33. Carola

Obrázek uživatele Eso Rimmerová
Fandom: 
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Vím, že jsem slibovala, že během letoška padesátku dokončím, ale brání mi v tom prokrastinace - ta hnusná mrcha. Každopádně se budu snažit v příběhu pokračovat, i když už se neodvažuju odhadovat, kdy to dokopu do konce...

Kapitola: 

“Strýčku?” Blondýnka sklopila zbraň. “Promiň, netušila jsem, že jsi na Eriadu, natož že tě uprostřed noci potkám tady.”
“Otec ti nedal vědět, že se vás chystám navštívit?” podivil se Tarkin. Carola byla nejstarší z Walmarových tří dětí a ačkoliv se její otec při vyprávění o rodině věnoval spíš svým synům, nezdálo se, že by mezi ním a Carolou mohl existovat nějaký problém. Naopak, když mu Walmar říkal, že jeho dcera vystudovala lodní inženýrství na Coruscantské technické univerzitě a začala pracovat pro největšího eriaduanského loďaře, připadalo mu, že je s tím poměrně spokojený. Proto mu bylo divné, že se Carole o jeho plánovaném příjezdu ani nezmínil.
“Byla jsem v Sollwarské mlhovině. Určitě víš, že tam je trochu problém se signálem,” vysvětlila a prošla ode dveří do místnosti, blíž k němu. “Když jsem byla doma naposledy, otec o tobě ještě neměl žádné zprávy a vrátila jsem se až dneska.”
“Ach ano,” vzpomněl si. “Walmar se zmínil, že testuješ nějaký prototyp.” Znovu se posadil do křesla, ve kterém až do Carolina příchodu přemýšlel o svých budoucích plánech. “Takže tedy Sollwarská mlhovina? Není taková pustina na létání s nevyzkoušenou lodí trochu nebezpečná? Se všemi těmi asteroidovými pásy, bludnými měsíci a gravitačními anomáliemi, bez šance na přivolání pomoci, kdyby se něco pokazilo…”
“Testujeme to v Sollwaru právě proto, že tam nikdo nežije a nelétá. Xarbath - můj šéf - chce všechny projekty držet v co největší tajnosti. Naštěstí je náš zkušební pilot dost velký blázen.” Na chvíli se odmlčela. Pak se uchechtla. “Tedy, přesněji řečeno, je blázen do mě. Je to až dojemné, jak kolem mě poskakuje pokaždé, když se vrátí na doprovodnou loď.”
“Zdá se, že toho dokážeš dokonale využít ve prospěch věci. Výborně,” pochválil ji. Pak se zaměřil na téma, které ho zajímalo. “Rád bych si o tvém projektu poslechl více. Tedy pokud nejsi po cestě příliš unavená.”
“Kdepak, spala jsem pár hodin během cesty sem a myslím, že dneska už bych stejně asi nezabrala,” odpověděla Carola, usadila se v křesle naproti němu a mávla na svůj samopojízdný kufr, aby se prozatím zaparkoval u okna. “Spíš bych se obávala, že já unavím tebe. Ostatně už teď mi přijde zvláštní, že jsem tě tu potkala v tuhle hodinu. Nějaký problém se spaním?”
“Tak nějak,” ušklíbl se, “ale aspoň díky němu nemusím čekat do rána, abych se dozvěděl, čemu přesně se věnuješ.”
Carola se usmála. “Navrhla jsem nějaké úpravy hypermotoru C-14, které by měly zlepšit finální rychlost i akceleraci a manévrovatelnost při vstupech a výstupech z hyperprostoru. Hlavně jde o přestavbu přívodních palivových ventilů, zvýšení citlivosti tlakových a teplotních čidel v komorách a samozřejmě patřičné změny v softwaru palubního počítače,” vyjmenovávala.
“To zní zajímavě,” řekl uznale. “Jak jste s tím daleko?”
“Právě jsme vyzkoušeli první verzi, ale ukázalo se, že při zvýšené akceleraci dochází k vibracím pláště lodi, které způsobují falešné signály na mikročásticových čidlech. Už jsem navrhla změny v regulaci tlumičů a deflektorového štítu, které by to měly vyřešit, ale než to mechanici vyrobí, nainstalují a seřídí…” povzdechla si.
“Vývoj nových technologií chce svůj čas, sám s tím mám zkušenost,” uklidnil ji.
Carola se usmála. “To je pravda. Navíc, co je taková drobná úprava hypermotoru proti stavbě obří bitevní stanice?”
“Jistě, Hvězda smrti přinesla mnoho nových technologií, ale teď jsem měl na mysli spíš Carrion Spike. Při jeho vývoji jsem se k práci konstruktérů dostal přece jenom blíž. Strávil jsem tenkrát s inženýry od Sienara, z Cygnusu i Theedu spoustu času nad plány a zúčastnil se několika testování prototypu, než jsem byl s lodí maximálně spokojený,” zavzpomínal.
Ano, Hvězda smrti byla příliš velkým projektem, než aby se ze své pozice hlavního koordinátora prací mohl dostat hlouběji k technické stránce věci - na to tam byly stovky až tisíce jiných. Zato Carrion Spike bylo něco diametrálně odlišného, tam šlo v každém smyslu toho slova o hluboce osobní záležitost. Ačkoliv jeho technické vzdělání nedostačovalo k tomu, aby mohl sám vytvářet plány se všemi detaily, měl v oboru dost znalostí na to, aby při stavbě své někdejší osobní lodi mohl posuzovat návrhy konstruktérů a přinášet vlastní nápady. Proto také svůj zájem o Carolinu práci nemusel nikterak předstírat.
