37. Ve stodole

Obrázek uživatele Aplír
Fandom: 
Povídka: 
Kapitola: 

Dědo, já ten velký deštník vyhodím, je samá díra, jen tady překáží,“ láteří babička.
„Ještě s tím počkej, prosím,“ děda honem zachraňuje deštník.
„K čemu ti, dědo bude deštník, pod kterým zmokneš?“ nechápe vnuk.
„Pojď se mnou a uvidíš,“ vede děda Standu do stodoly.
„Á, tady to krásně voní.“
„Taky mám rád vůni sena a za to, že jsi mi ho pomáhal sušit, tě teď čeká odměna.“
„Jé, to je super!“ hupne Standa do sena a převaluje se v něm.
Děda chvatně zavírá vrata. Ve stodole je rázem přítmí.
„Ty myslíš, že tady usnu, když tu nebude takové světlo?“
„Ale kdež, babička nemusí o všem vědět,“ položí děda ukazovák před ústa. „Poslechni, vylez na patro.“
„Tady není žádné patro, ani schody.“
„Patro, to je vlastně strop bývalého chlíva. Vidíš,“ ukazuje děda rukou na rovnou plochu pod střechou. A tady tudy se tam dostaneš. A abych nezapomněl – na,“ podává mu deštník. „Vezmi ho s sebou.“
Zatímco se Standa sápe nahoru, děda vezme vidle a pod patrem za ohrazením udělá vysokou hromadu sena.
„Tak už jsem tady,“ volá, Staník.
„Tak dobře. Teď roztáhni deštník, pevně ho drž a skoč sem, pěkně doprostřed kupky.“
„Dědo, já se trochu bojím.“
„Prosím tě, čeho? Nahoru nepoletíš a dole tě najdu. A deštník bude fungovat trochu jako padák. Zbrzdí tvůj skok. Představ si, že jsi jako parašutista. Tak hop!“
Standa obhlíží roztažený deštník a zkoumá jeho pevnost.

„Než napočítám do tří, skočíš!“ přikazuje děda.
„Jedna…“
Standa kouká na hromadu sena. Odtud z výšky se zdá podstatně menší.
„Dva…“
Standa nerozhodně přešlapuje na okraji.
„Tři!“
Standa si dodá odvahy a skočí.
„Jé, to je prima!“ žene se znovu na patro. „Můžu ještě jednou, že jo, dědo?“
„Jednou je málo, ale stokrát je moc,“ směje se děda.
A Standa se nemůže nabažit. Pořád dokola vylézá nahoru a skáče dolů.
„Tak a dost,“ zarazí po čase děda kratochvíli. „Už jsi celý uřícený.“

„Dědo, kde jsi? Potřebuju, abys mi pomohl.“
„Babička!“ chytí se děda za hlavu.
V tom zavržou vrata.
„Co vy tady zase vyvádíte za neplechu?“
„Ale babičko, z čeho nás to podezíráš?“ schovává děda deštník za zády. „Jen jsem chtěl Stáňu trochu zabavit, aby měl hezké vzpomínky na dětství, tak jako já.“
„Co to bylo za zábavu?“
„Hrál jsem si na parašutistu.“
„Parašutistu?!“ chytí se pro změnu za hlavu babička.

-A A +A