27. kapitola: Pobíhání

Obrázek uživatele Owes
Úvodní poznámka: 

A vracíme se potřetí ke stejnému dni. Tentokrát z pohledu chirurgů na operačních sálech, Remuse a Hermiony.

Přístupnost: od 15 let

Upozornění: vulgární, drastické, místy možná nevhodné pro slabší žaludky, akce, cizí termiti

Kapitola: 

„Pětka je připravená,“ informovala je staniční McGrathová a otevřela jim dveře vedoucí k operačním sálům.
Doktor Moody se odbelhal do umývárny. Hannah Abbottové teď s převozem pacientky pomáhala kolegyně z chirurgického oddělení, kterou už párkrát zahlédla, ale její jméno opět úspěšně zapomněla. (Beztak se všechny jmenovaly jako šlapky.) V polovině dlouhé chodby se k nim připojil doktor Marcus Flint, za chůze studoval kartu a kontroloval obsah infúzních vaků.
Před vstupem na sál na sebe Hannah natáhla sterilní jednorázový oblek, gumové návleky, čepec, roušku a rukavice a společně se dvěma sálovými sestrami a doktorem Flintem umístili pacientku na stůl. Než do místnosti vkročil umytý a převlečený Moody, byla žena připojena k anesteziologickému přístroji, nad hlavou měla zavěšené dva nové vaky a dostávala první dávku sufentanilu.
„Tomu říkám perfektně připravená scéna,“ zahlučel Alastor a mrknul na nástěnné hodiny nad vchodem do úmývárny. „Tři minuty – Snapeova škola.“
„Vyřídím mu, že jste byl s jeho učedníkem spokojen,“ opáčil Marcus Flint škrobeně a dokončil aplikaci léku.
„Já mám zase školu starý řeznice Pomfreyový, takže tu nebudeme smrdět dlouho. Možná stihnete i večerní rugby.“
„Myslel jsem spíš na schůzku s dámou,“ usmál se Flint očima na Hannah, která pořád ještě stála vedle operačního stolu, přestože už se klidně mohla sebrat a mazat zpátky na pohotovost.
„Co-cože?“ zarazila se. „To jako se mnou?“
Moodyho smích zněl, jako když se hrbatý kutálí ze schodů.
„Kdy končíte?“ zeptal se Marcus otevřeně.
„Oficiálně v šest, ale dneska –“
„Pak jsme na tom stejně. Vyzvednu vás dole na recepci?“
„Já nevím, jestli je to dobrý –“
„V Portobellu mají vynikající tapas.“
„Tak dobře,“ souhlasila Hannah zmoženě.
„No, rande máte domluvený, tak jedem, dokud ta Blackova opičárna drží pohromadě,“ zabručel Moody. „Vraťte se dolů, Abbottová, ať má můj anesteziolog klid na práci.“

