04 - Hostinec na kraji nekonečna

„Hele, děvče, já si nedělal legraci,“ pronesl kentaur naštvaným hlasem a přistrčil půllitr s pivem k Rebecce.

„Tak to jsme dva,“ odpověděla Rebecca vážně.

Kentaur si ji prohlížel. Ještě před chvíli se jeho návrhu smála a najednou nebylo ani známky po pobavení. Ale přestože ji neznal, nevěřil, že by byla něčeho takového schopná. A samozřejmě si to nenechal pro sebe.

„Podívej. Věřím, že dokážeš ukočírovat jakéhokoliv z hostů v mezích. Ale přiznej si, tohle v sobě nemáš. Chtěla bys, ale nemáš,“ uchechtl kentaur a otočil se zpět ke svým společníkům.

Rebecca, ač nerada, musela přiznat, že má pravdu. Nebyla ten typ, ale už jí štvalo, jak si kvůli tomu z ní každý utahuje. Naštvaně popadla půllitr a vydala se k baru. Nespustila oči z Ethana, který si konečně všiml, že se blíží.

Rebecca si všimla, jak se pobaveně uculuje. Nebyla si jistá, jestli si to jen nepředstavuje, ale měla pocit, jako by se jí stále vysmíval, že se nechala nachytat na tom jeho pitomém příběhu. Právě ten úsměv byl tím posledním, co jí pomohlo překonat zbytky strachu.

Došla k baru a bez jediného slova chrstla Ethanovi půllitr do obličeje. Celý lokál najednou ztichl. Ethan nehnul ani brvou a díval se Rebecce přímo do očí. Veškerý adrenalin byl rázem pryč a Rebecca cítila, jak se jí svírají útroby strachem.

„Kentauři prý odmítají pít teplé chcánky,“ dokázala nakonec předat vzkaz. Když odcházela od stolu, představovala si, jak to pronese rázně, ale nakonec byla ráda, že nekoktala.

Ethan stále nic neříkal. Jen jí sebral půllitr z ruky a odložil ho stranou. Poté sáhl do lednice a vyndal nachlazenou sklenici, propláchl ji pod studenou vodou a natočil do ní pivo. Rebecca natáhla ruku, aby od něj půllitr převzala, ale Ethan namísto, aby jí ho podal, odešel od baru a sám pivo odnesl.

Rebecca sebrala poslední zbytky odvahy, otočila se a sledovala, jak se Ethan blíží ke kentaurovi. Nebyla jediná. Celý lokál sledoval majitele a čekal, co s bude dít.

Ethan zůstal stát u stolu a několik minut tiše s kentaurem tiše hovořil. Poté se vrátil zpátky k baru. Rebecca cítila, jak se jí třesou nohy, ale neodvážila se odejít. Chtěla se omluvit, ale Ethan ji zarazil zvednutým prstem. Rebecca poslušně zavřela ústa a vyčkávala.

„Tohle vypij,“ pronesl Ethan a zpod pultu vyndal malou lahvičku s brčálově zelenou tekutinou.

„Co je to?“ zeptala se a přivoněla k lahvičce. Cítila bylinky, ale nedokázala určit jaké.

„Obyčejný jed, který tě do minuty zabije,“ pronesl Ethan.

„Nemohl bys už konečně nechat těch blbých vtipů?“ odsekla Rebecca naštvaně.

„Dal jsem ti někdy něco, co by ti ublížilo?“ odpověděl jí Ethan dotazem a než Rebecca stihla odpovědět, pokračoval. „Je to výluh z bylin, který v tvém těle neutralizuje účinky alkoholu.“

„Cože?“ vydechla Rebecca, která nechápala, co se děje. Když na Ethana chrstla pivo, čekala, že na ní začne ječet, možná jí i vyhodí, ale tohle bylo neočekávané.

„Jestli to nechceš a baví tě balancovat na vratkých kopytech, tak stačí říct,“ odpověděl Ethan, sebral jednu z čistých utěrek a prodrbal si vlasy, aby je co nejvíc vysušil.

„Ne, to ne,“ vyhrkla Rebecca a vypila obsah lahvičky. „Fuj, to je hnus,“ zašklebila se a hledala, čím by to zapila.

„Teď nějakou chvíli počkej a pak se můžeš zase vrátit k obsluhování.“

„To je dobrý, já to zvládnu i tak,“ usmála se Rebecca.

„O tom nepochybuji. Ale já tu odmítám celý večer být ve smradlavém oblečení a se zaschlým pivem ve vlasech. Takže si jdu dát sprchu nebo možná i vanu, převlíknu se do čistého a ty mezitím obstaráš bar,“ odpověděl pobaveně Ethan, podal ji klíče od baru, kde schovával to nejkvalitnější pití a vyrazil po schodech do patra.