“No, moje upravená C-čtrnáctka se sice nedostane na třídu 1, jako měl Carrion Spike, ale bude to nejlepší hypermotor, který pojede na obyčejný Clouzon-32 - takže výhoda pro velkovýrobu...” popisovala Carola.
“Nepochybně,” souhlasil. “Ve válečné výrobě nerozhoduje jen technická vyspělost, ale i schopnost masové produkce a náklady na provoz.”
“Přesně na to Xarbath pořád tlačí,” přikývla. “Chápu, že je to důležité - zvlášť teď -, ale přesto bych radši dělala na něčem… však víš… lepším.”
Přikývl. “Naprosto ti rozumím. Sebelépe vylepšený hypermotor C-14 není zrovna ten typ činu, který by se dostal do učebnic historie. Na druhou stranu - každý někde začínal.”
“Jenže ne pro každého je v těch učebnicích místo,” pronesla Carola se stopu hořkosti v hlase.
Tázavě na ni pohlédl. K podrobnostem ji vybízet nemusel, rozpovídala se sama.
“Občas mám pocit… Dostala jsem sice to nejlepší vzdělání, ale přesto jsem přišla o něco zásadního. Prostě… tolik se se mnou nepočítá - nejsem dědicem rodu, nebudu předávat jméno dalším generacím,... Nechápej mě špatně, mám své bratry... tedy bratra... ráda. Mám o Jillema starost a Axell mi moc chybí, ale ve srovnání s nimi si připadám, jako kdybych patřila do rodiny jen napůl.”
Mlčky vyslechl, co Carolinu duši tíží. Pak teprve promluvil:
“Jistě jsi mnohokrát slyšela, jak fyzicky i psychicky náročné jsou podmínky, kterými si oba museli - a Jillem ještě bude muset - projít. A také určitě dobře víš, kolik chlapců a mladých mužů na Carrionu přišlo o život, tak jako Axell. Proto se tě nebudu marně snažit přesvědčit, že to bylo čistě pro tvé dobro. Uznávám, že je to pravda jen částečně, protože všechno to nebezpečí je nezbytné pro získání jistého typu zkušeností, které jsou nedocenitelné.
Nezapomínej ale, že i mimo naši rodinu existuje mnoho úspěšných lidí. Carrion každého z nás prověří až na dno všech sil a nepustí ho ze svých drápů, pokud není dostatečně schopný. Pokud to ale máš v sobě, můžeš dosáhnout velkých věcí i bez této zkoušky,” řekl, aby ji povzbudil.
Carolu to ovšem příliš nepřesvědčilo. “Já vím, jen jsem začala pochybovat o tom, jestli se dá tak daleko dojít rýsováním plánů…”
“Nemusíš u toho přece zůstat napořád,” namítl. Vtom dostal nápad. “Jak dlouho jsi říkala, že potrvá, než bude váš prototyp připravený ke druhému testu?”
“Neříkala, ale počítám, že to budou týdny až měsíce.”
“A do té doby máš volno?”
“Víceméně. Proč?”
“Kdyby se ti zdálo, že nemáš co dělat…” začal, “Mám jistý plán, ale hodil by se mi někdo, kdo by mi s ním pomohl. Někdo, komu bych mohl věřit…”
Carolina pozornost očividně zbystřila. “Co je to za plán? A jaká by byla má role v něm?” vyptávala se.
“Vidím, že tě to opravdu zaujalo,” uchechtl se. “Nemůžu ti sice slíbit, že právě tahle práce ti přinese slávu, ale každopádně půjde o něco zcela jiného, než co jsi zatím dělala. Než ti však vysvětlím všechno potřebné, budu si potřebovat něco ujasnit a také domyslet některé detaily. Kromě toho je pozdě a mám pocit, že bych se přece jenom měl trochu prospat. Nevadí, když se do toho pustíme zítra? Řekněme třeba po obědě.”
“Dobře,” přikývla Carola, “ale není od tebe hezké, že mě takhle napínáš. Teď už tedy neusnu určitě.”
Znovu se uchechtl. “Jen trpělivost.”
Sáhl po své holi a s námahou začal vstávat ze svého křesla. Carola mu bez meškání přiskočila na pomoc. S holí v pravé ruce a mladou ženou podpírající ho zleva se pak starý muž vydal do chodby směrem k pokoji, kde byl ubytován.
“Víš že jsem tě sotva poznal, když ses objevila?” prohodil, aby řeč nestála.
“To proto, že když jsme se viděli naposled, měla jsem vlasy jako convoří hnízdo a obličej samý pupínek.”
Zasmál se. “Pravda. Teď ti to ale moc sluší, jsi celá Liselle.”
Carola se skutečně velmi podobala své matce. Jen její vlasy byly světlejší a zelenou barvu v jejích očích nahradila tarkinovská světle modrá. A také, jak rozhovorem s ní zjistil, po otci zdědila jeho ambiciózní povahu. Navíc jí to myslí a navzdory nevinně vypadající tvářičce je jedním z těch lidí, kteří u sebe stále nosí blaster a dokáží ho patřičně rychle tasit. Zkrátka a dobře, lepšího pomocníka by si stěží mohl přát.
“Dál už to zvládnu sám, děkuji,” řekl Carole, když spolu došli až k prahu jeho pokoje.
“Tak tedy dobrou noc,” usmála se a otevřela mu dveře.
“I tobě,” odpověděl Tarkin a již sám vešel dovnitř a zavřel za sebou.
Tentokrát se mu usínalo lehce.

-A A +A