10. kapitola

Jelizaveta v podřepu rozdělává oheň. Loňské noviny – s datem 27. února 1917 a velkým nápisem na titulní straně – vzplanou a od nich i připravená hranička. Zadívá se do plamene; naoranžovělé odlesky jí skáčou po tváři, do nosu stoupá omamná vůně kouře.
Její milý ji pozoruje ze sedačky naproti krbu, usmívá se, v rukou knihu. Přisedne si k němu, dovolí, aby ji políbil na tvář.
„Čti mi,“ zaprosí. Má ráda, když jí předčítá, připadá si vždycky, jako by na světě nebyl nikdo kromě nich dvou. Vasilij se sklání nad stránkami, chvíli listuje, potom začíná recitovat a jeho sytý hlas naplní celý pokoj.
„Viděl jsem dívku na skále,
jak její bílé šaty vlály,
když vzdouvalo se moře zlé
a vlny břehy bičovaly,
když na ni purpurový blesk
metal svůj svit až do únavy
a vichr vzlétal zpod nebes
a vyl a rval jí šátek z hlavy?
Krásné je v bouři moře zlé,
krásné jsou blesky ve své vzpouře,
ale ta dívka na skále
je krásnější než hrom i moře.“
Jelizaveta má zavřené oči, zakloněnou hlavu a nepatrně se usmívá. Vasilij odloží knihu na stolek, na okamžik stiskne rty, pak téměř nepatrně pohodí hlavou a tiše se pohne směrem k ní.
Oheň tiše praská, dým stoupá komínem a stíny tančí po stěnách, když před ní poklekne a požádá ji o ruku. A oheň hučí a září, když si oba milenci vyznávají svou lásku.