O kočce a medailonku 1.

Obrázek uživatele Carmen
Rok: 
2019
Fandom: 
Obdarovaný: 
Keneu

Moje milá Keneu, s ostudným zpožděním a velkou omluvou Ti posílám první část dárku. Jestli někde najdu popel, klidně si s ním osvěžím účes.
A náš kocour posílá vlastní pochumlání, aspoň tak interpretuju jeho motání se kolem notebooku...
Pokračování tady

*

Práce sudičky není lehká záležitost. To máte jedno dítě za druhým, domluva s rodiči mizerná, všichni mají sklony vám mluvit do práce, a když už jednou něco uděláte, vždycky se najde blb, který se vaše snahy bude snažit zmařit.
Nemluvě o progresivních rodičích, kteří vám začnou vykládat, že rozhodně nehodlají dítě nechat determinovat nějakou přežitou kryptomagickou tradicí plnou hloupých stereotypů. A vy se přitom jen snažíte dělat svoji práci a plnit předpisy! Navíc na sudičku se nestuduje, na sudičku se rodíte, nikdo se vás, rozumíte, NEPTÁ, jestli se vám chce den co den lítat po světě a věštit těm mrňatům pořád dokola to samé, protože co si budeme povídat, lidem se pořád to samé DĚJE.
A nenechte mě začít o platových podmínkách. To je, přátelé, výsměch. Veškerá péče o duševní zdraví zaměstnankyň žádná. Jednou za rok školení na téma „práce v rizikových pracovištích - jak utéct před vidlemi“ a k tomu pár oschlých jednohubek. Nikdo se nemůže divit, že řada sudiček strádá syndromem vyhoření a sem tam některá s tou sudbou malinko ujede, no ne?

A zrovna tak se stalo, mohla za to obzvlášť oschlá jednohubka, studené kafe a všeobecný pocit zmaru, že když se sudičce Eufrozíně ten den již potřetí snažil někdo mluvit do práce, neměla úplně nejlepší náladu.

„Prosím vás, hlavně aby byla krásná,“ našeptávala královna snaživě a přistrkovala talíř s jednohubkami.
„A ženicha, ženicha by měla dostat šikovného,“ pobízel král.
„Mohli byste mě laskavě-“
„A ať má milou povahu!“
Sudička se poněkud podrážděně podívala z okna. Za oknem proběhla po římse kočka. Aspoň ta do toho nekecá, napadlo sudičku.

„Milá princezno. Budeš krásná,“ řekla sudička.
„Hodně krásná?“ vyjekla královna.
„Hodně krásná,“ odvětila sudička.
„A šikovná bude?“ nadskakovala babička na židli.
„A toho ženicha,“ přimlouval se král.
„A hlavně aby nestonala,“ podotkla chůva.
„Bude krásná, bude šikovná, ale to vám povídám, lidi, s váma ta holka nebude schopná normálně žít, sakra práce!“ vyjela sudička naježeně… a zhrozila se.
Jenže tak už to je, třetí sudba je pořád sudba, a koho zajímá, že jste to nemysleli tak úplně tak, jak to bylo řečeno.
„Ale… Ale…!“
„Ale dokáže se z toho dostat,“ snažila se to rychle Eufrozína napravit.
„Jak?!“
„Až se bude tak bát, že se bát přestane,“ zašeptal obláček mlhy, který tam po Eufrozíně zbyl.

*

Jak čas plynul, stalo se, co se stát mělo.
Princezna byla krásná, byla šikovná, každý ji měl rád. Jenomže princezna měla ze všeho strach. Že se bála pavouků, to by se od princezny dalo čekat. Že se bála každého stínu, ani to by nevadilo.
Že se bála chodit ven, to bylo horší. Jelikož sudička řekla, že princezně od strachu pomůže jen strach, snažily se ji dvorní dámy lekat a král jí pravidelně předčítal černou kroniku. Ale nic z toho nepomohlo.
Princezna se bála venku tolika věcí, že bylo snazší vyjmenovat, čeho se nebála. A když dospěla a s ní vyrostl i její strach, odstěhovala se do své soukromé věže hluboko v lesích a krajem se nesly zvěsti o strašných saních a nedostatku chrabrých rytířů.

Jednoho dne se za oknem princezniny věže objevila kočka. Bylo by jistě možné se ptát, kde se tam vzala, ale kdokoli se trochu vyzná v kočkách, ví, že je to otázka zhola zbytečná.
Kupodivu koček se princezna nebála. Aspoň ne tak moc.
Každý den nechávala kočce na okenní římse kus masa a každý den si kočka přišla na oběd.

