9 Aňa

Proti němu klečela drobná dívka v širokých plátěných kalhotách a růžovém tričku. Její skutečný věk si netroufal ani hádat, ale vypadala tak na patnáct a navzdory promodrale bílé pleti byla moc hezká. Hladké krátce zastřižené vlasy se zdály tmavě zelené a oči se třpytily jako vodní hladina ve svitu měsíce. Na rozdíl od Bořka byla úplně suchá.
„Děkuju ti, liškomágu.“ Mluvila, jak když rákosí šelestí. Usmála se a s Bořkem se znovu všechno zatočilo.
Málem se vrhl zpátky do ledového potoka hlavou napřed, jakmile si v hrozných rozpacích uvědomil, že tu sedí s nejkrásnější holkou na světě a nemá na sobě vůbec nic.
Dívka pochopila a diskrétně se zahleděla na ubíhající vodu, aby mu dala čas se obléknout. Zbrkle se cpal do hábitu, látka se lepila na mokré tělo, slyšel, jak zapraskaly nějaké stehy. Příšerný trapas. Zápas s magickou sítí mu najednou připadal jako prkotina. Ten přežil, ale tohle nepřežije!
Konečně se odvážil znovu čelit jejímu pohledu. Cítil, jak ho pálí uši. Určitě je celý rudý, snad to není potmě moc vidět. Co jí má říct?
„Ty jsi Vulpes z Lysolaj, viď?“ oslovila ho s úsměvem sama. „Podobáš se tátovi.“
Chlapec se mimoděk hrdě napřímil: „Jo. Jmenuju se Bořek. A ty?“
„Aňa.“
Zauvažoval, jestli jí smí podat ruku. Rád by zažil dotek jejích studených prstů ještě jednou.
Vtom v něm hrklo. Vzpomněl si, že v zimě způsobil vodník v Lysolajích hroznou pohromu. Sám u toho nebyl, ale vyprávění znělo děsivě. Co když…
„Odkud znáš tátu?“ zeptal se nejistě.
Ale Aňa neztratila vlídný úsměv: „Jen od vidění. Prodávám ryby na trhu v Šárce. Znám i tvoji mámu.“
Bořek se uklidnil. „A co se ti vlastně stalo?“
Anin hezký obličejík se zachmuřil: „Včera jsem zjistila, že tu někdo pytlačí s magickými sítěmi, to je strašné svinstvo, víš? Myslela jsem, že jsem zničila všechny, ale já hloupá jsem jednu přehlédla. Když jsem to dneska přišla zkontrolovat, chytila jsem se do ní. Nebýt tebe, nedostala bych se ven. Jsi šikovný a neuvěřitelně odvážný. Jsem ti moc vděčná.“
Bořek zase zčervenal: „To nic.“ Musel se několikrát nadechnout, než si troufl na další větu: „Ty… býváš tady často?“
„Jak kdy,“ pokrčila Aňa neurčitě rameny. „Musím jít, ale chci ti dát něco na památku…“ Odtrhla drobný přívěsek z chřestivého náramku na zápěstí a vtiskla ho Bořkovi do dlaně. „Kdyby ses někdy nutně potřeboval opřít o sílu vody, bude se ti hodit.“
Vklouzla do potoka a byla pryč.