Rebecca nemohla uvěřit vlastním očím. Za tu dobu, co v hostinci pracovala, Ethan nikdy nedával klíč z ruky. Ten klíč nevážil víc než pár gramů, ale jí to připadalo jako by na dlani měla těžký kámen. Rychle jej schovala do kapsy, oběhla pult a začala točit pivo. Nebyla v tom tak sběhlá jako Ethan a tak točila pivo lehce pod míru. Naštěstí byli hosté zabraní do rozhovorů a tak si toho nikdo pořádně nevšiml.

Rebecca se pomalu uklidnila, čehož si všimla i Imogen a nezapomněla se o tom zmínit. Rebeccu to potěšilo a vyčarovalo úsměv na tvář.

„Hele, nevíš, co mohl udělat Ethan, že ten náboženský fanatik je tak krotký?“ zeptala se Imogen poté, co donesla špinavé nádobí. Rebecca překvapeně zamrkala. „No, naznačil mi, že za to, že ten chlap je klidný může on. Ale neměla jsem čas se ho zeptat na podrobnosti,“ dodala Imogen na vysvětlenou.

„Ten chlap chtěl bylinný čaj, viď?“ zeptala se Rebecca a Imogen kývla na souhlas. „Asi tuším, co mu do toho přimíchal. Po první šichtě jsem byla sice hrozně unavená, ale ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem vůbec usnout. Několik dní jsem předstírala, že jsem v pořádku, ale Ethan moc dobře věděl, že všem lžu. Asi třetí den mě donutil vypít odvar z jedné byliny. Během chvíle jsem cítila, jak se tělo uvolňuje a byla jsem taková malátná. Neměla jsem sílu pohnout jediným svalem v těle. Ethan mě tehdy s kuchařem odnesli do postele a já konečně usnula. Ráno jsem se probudila, pořád stejně malátná. Předpokládám, že jemu nedal plnou dávku. Takže sice vnímá vše, co se kolem něj děje, ale na to, aby cokoliv udělal, nebude mít moc sil.“

„A co ti dali na probuzení?“ skočila jí Imogen do řeči. Rebecca na chvíli zaváhala s odpovědí. Bylo jí jasné, proč se Imogen ptá. Mohla tvrdit, že už si to nepamatuje, ale nechtěla své přítelkyni lhát

„Jenom kávu. Silnou černou kávu. Za pár minut jsem byla na kopytech a připadala jsem si jako znovuzrozená,“ přiznala a sledovala Imogen, jak se natahuje pro plechovku s kávou a dává se do její přípravy.

„Ne! To nemůžeš!“ snažila se Imogen zastavit.

„Ethan možná nemá v lásce lidi, kteří věří v jakékoliv bohy, ale tohle prostě dělat nebude,“ odsekla Imogen. „Nemůžeš přeci jen tak někoho omámit jen proto, že se ti nelíbí.“

Rebecca chtěla něco namítnout, ale Imogen se nedala.

„I ty jsi byla naštvaná z toho, co ti udělal Ethan. A to šlo jenom o legraci. Blbou, to uznávám, ale pořád legraci. Ale někoho omámit? Jestli mně budeš chtít bránit v tom donést mu tu kávu, tak je to jako bys mu ten odvar připravila sama.“

Ticho, které se mezi oběma rozhostilo, bylo až nepříjemné.

„Já mu to odnesu,“ pronesla nakonec Rebecca tiše a převzala od Imogen hrnek s kávou. Vděčný úsměv, kterým ji Imogen počastovala, ji zahřál u srdce. Věděla, že se to Ethanovi nebude líbit, ale Imogen měla pravdu. Byly věci, které se daly přejít. Ale tahle mezi ně nepatřila.

Rebecca došla k muži, který stále skrýval svoji tvář pod kápí. Jen tam seděl, ruce mu viseli podél těla a bylo na něm poznat, že kdyby se neopíral o židli, dávno by spadl.

„Něco jsem vám přinesla,“ pronesla tiše, jednou rukou mu nadzvedla hlavu a druhou se pokusila přiložit hrnek k ústům.

Muž se snažil protestovat, ale neměl žádnou sílu a zmohl se jen na nesmyslné mumlání. Rebecca spatřila, jak se mu v očích zrcadlí děs.

„Nebojte se. Udělá vám to dobře a ta únava zmizí,“ snažila se ho marně uklidnit. Když viděla, že je to marné, přestala mu hrnek nutit a sama se z něj napila. Nesnášela hořkou kávu. Bez tří lžiček cukru a dostatečného množství mléka ji nikdy nepila. Ale věděla, že jinak toho muže neuklidní.

„Vidíte, není to otrávené,“ dodala a z snažila se neušklíbat. Znovu nabídla muži kávu. Ještě chvíli váhal, ale nakonec se několikrát napil.

„Za chvilku vám bude zase dobře,“ usmála se Rebecca, vrátila se zpátky za bar a doufala, že ten muž nezačne dělat problémy.

Během několika minut bylo jasné, že její přání bylo marné...