10. Dolů s kopce aneb Stal se ze mě dealer

Jak jsem se trošku rozjezdila, vpadávám do běžné rutiny. A běžná rutina není zajímavá, tak proč o ní psát, že ano.
Při nesení do / ze schodů mi koloběžka přichází lehčí a lehčí, moje průměrná rychlost se hezky zvyšuje, cesty vysychají a tvrdnou, aby následně zmokly a změkly, pak fouká ledová vítr, známe to.
Pomaličku začínám mít zvyk si s sebou koloběžku brát, když zařizuju věci. Pokud to teda jde. Varnou plotýnku a čepele světelných mečů na ní neodvezu, ale takové respirátory...
Stal se ze mě dealer respirátorů.
Totiž, jsem ten typ člověka, co dokáže najít věci za dobrou cenu a kvalitní, jak jsme již zjistili díky mé koupi koloběžky. O koupi respirátorů vám vyprávět nebudu, to zdaleka nebylo až tak zajímavé, nicméně jsem skončila s hromadou respirátorů pro několik domácností a bylo třeba je dopravit na nějaké vhodné a bezpečné místo určení, ideálně ještě před lockdownem.
Ano, mohla jsem jít pěšky, ale co mám koloběžku jsem čím dál tím línější, takže jsem jela.
Má první trasa počítala s předávacím bodem u stanice metra Vyšehrad. Řekla jsem si, že to pak vezmu hezky dolů a někam se projedu. Jenže hrozil lockdown a já jsem pořád neměla obal na koloběžku, nicméně jsem na něj už měla fondy. A protože Vyšehrad je na Céčku a Chodov je taky na Céčku a prodejna koloběžek je od Chodova co by kamenem dohodil a zbytek došel, udělala jsem objednávku s vyzvednutím na prodejně. A když už budu na Chodovci, můžu sjet na Opatov a podívat se na kamaráda, co jsem ho pár měsíců neviděla, a podle toho, jaká je situace, zase pár měsíců neuvidím.
Z Chodova na Chodovec vede cyklostezka a na Opatov už se potom člověk nějak dostane. Takhle, není to nejpříjemnější a nejhezčí kus Prahy na ježdění, ale jde to. Obal vyzvednut (Překvapila mě jeho velikost, a ještěže má suché zipy na připnutí ke koloběžce! Jinak nevím, jak bych ho vezla.). Opatov nalezen, i když okolí není orientačně nejjednoduší, ale měla jsem mapu. Kamarád viděn, samozřejmě jenom venku, on viděl koloběžku, svezl se a... možná si nějakou i nepořídí. Když šestadvacítka Gran Turismo se dělá ve žluté!
Slunce skleslo, udělala se trochu zima, ale ještě ne moc. Něco málo jsem za ten den najela, ale přišlo mi škoda jet metrem rovnou domů, tak jsem se vrátila k původnímu plánu.
Svezla jsem se zpátky na Vyšehrad - a dolů!
Prosím vás! Nedělejte to!
Samozřejmě, že Vyšehrad znám! Často tam chodím, dokonce jsem v okolí vyrůstala. Ale teprve na koloběžce si uvědomíte, že ta hlavní silnice, která byla původní pražskou výpadovkou na jih (fakt, dneska by to jeden neřekl), je dlážděna klasickým historickým způsobem - dlažební kostkou typu kočičí hlava v úklonu.
Historické okénko: Dlažební kostky jsou žulové, a mokré tedy kloužou. Zasněžené taky kloužou. Když máte koně a kůň vám uklouzne, nejste rádi! Proto se - historicky - ve svahu dlažební kostky nepokládaly jaksi rovnoběžně se sklonem terénu. Pokládaly se ve sklonu jakoby o něco prudším, aby vytvořily sestavu prahů, na nichž se koňské kopyto - a dnes pneumatika automobilu - zasekne a neklouzne. Taky vám díky tomu dřív odejdou tlumiče, tedy u auta, váš kůň tlumiče samozřejmě nemá! Také se, historicky, v této části Prahy používaly o něco větší dlažební kostky, ne 10x10 centimetrů, ale 10x15, ano, jsem vzděláním architekt a nestydím se za to.
Konec historického okénka a návrat do reality.
Koloběžka také nemá tlumiče, aniž odpruženou vidlici! Prahy drncají! Prahy, když jedete rychle, drncají hrozně! Prahy drncají hrozně, když jedete i pomalu! Vzpomínáte na takové ty reklamy na přístroj na formování těla, takový, jak má pás, vy ho dáte kolem problematické partie, což bývá „bříško“ nebo „zadeček“, ale třeba taky „povolené paže“ a on s onou partií třese a vy jako prý hubnete?
Přesně tak se cítila moje předloktí.
Ještě týden před tím jsem si říkala že mám koncovky řidítek nějak moc vyměkčené. Teď jsem za to byla ráda!
To, že silnice byla vlhká a teoreticky klouzající, jsem v rámci masivního drncání brala už jen za druhotný problém, hlavně jsem nechtěla před těmi rodiči s dětmi na procházce upadnout a uhnat si ostudu.
Nicméně jsem naštěstí bez ztráty kytičky přežila a zapsala si do deníčku: Nejezděte z Vyšehradu dolů, jsou tam kočičí hlavy-y-y!
Po tomto zážitku jsem byla doslova až tak roztřesená, že jsem na Palackého náměstí zalezla do metra a jela rovnou domů. Dlažbu na Náplavce prozkoumám jindy.
Doma mi ale pořád ležela hromada respirátorů pro mého tatínka. Já bydlím na Černém Mostě, tatínek na Lužinách to je jedno metro. Vezmu si koloběžku, na Lužinách jsem vyrůstala a znám to tam, svezu se pak Prokopským údolím dolů na Smíchovské nádraží a bude.
