Muzeum, kapitola třiadvacátá

„Už ty příkazové řádky vidím naprosto všude. Myslel jsem, že k tý židli přirostu a než se něco pohne, vyrostou na nás pavučiny. Když už mě chytala křeč za krkem, konečně se hoši prolámali na ten pitomej server.”
Server. Na darknetu. Jo. S tím jsem taky měla něco do činění. Mimo jiné.
„Drž myšlenku, musím načít novou flašku.”
Málem si rozbiju nos o dveřní rám.
„Seš vcelku?” hrabe se ze židle Pavel, moje nerozlučné dvojče z výcviku. Když přišel, málem jsem ho nepoznala. Od včerejška utekly eóny. Myslím, že jsem pro jistotu spočítala, jestli má opravdu pět prstů.
„Jsem,” usadím ho.
Co sakra dělá v mojí lednici takový sladký blivajz, jako cinzano?
„Nekoukej na to tak nedůvěřivě, sám jsem to vybíral.”
„Tobě bylo líto, že ses nepřelepil zadkem k židli, takže si hodláš slepit čelisti, že?”
„Neser.”
Cukr!
Vážně jsem tolik potřebovala cukr?
„Jak to dopadlo?” navážu na předchozí rozhovor. Výměna zkušeností. Nechci ten horký brambor.
„Velký houby. Naprosto nic.”
Cože to bylo? Vloupačka u sběratele mincí. Určitě. V mincích se točí pěkné peníze. Asi jako v archeologických artefaktech.
„Takže co budete dělat?”
Pavel zaváhá. „Můj mentor mi naznačoval…” Odmlka, napjatý pohled. „Tobě to snad říct můžu, ne? Taky vyšetřuješ nějakou krádež. Mohlo mi to sakra dojít. Nějak tahle organizace nezávisle financována být musí.”
„Hm,” vytlačím ze sebe.
„Zejtra teda máme hlídku. Buď se někdo objeví a vybere to tam, anebo… víš, co dělat, že?”
"O čem to sakra mluvíš?"
"Časová smyčka. Divná věc. Honíš zloděje, číháš na něj a nikdo nepřijde. Ten zloděj seš ty."