není pochyb, bratříčku,“ odpověděl mi vlk.
„Ty taky mluvíš po našem? Byl jsi u elfů?“ podivil jsem se.
„Nevím, po jakém vašem to mluvím, ale mluvím. S… vlky, ptačími špehy z vysoké věže, jednou osvícenou žábou a teď s tebou. Stalo se mi to před pár dny. Docela obyčejně jsem si hleděl svého, když se mi v hlavě objevila slova, otravovala a dorážela jako hejno komárů a hnala mě tady nedaleko.“
Zrodilo se ve mně podezření. „Jenom tebe?“
„Cestou jsem narazil na smečku vrrků. Těm obludám se každý rozumný vlk radši vyhne, ale já jsem musel s nimi. Jako by nás lapilo nějaké kouzlo, nějaká zlá moc a nutila nás běžet a pak zaútočit na –“
„Na nás,“
dokončil jsem.
„Neměl jsem na vybranou, věř mi.“
„A kde ty svoje čarovné společníky máš teď? Číhají mezi stromy, aby si zchladili žáhu na mě?“
„Ti jsou dávno pryč. Ráno kouzlo povolilo a já se schoval tady. Mám z toho všeho hlavu jako vosí hnízdo. Kromě toho mě jeden ošklivý šíp tvého druha poranil na tlapě. Teď nevím, co si počít. Bez myšlení bylo všechno jednodušší.“
„Já už si na myšlení zvyknul a začínám v tom být docela dobrý. Hmm… Jestli o té tlapě nelžeš, na lov asi nemáš chuť, že?“
„Bez smečky a v tomhle stavu chytím tak nejvýš myš nebo rybu.“
„Vidíš, tvoje smečka, nehledá tě, když ses tak náhle vydal do neznáma?“
„Já… nechce se mi o tom mluvit.“
„Dobrá,“
řekl jsem a kopytem naznačil mezi námi čáru. „Tvoje stáj, moje stáj. Jestli se ke mně dostane byť jen tvůj chlup, přidám ti k tomu šrámu ještě pár modřin. Ráno uvidíme, co dál.“

VI.

Rána jsme dočkali oba. Očichal jsem vlkovu ránu, olízanou ji měl poctivě, zanítit by se mu nemusela.
„Takže, je zima a my jsme uprostřed ničeho. Něco k snědku se pro oba najde, ale nebude to stačit. Voda z hor by zatím nemusela zamrznout, aspoň s tou si nebudeme dělat starosti. Ty jsi zraněný a já starý. Když nás něco bude chtít sežrat, ubráníme se jen stěží. Tím je to dané. Jsi-li v nouzi, jdi za elfy.“
„Ty snad víš, kde je najít?“

Pobaveně jsem do něj šťouchnul čumákem.
„To jsem rád, že jsi na ten šrám tak rychle zapomenul. Půjde se nám lépe. S jedním z nich jsem přece přišel. Stačí jít zpátky po naší stopě, pořád na sever.“
A to jsme taky udělali.

VII.

Cestovali jsme pomalu. Neohrabané poskoky mého společníka, zdlouhavé hledání potravy, obavy ze setkání s jinými zvířaty, to vše nás zdržovalo, ale taky nám poskytovalo čas k rozhovoru.
Dozvěděl jsem se o vlcích a jejich způsobu života mnoho zajímavého a mezi řádky i to, co ten můj říci nechtěl. Soudím, že býval náčelníkem, ale někdo z mladších členů smečky ho vyzval a zvítězil. Vycítil jsem, že se ze svého selhání ještě stále nevzpamatoval, ale nevěděl jsem, jak mu pomoci. Tak jsem vyprávěl o sobě, o soužití s lidmi i hobity a o práci pro ně. Jeho chmury jsem však rozptýlil jen na chvíli, když jsem si vzpomenul, jak Potměchutě při jedné naší obchodní výpravě strašlivě vyděsil obyčejný pes.

Ať už bylo všechno zlo a nesnáze zacíleno na pana Froda nebo mělo Gandalfovo dobré slovo takovou sílu, dorazili jsme bez nehody až na dohled Roklinky.
„Víš jistě, že nás přijmou? Elfích šípů v kožichu mám pro tuhle zimu dost a nerad bych posloužil jako předložka před krbem.“
„Vždyť jsme to nacvičovali, bratříčku. Hlavně vrť ocasem, nesklápěj uši a neukazuj zuby. Aspoň pro začátek jsi jen přerostlý pes. Spolu to zvládneme.“

Skákavý poník se Stínovlasem ať stojí při nás. Spolu to doufám zvládneme.