Na vedlejším operačním sále právě spolupracovala Nymfadora Tonksová s Marlene McKinnonovou a Jamesem Potterem. Na stole pod sebou měli ruku amputovanou v rameni, roztříštěnou dolní čelist a poškozené krční cévy.
„Peánu jedničku... Tohle je mazec,“ potřásl hlavou James, který právě svorkoval arterii facialis.
„Odsávání... Blaisi, jakou máme krevní ztrátu?“ obrátila se na anesteziologa Marlene, která se pokoušela zorientovat v nepřehledném poli v okolí podklíčkové tepny.
„Dvě jednotky,“ odpověděl Zabini. „Ale tlak je zatím dobrý.“
Tonksová požádala sálovou sestru, aby jí z čela otřela pot, a malinko se zakymácela. I přes značné soustředění, které doktor Potter věnoval práci s významnou obličejovou tepnou, mu neuniklo, jak se mladší kolegyně sotva drží na nohou.
„Doro, co je vám?“
„Já nevím,“ zahuhlala Tonksová přes roušku, v níž najednou nemohla pořádně dýchat. „Je mi nějak šoufl. To bude asi to oslí maso, co jsem snídala.“
„Běžte,“ nařídil stručně a dál už ji neřešil.
Dora ještě stačila říct „promiňte“, než si uvědomila, že další slova by z ní vyletěla společně se zmiňovanou snídaní. Urychleně odstoupila od operačního stolu a zacouvala do umývárny, kde ze sebe strhla latexové rukavice, roušku i čepici a vyzvracela se do koše na kontaminovaný odpad. Pak si opláchla ústa a obličej pod tekoucí vodou, načež znovu začala zvracet. Tentokrát rovnou do umyvadla. Žaludeční šťávy jí podráždily jícen tak, že po třech minutách úporného refluxu už se regulérně dávila. Hrozivé zvuky přilákaly do umývárny sálovou sestru Polly a staniční sestru McGrathovou.
„Doktorko? Potřebujete pomoc?“
„Pro boha živého!“ zaláteřila stará vrchní, podepřela Tonksovou v podpaží a odvedla ji na sesternu.
Tam beze slova sáhla do prosklené skříňky s léky, natáhla do stříkačky obsah průhledné ampule a píchla jí injekci do deltového svalu.
„Compazin?“ podívala se na ni tázavě Dora.
„Pět miligramů,“ přikývla McGrathová. „To by vám mělo ulevit.“
Přinesla jí sklenici vody a na čelo studený obklad.
„Děkuju, Virginie,“ zamumlala Tonksová zničeně. „Jste moc hodná.“
„Nemáte zač,“ pousmála se McGrathová. „A neříkejte mi Virginie. Nikdy. Jsem McGrathová.“
„Fajn,“ kývla chápavě Dora. „Já svoje jméno taky nesnáším.“
„V kolikátém jste týdnu?“
„Co?“
„Jste gravidní. Tak se ptám, jak dlouho?“
„Ale já nejsem – No do psí prdele!“

Sálem číslo 3 se jako klenbou kostela rozléhaly tóny Čajkovského symfonie G moll. Doktorka McGonagallová za asistence Franka Longbottoma dávala dohromady frakturu pánve a poraněný kyčelní kloub.
„Nádherná hudba,“ okomentoval doktor Longbottom. „Hedvábí nulku prosím.“
„Zimní sny,“ zareagovala McGonagallová. „Má oblíbená... Brusku prosím.“
„Když už jsme u Čajkovského, slyšel jsem, že Draco Malfoy se vrací k profesionálnímu baletu. Zkouší teď Labutí jezero pod vedením Mykeva Gregoroviče... Nůžky prosím.“
„Vskutku? To mě velmi těší. Doufám, že mi pošle volňásky... Pinzetu šestku, prosím.“
„Já zase slyšel, že už se bez morfinu ani nevymočí,“ ušklíbl se doktor Smith, sálový anesteziolog.
Minerva povytáhla obočí a nechala jeho poznámku bez komentáře.
„Mimochodem, jak se má Neville? Pilku, prosím.“
„Už se zapracoval. Alice je s ním na oddělení spokojená. Vysoušení, prosím.“
„Už si neplete jména na snímcích? Satinského svorku a gázu, prosím.“
„Dává si záležet. Na jaře se bude ženit, takže pro něj to místo hodně znamená... Peánu pětku, prosím.“
„A kterápak je ta šťastná?“
„Susan Bonesová z pohotovosti.“
„To děvče znám. Ryšavá, buclatá, že? Velmi schopná. Měla jsem ji na školení o zavádění centrálních katétrů.“
„Ano. Původně se chtěla stát lékařkou.“
„Vím. Byla jsem jednou z těch, kteří ji odmítli pustit ke studiu.“
„To myslíte vážně?“
„Smrtelně vážně... Stříkačku, prosím.“
„Smím znát důvod?“
„Jistě. Je to velmi prosté, Franku... Pošlete to na patologii, Lucy. Chci hladinu proteinů a kultury... Někteří jsou stvořeni pro práci lékařů a jiní pro práci sester. Ani jedno z povolání není důležitější než to druhé. Obě sféry bez sebe nemohou existovat... Aplikátor kolagenové výplně, prosím... Kdyby se slečna Bonesová stala lékařkou, byla by nepochybně dobrá. Jako sestra je vynikající.“
„Vy máte na lidi nějaký speciální radar, doktorko McGonagallová?“ ozval se znovu Smith. „Povídá se, že jste doktoru Snapeovi kdysi řekla, že jestli někdy hodlá používat skalpel, tak jedině na mrtvých pacientech.“
„Nic takového jsem nikdy neřekla,“ ohradila se Minerva chladně. „Tampón, prosím... Je pravda, že jsem zamítla jeho žádost o chirurgickou praxi. Ale moje zdůvodnění bylo stejné jako v případě slečny Bonesové... Mřížku, prosím... Severus Snape se nenarodil proto, aby byl chirurg. Učit ho by bylo mrhání mým časem a jeho talentem.“
„Mám dojem, že se všichni shodneme na tom,“ uzavřel smířlivě Frank Longbottom, „že kdybychom někdy potřebovali akutní břišní operaci, přáli bychom si, aby u operačního stolu stáli James Potter a Sirius Black, a za hlavou bychom chtěli mít Severuse... Já jsem hotov. Jak jste na tom vy, doktorko McGonagallová?“
„Končím. Pokud chcete, zavřu pacientku sama. Můžete jít vypomoct dolů na pohotovost.“

