V polích
Každý den utíkal do plenéru. Mezi zlatá pole a nazelenalou oblohu, do bouřlivých mistrálů a pod žhnoucí slunce. Pryč od lidí. Od lidí, kteří mu stejně nerozuměli, kteří ho nechápali, snad ani nechtěli.
Jeho malby pro ně byly projevy blázna. Možná mají pravdu, myslel si Vincent.
Vrány se shlukovaly mezi klasy pšenice a umocňovaly jeho samotu. Zlověstné krákání a blížící se čerň na nebi. Maloval výjev před sebou a maloval svoje osamění.
Každý den potkával v malém městě ty stejné lidi, zdravili ho, ale nic víc. Pár přátelských pohledů, ale Vincent se jim vzdaloval. Sám a sám, dál a dál.
Doufám, že téma je dost patrné v té sebeizolaci - není to karanténa jako taková, ale spíše přenesená.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Moc krásné, i když tragické.
Moc krásné, i když tragické. Tenhle barevný střípek mě tenhle večer opravdu potěšil.
To jsem ráda! :)
To jsem ráda! :)
Krásnosmutné. Vidím před
Krásnosmutné. Vidím před sebou jeho obrazy polí.
Děkuju!
Děkuju!
Miluju tvoje vincentovské
Miluju tvoje vincentovské drabbly! :) krásné - a smutné
Díky :))
Díky :))
Pěkně vykreslená samota
Pěkně vykreslená samota Vincenta obklopeného neporozuměním.
Moc děkuju :) někdy se to
Moc děkuju :) někdy se to píše samo...
Ten obraz miluju a tvé
Ten obraz miluju a tvé vystižení jeho duše je skvělé.
Moc děkuju! :)
Moc děkuju! :)
Káč.
Káč.
^_^
^_^
Moc krásné a moc smutné.
Moc krásné a moc smutné.
To je
takové smurno krásné, připomnělo mi to píseň Starry starry night.