6. kapitola

Neznámý se mile usmívá, smeká klobouk a hluboce se uklání. Z jeho dechu čpí ohrané písničky a vodka. Měl dnes co slavit? Snad teprve bude mít – dívá se na ni, vypadá okouzleně. Doprovází ji domů, tak roztomilý a výřečný. Nedokáže se nesmát jeho žertům. Při loučení se náhle skloní a políbí její ruku. Oči mu svítí jako malému chlapci, zve ji na procházku a ona nadšeně přijímá.
Nejspíš by měla být opatrnější, více se zdráhat, ale právě teď nechce. Nechce být odpovědná, rozumná, zhlouplá vším, co se sluší a nesluší. Oslovil ji, smál se a měl krásné oči. Nic víc nepotřebuje, nic víc nechce.
***
Nedělní odpoledne v Petrohradě plní ulice a parky mladými milenci, švarnými důstojníky a ctihodnými otci od rodin. Zčernalé nebe ztěžka dosedlo na střechy paláců a topí ulice v hluchém tichu. Svět se točit nepřestává, jen maličko zpomalil a zatajil dech, jako divák v nejnapínavějším okamžiku hry.
Když přichází na umluvené místo, už na ni čeká. Je nejistý a střízlivý. Při pozdravu sklání hlavu, a když jí nabízí rámě, potí se mu strašlivě ruce.
Zpočátku oba mlčí, po chvíli začne hovořit o baletu. Cítí, jak se jí rty samy roztahují do úsměvu; chvílemi zvyšuje hlas, potom ho spiklenecky tlumí. On – totiž Vasilij – ji sleduje, uchvácený jejím nadšením. Skutečně ji poslouchá, vnímá její slova a je to nádherné.
Ztrácejí pojem o čase, z hovoru je vytrhnou až první dešťové kapky. Sevře jeho dlaň ve své a společně se rozeběhnou. Šlápne do louže, směje se tomu a pokračuje dál. Vybíhají z parku. Déšť na chvíli ustává, zvolňují krok. Jsou promočení a tají smích. On ztratil klobouk, její žluté šaty jsou skoro po kolena potřísněné bahnem. Vesele navrhuje návštěvu svého oblíbeného podniku, on mlčky přikývne.
Sedí v čajovně, povídají si a pozorují vodu stékající po dláždění. Nad Petrohradem začíná bouřit.