„Na pohotovosti potřebují pediatra,“ zahlásila vrchní sestra Annie Simmonsová, když strčila hlavu do dveří Lupinovy ordinace.
Jeho malý pacient právě předváděl stojky, aby dokázal, že návštěva ortopeda kvůli nepřirozenému zakřivení páteře nebude nutná.
„Trauma?“ přeptal se Remus.
„Polytrauma. Šestiletý chlapec byl uvnitř té továrny, když to bouchlo.“
„Já traumatologické pacienty ošetřovat nemůžu, je mi líto. Službu pro urgentní příjem má dnes Ron.“
„Ten už je dole a pomáhá ošetřovat studenty, kteří do té chemičky jeli na exkurzi. Nadýchali se zplodin. Má s nimi plné ruce práce.“
„Dobrá. Převezmu si ty studenty a uvolním doktoru Weasleymu ruce,“ rozhodl Remus a s námahou vstal z křesla. „Paní Bradfordová, promiňte, ale jak jste slyšela, musím odejít k akutnímu případu. Sestra na recepci vám vystaví žádanku na ortopedické vyšetření. Zprávu mi nemusíte posílat, kontaktuji ortopedii sám. Zatím na shledanou. Měj se, Paule.“
Počkal, až klouček zase přistane na nohou a společně s matkou opustí ordinaci. Pak těmi nejrychlejšími kroky, jakých byl schopen, zamířil k výtahu. Teprve když zalezl do kabiny, dovolil si sundat z obličeje masku vlídného lékaře, pod níž se skrývala tvář bolestí zmučeného muže. A poněvadž jel do přízemí úplně sám, dovolil si dokonce několikrát udeřit pěstí do stěny výtahu a odporně zaklít.
„Zdravím, doktore Weasley,“ prohodil přátelským tónem, jakmile dorazil na pohotovost. „Přišel jsem vás vystřídat, běžte.“
„Rone! Na jedničku!“ houkla na něj Hermiona, podržela mu otevřené dveře vyšetřovny, kde právě Cedric Diggory sváděl boj o život šestiletého chlapce.
Doktor Weasley vběhl dovnitř a připojil se k němu.
Doktorka Grangerová pustila křídla dveří a rozběhla se zpátky na trojku, kde měla případ těžkého úrazu hlavy a popálenin druhého stupně.
„Deniso, potřebujeme neurochirurga. Už jste tam volala?“
„Už jsem je dokonce dvakrát urgovala,“ odpověděla Creeveyová, zatímco kontrolovala obsah pytlíku s močí. „Hematurie. Selhávají mu ledviny. Objednáme dialýzu? Krev už je v laborce, výsledky by měly být brzy.“
„V tomhle chaosu budou nejdřív za hodinu,“ povzdechla si Hermiona. „Objednejte tu dialýzu. Karboxyhemoglobin byl pod 30?“
„Ano.“
„Saturace 96. Kyslíková terapie maskou zabírá, ale ta hlava se mi nelíbí.“
Muž na lůžku měl ve spánkové kosti zaražený kus železné výztuže. Doktorka Grangerová mu lebku zafixovala proti pohybu, a to bylo jediné, co se bez neurochirurga zatím dalo dělat.
„Pošlete sem řadovou sestru a kdyby se zhoršil, ať mě okamžitě zavolá.“
„Jistě, doktorko... Mimochodem,“ Denisa oddálila sluchátko telefonu a usmála se na ni. „Dnes večer máme dámskou jízdu v hospodě U Jednorožce. Nechcete se přidat?“
„Moc ráda,“ souhlasila Hermiona, ve tváři malinko zaskočený, nicméně potěšený výraz. „Viktor stejně bude koukat na rugby.“
Když se opřela do dveří, málem jimi srazila k zemi doktora Snapea, který právě probíhal kolem. Na poslední chvíli se vyhnul, letmo na ni pohlédl a pokračoval dál.
„Co je s tou infúzí sakra?“ pronikl k jejím uším hlas doktorky Potterové z vedlejší místnosti.
„Do hajzlu, proč já nedělám třeba prodavače v ptákovinách?!“ zaslechla Rona a o vteřinu později už ho viděla naštvaně odcházet chodbou k výtahům.
Nakoukla do první vyšetřovny.
Cedric právě odpojoval chlapce od přístrojů a když ji uviděl, jen výmluvně zavrtěl hlavou.
„Doktorko Grangerová!“ dolehl k ní Snapeův ostrý tón, a tak se otočila na patě a zamířila tam, kde jí bylo zapotřebí.
„Doktore Snape?“
„Chci pacientku odeslat nahoru na plicní, abych uvolnil místo, ale tohle potřebuje šití.“ Ukázal na hlubokou ránu pod lícní kostí, jejíž okraje se výsmešně šklebily na pozadí mimořádně pohledného dívčího obličeje.
Hermiona pochopila, proč se má téhle práce zhostit ona. Snape byl skvělý doktor a práci s jehelcem ovládal, pokud ovšem chtěl mít záruku kvalitního výsledku po estetické stránce, raději svěřil úkol jí. (Jeho první volbou pro šití byl obvykle Harry Potter, ten se však na chodbě potýkal s repozicí ramenního kloubu u dvoumetrového pracovníka hasičského záchranného sboru a vypadal, že jakmile se mu podaří vrátit jeho paži tam, kam patří, nejspíš bude potřebovat oddechový čas.)
„Samozřejmě,“ přikývla, sedla si na volnou stoličku a posunula se k hlavě pacientky. „Připravil jste mi šicí sadu, díky.“
„Já děkuju.“
Než mu stačila věnovat úsměv, zmizel a nechal po sobě záchvěv vzduchu, v němž se dráždivě mísila vůně čerstvě rozkrojené limety a nasekaného muškátového květu. Sebrala z tácu dezinfekci, přičichla si k ní, aby tu rozptylující pachovou stopu přebila, a chopila se nástrojů.