Pravda ale je, že hlady nestrádala. Málokterá kočka ostatně přizná, že hlady nestrádá a že ve skutečnosti je hrdou majitelkou několika měkkých pelíšků. Zvlášť kdyby to měla přiznávat tváří v tvář možnosti plné misky.
Tahle kočka žila u čaroděje z lesů. Kočky patří ke zvířatům, kterým je pověst jejich oddaného poddaného vlastně vcelku jedno, a tak kočku, nepříliš kreativně pojmenovanou Kocour, nijak netrápilo, že čaroděj v lejstru ku sčítání obyvatelstva pravidelně zaškrtává kolonku „záporná pohádková bytost“. Pokud jde o kočky a zdroj jejich obživy, taková formalita nemůže hrát roli.

Jelikož Čaroděj (vlastní jméno už dávno zapomněl a přišlo mu snazší si říkat dle vlastního povolání) neměl lidskou společnost dvakrát v lásce a co se týče poštovních holubů, ve svých výchovných snahách zcela pohořel, o příslušném svinčíku všude možně nemluvě, a to si můžete stokrát říkat, že TO nosí štěstí, když TO máte na černém hábitu každé ráno, tedy jelikož po osobním kontaktu se světem úplně neprahl a holuby nemohl ani vidět, byl za mimořádně chytrého Kocoura rád. Kocour se totiž záhy naučil roznášet poštu, což značně pomáhalo Čarodějovi s jeho objednávkami, ba dokonce mu to zachránilo živnost, která kvůli úrovni komunikace se zákazníky poněkud skomírala, o čemž svědčily nevalné recenze („Prosím, já nečekám, že zlá postava na mě bude milá, ale MUSEL po mně házet nahnilá žabí stehýnka?“).
Po několika zkušenostech, kdy se Kocoura pokusilo postupně adoptovat několik ježibab z okolí, neboť podlehly masáži pohádkové propagandy a také naletěly na známý trik „opuštěná kočka zoufale mňouká u vchodu“, byl Kocour opatřen sledovacím kouzlem.
Čaroděj tudíž moc dobře věděl, že Kocour často navštěvuje opuštěnou věž.
„Saň, to určitě,“ mumlal si pohrdavě, když pročítal pravidelný královský měsíčník a narazil na článek o princezně ve věži doprovázený rozvinutou konspirační teorií („Sežrala saň princeznu? Kdo nám lže a proč?“)
Kocour zapředl.
„Tak když ji nehlídá saň, tak co? Kletba? Zlobr? Nebo je tak ošklivá?“
Kocour si začal mýt čumák.
Čaroděj netrpělivě poklepal prsty o opěradlo křesla. Samozřejmě mu to mohlo být jedno. Bylo mu to jedno. Ale pro živnost to nebylo dobré. Ještě aby ve svém vlastním rajónu měl cizí kletbu nebo aby se říkalo, že v něm žije drak, když na draky muselo být zvláštní povolení a v dnešní době byli ti přešlechtění rozmazlení draci děsiví asi jako čivava? Nesmysl!
Čarodějův monolog Kocoura nijak nevyrušil z jeho hygienické chvilky. Kočka musí dbát na svůj zevnějšek.

„Jestli mi sem někdo leze se svojí kletbou,“ napřímil se Čaroděj, „tak to tedy ne!“
Kocour zívl a naslinil si tlapku.
„Co bys řekl na misku plnou sardinek?“
Kocourova tlapka zůstala viset ve vzduchu a kočičí uši se zachvěly.
„Tak jí tohle vezmeš. Hodná koči...au!“
No, sem tam je každého poddaného potřeba trochu usměrnit. To ví každá kočka.