Byl plán.
Plán narazil na mého tatínka, jenž vlastní kolo.
Vzhledem k tomu, že má kolo a na koloběžku mi podstatně přispěl, dostal nápad, že by mě Prokopským údolím vyprovodil.
Měla jsem plán, kudy pojedu, ale tatínek je taky ten plánovací typ - měl jiný plán. Protože ale v okolí jezdí hodně často, zná to tam teď lépe než já. Stal se tedy hlavním plánovačem.
Poznatek číslo bž: Mibo Royal se vejde do malého výtahu pro čtyři osoby, když se tam dá napříč a přední kolo se ještě o kousek přizvedne, ani ho nemusím skládat.
Poznatek číslo bž plus jedna: Musím si tatínkovi říct o klíč od kočárkárny. Ta je v přízemí.
Respirátory předány, sjeto zpátky do přízemí, nasednuto a vyjeto.
Měla jsem trochu žízeň, tak jsem se napila. Poprvé jsem totiž testovala vak na vodu. Pořídila jsem malý, jen litr a půl, to bude stačit. Osprey, protože miluju jejich batohy a mají tak vymyšlené vaky na vodu, že se dají nahoře celé otevřít a dobře vyčistit. Taky byl ve slevě.
Poznatek číslo bž plus dvě: Před prvním použitím jsem ten vak vyčistila nějak blbě. Bezbublinková Magnézie, která se v něm nacházela, měla hnusně chemickou příchuť. No, snad na to neumřu.
Nevadí, hlavně, že už jedeme.
Vnitřek sídliště znám jako vlastní boty; tady jsem jezdila na kolečkových bruslích, učila se na skejtu a proháněla své kolo. Kvalita asfaltu a případné díry se změnily, ale to je detail. Park je mnohem upravenější než pamatuju, a pod okružní komunikací, kde jsme vždycky pobíhali mezi štěrkem a kameny, teď vede pěkně hladká cyklostezka. Celou cestu jedu z kopce, jen občas se zaodrážím, když přejíždíme most. Tatínek vepředu, ale nijak mi neujíždí. Akorát ty obrubníky, ty obrubníky.
Chci zamířit na stezku kolem kopečku, kterému v rodiné říkáme Zmrzlík, tatínek se radši drží oficiální cyklostezky, že prý je tam bahno.
Bylo.
Na bahnu je nejhorší, když klouže až tak, že se nedá odrážet.
Ale co, oficiální cyklostezka taky není špatná!
Její podstatná část je tvořena betonovými panely, tatínek mručí, že drncá. Pchá, on neví, co je to, když to drncá!
Je teda pravda, že on má přední vidlici odpruženou a je cyklista, jemu drncá sedlo.
Sjíždíme do Prokopského údolí, to je let, kdy jsem tu naposled jela na kole! Zaujímám sjezdový koloběžkářský postoj, tatínek se směje, ale já mu ujíždím! Pokud nešlape.
Před těmi lety teda tady nebyly ty rychlostní retardéry.
Nevadí. Manévruji dobře, míjím běžce a páry na procházce. Rodin zatím venku není moc, za hodinku se to určitě změní.
Je nádherně. Bílé skály vystupují z modré oblohy a já si budu muset začít vozit sluneční brýle. Nějak hrozně rychle míjíme ten tajný vojenský prostor, pak tatínek navrhuje sjet k jezírku, jestli to teda zvládnu.
A proč by ne, pěkně pevná lesní stezka.
„To jsem nevěděl, že ta koloběžka je takhle velká. A že dokáže projet všechno,“ poznamenává otec, který netuší, že to všechno zavinil.
Necháváme se u jezírka vyfotit a pokračujeme zase dál.
V Hlubočepích je z krásné projížďky přírodou zmar, auta a cyklostezkový pruh vyznačený na relativně frekventované silnici. Stejně si ale libuju, že mi tatínek moc neujíždí, ono to s těmi koly nebude tak žhavé, jak jsem myslela... A v tu chvíli kolem mě prosviští slečna na silničním kole a zmizí v dál.
Když tatínek moc nešlape...
Provede mě bludištěm průchodů u Barrandovského mostu a jsme u Vltavy. Tady se rozdělíme, já mířím na Smíchovské nádraží a on do Dobřichovic.
No jo, kolo má přece jen delší dojezd než já.
Zatím.
Stezka kolem Vltavy jede dobře, ale je tu nudná. Po Prokopském údolí určitě. Kopeček k Lihovaru tlačím, na kočičí hlavy do kopce nemám morál. Překodrcám semaforový chaos a zamířím na metro. Po chodníku. Ano, správně bych tu měla jet po silnici a ano, je tu omezený vjezd automobilů. Ale zároveň je to hlavní trasa autobusů a dva míjející se autobusy a ještě já se do silnice moc dobře nevejdeme.
Na chodníku není nikdo, dokonce ani ty betonové květníky. A je tu nuda, nuda, šeď, šeď. U Smíchovského nádraží to začíná byt zajímavější, ale taky zalidněnější a zaautovatější a já začínám mít větší žízeň a moc se mi nechce pít tu chemickou příchuť. Tak slezu do metra a těším se, co mi bude tvrdit tachometr o průměrné rychlosti - vždyť to bylo skoro celé s kopce! Vlastně takový drobný, nenáročný sjezd! Ta bude nějaká dobrá!.
Není.
Zapomněla jsem ho před startem resetovat.
Takže si jen zapíšu zatím nejvyšší dosaženou okamžitou rychlost - 30,3 km/h.
Není všem dnům konec!