Muzeum, kapitola sedmnáctá

Za šestnáct hodin se může stát spousta věcí.
Za šestnáct hodin doletíte letadlem na jiný kontinent. Nebo se vypíte z kocoviny. Nebo přijdete na svět, pokud jste moje neteř Andrejka. Nebo vám temporální démon sletuje prostřelenou plíci natolik, abyste se dokázali aspoň chvíli udržet na nohou.
Šestnáct hodin není dost na to, aby po vás policajti vyhlásili pátrání jako po pohřešovaných. Za předpokladu, že jste nebyli naposledy viděni s pistolí v obličeji. Případně jste neměli schůzku s nebezpečným šílencem se zbraní v jedné ruce a temporální sférou v druhé.
„Co chce Lyam od Verči?”
„Vidoucí nenajdeš na každém rohu,” odpoví Ginette. „Zato dokážou žít v jiném čase.”
Verča možná zmizela taky. Jenže se nevynoří za šestnáct hodin. Spíš za deset let.
„Agentura je shání všelijak, že?”
I ve výcviku zaslechnete podivné teorie. Kdovíkolik dalších vymyslíte sami. Nadechnu se.
„Už jsi někdy někoho rekrutovala? Dovedla sem, do současnosti?”
Ginette si opatrně sedá na lavičku pod přístřeškem zastávky tramvaje. Ušly jsme pár desítek metrů od vnitrobloku, ve kterém jsem neměla chuť strávit ani o minutu déle, než je nutné. Démon nás vysadil přesně na místě, kde nás před šestnácti hodinami sebral. Snažil se mně vysvětlit důvody. Souvisely nějak s dírami v časoprostoru a cestovateli, ale nepochopila jsem to.
„Pokusili jsme jsme. Jsem si jistá, že vaše česká sekce taky.”
„O nikom nevím.”
Chvíli je ticho.
„Ne jistě. Jen… teorie.”
Ginette zvedne hlavu. Blíží se tramvaj. Nenastupujeme.
„Poslyš,” osmělím se, „Vincent…”
„Ne,” odpoví Ginette ostře. „Setkali jsme se náhodou, když jsem pátrala po ilegálovi.” Zarazí se, nadechne. „Co vám na výcviku řekli o časových smyčkách?”