Epilog

Roklinka byla pod sněhem a stejně tak její okolí. Já se hřál ve stáji, občas se proběhl venku, krmil se senem a zvažoval, jestli zůstat tady jako vzácný, ale neužitečný host, nebo se vrátit do Hůrky. Třeba by mě Skákavý poník přijal do svých služeb. Ale na tohle rozhodování bylo do jara dost času.
A můj přítel vlk? Ten se proháněl po okolí Asfalothovi po boku a pomáhal Glorfindelovi s ochranou údolí. Ne, prosím nemylte se, z vlka nevychováte poslušného psa. Ale vysloužilý elfí válečník může najít společnou řeč s bývalým náčelníkem vlčí smečky a mohou spolu žít a pracovat ve vzájemném respektu.

A to je zatím všechno, co bych vám pověděl. Moje další pouť se odehrála v docela jiném světě. Světě bez Prstenu.

Zdroje:
Citový život zvířat / Peter Wohlleben (skvělá knížka od výjimečného autora)
Velká encyklopedie koní / Elwyn Hartley Edwards
LOTR Project (interaktivní mapy a spousta dalších užitečností)
Lockwood Animal Rescue Center (záchranná stanice pro vlky, vlčáky a válečné veterány)
Wikipedia

Komentáře

Obrázek uživatele kytka

To je pěkný!

Obrázek uživatele Keneu

Děkuju moc :)

Obrázek uživatele Birute

Tohle je povídka, kterou jsem si užila od první do poslední věty a zrovna jsem si něco v hravém a skrz naskrz vlídném duchu potřebovala přečíst. Vilík je skvělý vypravěč a legitimní desátý člen Společenstva. Moc se mi líbí i prvky poníkovské kultury jako dovolávání se Skákavého poníka, které vyprávění dávají šmrnc. Při zmínce o osvícené žábě jsem začala juchat.

Obrázek uživatele Keneu

<3<3<3
Děkuju za krásný dlouhý komentář i za péči o povídku a její zabržděnou autorku. Vilík se projevil jako samostatný tvor na cestě i v mé hlavě.

Obrázek uživatele Aveva

Vilík je velkej sympaťák. Není divu, že ho měl Sam tak rád :)
Obrázek uživatele Keneu

Děkujeme oba :)

Obrázek uživatele strigga

Keneu, četla jsem ji už po vydání, ale asi už jsem dospěla do stadia, kdy neumím psát ani komentáře :-D je to moc krásná povídka, taková jemně pozitivní a plná naděje. Vilíka mám moc ráda a bylo mi líto, když musel Společenstvo opustit (utěšovala jsem se tou poznámkou, že to s ním dopadlo dobře), tak mě potěšilo, žes tenhle jeho příběh dovyprávěla. A ještě navíc našel tak sympatickýho kámoše :) chápu, že se oba vrátili k elfům. Kam jinam? Přes počáteční absolutní lásku jsem postupem let dospěla k tomu, že mě na Středozemi vlastně víc zajímají lidé (nebo aspoň že se s nima dokážu líp ztotožnit) a hobiti (protože jsou prostě úžasní! :D), ale být Vilík, jdu jednoznačně taky do Roklinky. :) Děkuju za tuhle povídku, tak nějak mě ukonejšila a zvedla mi náladu :)

Jo a moc mě potěšil odkaz na Citový život zvířat. Je to krásná knížka, mám moc rada i Tajný život stromů - přijde mi, že Wohlleben je (ač je to pro mě naprosto neuvěřitelný) jeden z prvních lidí, který nahlas a veřejně řekli, že city nejsou výlučně lidská záležitost a něco jako ducha v sobě má i kus dřeva.

Obrázek uživatele Keneu

Řekne, že neumí psát komentáře a pak napíše takovýhle krásný a dlouhatánský. Děkuju za něj.
Oni elfové působí tak nezúčastněně a povzneseně, ale tak to připadá hlavně nám, lidem. Elfové milují přírodu a zvířata to vědí.
On se Vilík, jakmile se dá do pořádku, zpátky do Hůrky vypraví, ale zatím zůstává u elfů. Ještě bude muset během záchrany Kraje nakopat Potměchuťovi zadek :)
Wohlleben je prostě jinde. Možná je elf anebo Istari.

Obrázek uživatele strigga

Myslím, že dřív jsem byla taková víc zasněná a připadala si k těm "elfím věcem" blíž, celý dny jsem se toulala po lesích a tak :) poslední roky jsem se musela naučit fungovat trochu jinak a nějakým způsobem to ovlivnilo i myšlení.. ale víš co, hodně se těším, že se k tomu na mateřský trochu vrátím. Jasně že už to nikdy nepůjde úplně, ale myslím, že trochu toho toulání se po kraji s nosítkem si neodpustím :))
Doufám, že Potměchuťovi zůstane na zadku otisk kopyta dlouho! :D

-A A +A