Soudný den

Hana mi své strachy nosí ráda. Porody, pohromy... skládám si je jako plátno.
Její zrůdy v sadě neberu vážněji, Sychravo je chráněno. Úzkost pod jabloněmi přisuzuji vzpomínkám

Temnota mě uhodí nepřipravenou, jako kladivo. Dřevo, sliz, mrtvolný puch a...
Myslelas, že mě zničíš?
On?
Sebral jsem tě z lesního bahna, opuštěnou a ustrašenou.
Zabila jsem ho...
Beze mě bys nebyla nic. Vytvaroval jsem tě. Patříš mi.

Jeho ruce na mém těle, ruce mého učitele... Potřebuju ho, uctívám ho, nenávidím ho, moje zrada a jeho stáří a krev, všechno je moje vina...
Ne.
Skrz hrůzu seberu moc, uvolním se slepým úderem. Utíkám.