*

Ale sardinky jsou sardinky, a tak Kocour příště princezně donesl malý medailonek. Byla to vcelku příjemná změna oproti myším, které se jí párkrát pokusil donést dřív.
„Tak děkuju,“ řekla princezna nejistě. Kocour na okně souhlasně zamlaskal.
„Ale… neukradls to nikde, že ne?“
„Neukradl,“ ozval se z medailonku Čarodějův hlas. Princezna vyjekla. Kocour dál zpracovával kus kuřete a nenechal se tím nijak rušit.
„Ty mluvíš?“ zeptala se princezna podezíravě.
„Buď, nebo máš halucinace,“ přátelsky ji ujistil medailonek.
„Já bych snad radši, abys mluvil,“ pousmála se princezna.
„Tak to bychom měli. Co to ten Kocour vyvádí?“
„Ožírá mi bylinky. Chůva myslela, že mi prospěje, když budu něco pěstovat.“
„V truhlíku ve věži.“
„V truhlíku ve věži. Já ven totiž nemůžu,“ nejistě řekla princezna.
„Protože?“
„Protože nemůžu.“
Medailonek si nerudně povzdechl.
„Já vím, že se říká, že mě hlídá drak. Tatínek myslel, že to bude lepší než…“
„Než?“
„Než pravda. A taky bych chtěla vědět, s kým mluvím!“
Čaroděj se zarazil. Zrovna se mu nechtělo sdílet osobní údaje, nakonec z té holky chtěl jenom vytáhnout jednu jedinou informaci.
„Se sousedem,“ řekl lakonicky.
„S panem Vopršálkem?“ podivila se princezna, která věděla jen o hajném.
„Ne,“ otráveně zabručel medailonek.
Princezna si sice matně vzpomněla, že jí jako dítěti vštěpovali, že nemá mluvit s cizími lidmi, k čemuž se ostatně nikdy moc sama neměla, ale o medailoncích nikdo nic neříkal.
„Tak proč ta věž? Někdo tě proklel?“
„No, sudička říkala, že…“
Čaroděj velice, ale opravdu velice neslušně zaklel. Každá princezna by měla s ruměncem padnout do mdlob, jenže jak známo, slovní zásoba se rozšiřuje rovněž vlivem okolí, v němž se pohybujete, a tak…
„Co to znamená?“ zeptala se se zájmem a posadila se do křesla.
Čaroděj byl dalek ruměnce, ale vysvětlovat etymologii daného slovního spojení, příslušné anatomické náležitosti a dané konotace taky úplně nechtěl.
„To se u nás tak říká,“ suše řekl, „takže sudička. Tak co je to tentokrát? Každý den se měníš v žábu, ale polibek z pravé lásky, blábityblá? Přijede princátko na bílém koni, proseká se křovím a pohádky bude konec?“
„Ne,“ princezna měla nejasný dojem, že by se mohla urazit, ale především se nemohla zbavit pocitu viny, že se na žábu nemění.
„To je vcelku dobře, žáby nesnáším. Tak co to teda je?“
„No, já se bojím,“ vykoktala princezna a marně bojovala s narůstajícím pocitem tíže na hrudníku, který jen zčásti souvisel s kočičí váhou, která se domáhala drbání za ušima.
„Jistě, jistě, ale čeho?“
„Bojím se chodit ven. A taky se bojím lidí,“ zamumlala princezna do kočičího kožíšku.
„Je to sebranka,“ přitakal Čaroděj a málem dodal něco o svých zkušenostech se zákazníky, ale včas se zarazil, „takže co to je? Píchneš se o něco do prstu, někdo ti nabídne jablko?“
„Jak se jmenuješ?“ změnila náhle princezna směr konverzace.
Čaroděj se zamračil. Odkašlal si.
„Co lidé růží zvou, jinak zváno vonělo by stejně.“
„Cože?“ zvedla princezna obočí. Kocoura přestalo drbání bavit a kousl ji do dlaně.
„Dnešní úroveň sečtělosti mládeže není zjevně zrovna valná. Není to jedno?“
„Není,“ řekla princezna, „a tatínek říká, že se knížky pro mladou dámu moc nehodí a že mi to k ničemu nebude.“
„To se u vás taky tak říká?“ zeptala se v reakci na nové neznámé, nicméně nesporně úderně znějící slovo.
Na stole před princeznou se objevila knížka.
„Ano. To je s dovolením základní vzdělání. Tak se laskavě račiž dovzdělat, a řekni mi, co je to za kletbu, ať to máme z krku.“
„Už jsem ti to řekla. Já mám strach chodit ven.“
„To je všechno?“
Princezna trochu zalitovala, že nezalhala o nějaké té žábě.
„No, ne, já… Já… Já o tom nemůžu mluvit.“
„Tak si o tom nemluv,“ zaklapl Čaroděj svůj vlastní medailonek a rozzlobeně odešel sekat nadrobno netopýří drápky, až kolem lítaly jiskry.
Kocour se na princeznu upřeně zadíval a vyběhl oknem ven.