V půl sedmé večer ještě dřepěla v laboratoři a zkoumala krevní nátěr pod mikroskopem, aby u svého posledního pacienta vyloučila nákazu stafylokokem, když ji vyrušil něčí příchod. Nemusela zvedat hlavu od práce. Věděla, kdo vešel.
„Vy jste ještě tady?“
„Dělám ten test na stafylokoka sama. Kdybych měla čekat, až přijde papír zezdola, tak obrostu mechem.“
Protáhl se za jejími zády a usedl na volné místo. Pracoval tiše. Za jiných okolností by jeho přítomnost ani nevnímala.
„Nechtěla byste zajít na skleničku?“
„Moc ráda.“
„Za půl hodiny na parkovišti?“
„Prima.“
Když po sobě uklidil a odešel, ještě chvíli trvalo, než si uvědomila, že právě souhlasila s večerní schůzkou.
Jakmile se zbavila posledního případu a odevzdala kartu na recepci, schovala do skříňky plášť a stetoskop a poslala Viktorovi zprávu, že jde s holkami na večírek.
„Tak konečně padla!“ zaradovala se Susan Bonesová, když se potkaly u východu. „Denisa říkala, že se k nám dneska přidáš. Můžeme jet spolu. Aspoň se v autobuse nebudu nudit.“
„Promiň, Susan, ale já se nakonec nepřidám. Jsem po té dnešní šichtě fakt utahaná. Půjdu si lehnout.“
Susan zklamaně protáhla obličej.
„Příště vám to vynahradím,“ slíbila a nechala ji odejít dostatečně daleko na to, aby si v případě zpětného pohledu nevšimla, kam má Hermiona ve skutečnosti namířeno.
Severus už stál u auta. Opřený o kapotu potahoval z cigarety a četl nějakou knihu.
„Vypadá to, že bude pršet,“ řekla.
„To samé tvrdí i meteoradar,“ kývl, odhodil nedopalek, knížku prostrčil okýnkem na zadní sedadlo a nastoupil.
Hermiona se posadila vedle něj.
„Takže kam jedeme?“
„Kamkoli, jen ne ke mně domů.“
„Proč? Máte tam nepořádek?“
„I tak by se to dalo říct.“
„Dobře. Tak mě vezměte do nějaké dobré restaurace. Mám příšerný hlad.“
„Portobello? Může být?“
„Že váháte!“
Z náprsní kapsy vytáhl vibrující telefon, odmítl příchozí hovor od Lily, nastartoval a vyrazil.

Komentáře

Obrázek uživatele bedrníka

(Nevím, jestli mu nekřivdím, ale rozhodně mi tahle jeho poloha připadá velmi v souladu s kánonem). Nejdřív jsem si říkala, že tolik chirurgických zákroků bude nuda, ale každý je něčím jiný a hodně se mi líbilo, jak jsi pojal Minervu s tím Čajkovským (a chudák Draco teda). Jo a když jsem se sháněla po Remuskovi, tak jsem teda nechtěla aby se takhle trápil. :-( On a Tonksová ještě vypadají na drama.

Obrázek uživatele Owes

Díky! Jsem rád, že se ti Moody jeví kánonicky a že se ti líbí moje Minerva. Já si představuju, jak poslouchá operní hudbu i doma. ;-) Souhlasím, Draco je chudák. Remus taky, bohužel. Ale když ony některé postavy prostě vyloženě svádí k tomu, aby je člověk nechával trpět.

Obrázek uživatele Elrond

Dal jsem si dvě po sobě. No doufám, že to se Siriusem nedopadne tak zle.
Na Tonksovou s Remusem jsem tedy zvědav.
A Severuse docela chápu. Těším se na další.

Obrázek uživatele Owes

Díky, Elronde! Uvidíme, jak to nakonec pro Siriuse bude vážné. Tonksová a Lupin to teď nebudou mít jednoduché.

Obrázek uživatele Arenga

hm, v Portobellu mají vynikající tapas, že? ;)

to bude ale překvápko...

Obrázek uživatele Owes

V Portobellu bývá hlavně hodně narváno, takže je ještě nějaká malá naděje, že zůstanou nepovšimnuti. ;-) Díky za komentář. :-)

-A A +A