Bylo by na místě si vzpomenout na sčítání lidu a kolonku záporná postava. Podle předpisů totiž záporné postavy z principu nepomáhají, protože kam bychom pak přišli, kdyby v tom královští úředníci neměli jasno. Existoval šanon pro kladné postavy a šanon pro postavy záporné - a to bylo všechno; těch pár lavírujících kverulantů nechal král dávno vyhostit. Výjimku měly sudičky, a všichni víme, jak to dopadlo.
Čaroděj znal svoji kolonku velmi dobře.

Komentáře

Obrázek uživatele Keneu

Carmenko, já tě asimiluju! Tam je úplně všechno! Genderfluidní kočičí bytost a její poddaní, nejoblíbenější shakespearovská hláška všech, kdo se nechtějí představovat, oficiálně šířená konspirační teorie (je v dalším čísle článek "Sežrala princezna saň?"?), záporák, co tak docela není záporák (ale kolonky a lidi ho přehlasovali), problémy s černým oblečením, práce s jazykem (nadávky, věta plná cizích slov...), psychické potíže (ahoj, jsem v šestém patře a bojím se chodit ven), narážka na Shreka a zeměplošské draky (nebo si je tam aspoň představuju), důležitost literatury (1. Svrhnout krále! 2. Zjistit, co považuje Čaroděj za základní vzdělání a jak sprostě se v tom mluví.), a dokonce i žáby!
Zatím vyčkávám, co bude dál, ale aspoň bych navrhla sudičkám založit odbory (už vím, proč věští radši v noci) a neutrálním obyvatelům, no, těm radši opravdu to vyhoštění, v absolutistické monarchii se demonstruje dost špatně (ale je mi jich líto).

Obrázek uživatele Keneu

PS: Birute říkala, že popel se špatně uklízí, takže ho raději nesháněj.

Obrázek uživatele Carmen

Sežrala princezna saň bezpochyby v dalším čísle bude. A s obrázky a receptem! :))
Když já ty záporáky neumím. Oni se mi nějak vždycky přepólují.
Zeměplošské narážky ano, Shreka nevím, kde se povedl, ale jestli tam je, tak tím líp. :))
Zkusím sudičkám vyřídit, aby si odbory založily. Taková vyhořelá sudička, to nechce nikdo. :)

Obrázek uživatele Aries

jé, to je dobrý!

Obrázek uživatele Carmen

Děkuji. :))

Obrázek uživatele Apatyka

Jéje. Připomeňte mi prosím někdo, proč nemám ráda kočky, já si nějak nemůžu vzpomenout :) Krásné to je.

Obrázek uživatele Carmen

No to nevím a připomínat to rozhodně nebudu! :D Díky.

Obrázek uživatele Aplír

Jsem nadšená. Je to nádherné, svěží s úsměvné.

Obrázek uživatele Carmen

Díky! :)

Obrázek uživatele Aveva

To je ale krásná pohádka! Doufám, že šťastný konec bude následovat co nejdříve :o)
Obrázek uživatele Carmen

No, úplně co nejdříve to nějak nevyšlo, ale pohádky bez šťastného konce rozhodně nevedu v sortimentu :)

Obrázek uživatele kytka

Ježkovy voči! To je TAK skvělý! Až mi od smíchu tečou slzy (nikoli obrazně, úplně doslovně). Sdílení osobních informací! Shakespeare. Úderná slova. Kolonka při sčítání pohádkových postav... Mohla bych pokračovat, co odstavec, to perla. Nebo dvě.
Doufám, že bude pokračování!

Obrázek uživatele Carmen

Skví, to je velká pocta! :)) To mě vždycky těší, když čtenáře rozbrečím :D

Obrázek uživatele strigga

Je to naprosto dokonalý a ani nevím, kdy naposledy (jestli vůbec někdy?) jsem od tebe četla něco takhle dlouhýho! Úplně mě to nadchlo, nevím, jestli je mi sympatičtější čaroděj, kocour nebo sudička, nebo koneckonců princezna, všichni jsou úplně boží :D chci pokračování!

Obrázek uživatele Carmen

:D tak dlouhýho jako kapitola asi i někdy dávno jo. Tak dlouhýho, jako je to celý, ne. :)) já fandím kočce, ale já to mám povinný, Moony by se naštval, kdybych to měla jinak... :D

-A A +A