38. kapitola: Přijetí

Obrázek uživatele Owes
Úvodní poznámka: 

Pohotovost nemocnice St. Phoenix stále přijímá nové pacienty. Někdo zůstává za všech okolností na příjmu, někdo přijal nelehkou roli. Přijetí některých skutečností je nezbytné.

Přístupnost: neomezená

Upozornění: spousta lékařských termitů, již zcela otevřený Drarry slash

Kapitola: 

„Sedmiletá Anne Cooperová, anafylaktický šok, Glasgow 6, tachykardie 155, puls nitkovitý, špatně hmatný, tlak 80/50, dýchání povrchové. Prý na ni zaútočila vosa. Kyslík maskou, průtok 4 litry za minutu. Dostala 0,3 mg adrenalinu i. m. a 500 ml fýzáku i. v.“
Záchranáři předali záznam výjezdu Denise, ta je poslala na prázdnou vyšetřovnu č. 4 a houkla na Harryho, že už přijeli.
Doktor Potter vyběhl z lékařského pokoje a okamžitě se k nim připojil. Doprovázeli ho vyděšení rodiče, kteří se nenechali odbýt Hagridem a odmítli se posadit v čekárně.
„Byla to jen vosa,“ sdělovala mu paní Cooperová, oči navrch hlavy a roztřesené ruce zaťaté do nosítek. „Obyčejná vosa.“
„Pomůžete jí?“ dotazoval se pan Cooper poněkud zbytečně.
„Od toho jsme tady,“ odvětil Harry, představil se a v rychlosti si s ním potřásl rukou. „Mohli byste prosím zůstat venku?“
„Nesmíme dovnitř?“ zeptala se plačtivě žena.
„Zakázat vám to nemůžu, ale budeme mít větší klid na práci.“
„Jak moc je to vážné?“ chtěl vědět muž.
„To zjistím, až provedu vyšetření. Což budu moct udělat, až mi přestanete klást otázky.“
Nasadil nezvykle přísný výraz, nad nímž se pozastavila i Denisa. Manželé Cooperovi konečně zmlkli, pokývali hlavami a v objetí klesli na lavičku přede dveřmi.
Harry vešel dovnitř, stetoskopem pozorně poslechl obě plíce a srdeční ozvy. Potom zkontroloval stav horních cest dýchacích a provedl základní neurologické testy. Hannah Abbottová už dívenku připojila na monitor životních funkcí a nasadila oxymetr. Denisa se ujala převlékání a zavedení cévky do močového měchýře.
„Inspirační stridor, bilatérální bronchospasmus, srdeční ozvy zastřené, mírný otok laryngu. Uděláme EKG, snímek hrudníku a pro jistotu připravíme sadu na intubaci. Hannah, dejte jí do infuzéru miligram dithiadenu a 2 miligramy salbutamolu a brnkněte na pediatrii.“
Denisa dokončila cévkování, přivezla Harrymu rentgenový přístroj, pomohla mu do olověného pláště a sama si ho také nasadila.
„Hannah? Ven,“ houkla na sestřičku obsluhující telefonní přístroj na zdi. „Doktore Pottere, počkejte chvíli s tím rentgenem.“
Harry vyčkal, dokud Hannah Abbottová nestála za dveřmi, a teprve potom pořídil tři snímky hrudníku. Když se mladá sestřička vrátila, pohlednou tvář měla rozpálenou doruda, třebaže doktor Potter vypadal, že mu význam scény buď unikl, nebo ho ani v nejmenším nezajímá.
„Dovolala jste se na tu pediatrii?“ navázal věcně.
„Jo, jo. Doktor Lupin už míří dolů.“
„Bezva. Naberte krev na obraz, plyny, elektrolyty, pH a srážlivost. Deniso, to EKG prosím.“
„Jistě, doktore,“ přikývla Denisa, připojila k hrudníku malé pacientky sondy a zapnula elektrokardiograf.
„Fibrilace síní, tachyarytmie 155. Nasadíme metoprolol i. v., 5 mg bolusově.“
Denisa mu připravila na sterilní tác intubační sadu a do volné paže Anne Cooperové aplikovala požadovanou dávku betablokátoru.
„Saturace klesla z 90 na 87. Napojíme ji na ventilátor. Dvacítku Hypnodatu, čtyřicítku suxamethonia. Díky za ten set, Deniso. Rourka šestka bude perfektní.“
„Rádo se stalo, doktore,“ opáčila vrchní sestra a vstříkla dívce do žíly hypnotikum a svalový relaxant.
Harry se pohodlně usadil na stoličku za hlavu pacientky, chopil se laryngoskopu a po necelých šedesáti vteřinách soustředěné práce zavedl do jejího hrdla tracheální tubus, který náplastí upevnil ke tváři a připojil na dýchací přístroj.
„Laborka posílá KO a acidobazickou rovnováhu,“ zahlásila Hannah a předala Harrymu papír z faxu.
„Leukocyty 4 400, erytrocyty 3 800, MCV nižší, trombocyty 430; hemoglobin 180. pH 7,1; pCO2 5,8; kalium 5,6; kalcium 2,95... To nevypadá nejhůř. Respirační acidózu by měla vyřešit řízená ventilace. Nasadíme ještě jednu kapačku s fýzákem.“
„Potřebujete hematokrit a trombinový čas,“ ozval se mu za zády doktor Lupin. „Hannah, popožeňte laboratoř.“
„Obáváte se rozvoje DIC?“ zamračil se Harry. „Ty hodnoty tomu úplně neodpovídají.“
„Ve druhé fázi nemusejí být laboratorní výsledky průkazné. Navíc je potřeba vzít v úvahu, že u dětí je referenční mez obsahu leukocytů nižší a erytrocytů vyšší. Neměli bychom to podceňovat.“
„Dobrá. Souhlasím s vámi. Aktuálně je pacientka stabilizovaná. Tachyarytmie korigována podáním metoprololu a kyslíkovou terapií. Anafylaxe mírněna antihistaminiky. Nechávám dojet posledních šest svodů EKG, ale zatím žádné jiné výchylky v srdeční aktivitě nejsou. Neurologicky dobrá. Vezmete si ji na dětskou JIPku?“
„Samozřejmě. Kompletní laboratoř ať nám pošlou nahoru, případné komplikace s koagulací už budeme řešit sami. Díky, Harry. Odvádíte tady skvělou práci.“
„Snažím se,“ kývl Harry, který právě dopisoval údaje v kartě. „Mimochodem, jak se daří synkovi? Slyšel jsem, že Tonksová příští týden nastupuje zpátky do práce.“
Remus se malinko nahrbil. Působil dojmem, že mu otázka není ani trochu příjemná.
„Ano. Dora se vrací do nemocnice. Bude sloužit denní. Já noční. Jedině tak se o Teddyho zvládneme starat bez výpomoci.“
„Takže si doma akorát podáte dveře, co?“
„Dalších pár let to tak nejspíš bude. Co naplat. Ani jeden z nás nemá možnost využívat laskavosti milujících prarodičů.“
„Někdy jsem rád, že tyhle starosti nemusím řešit,“ ušklíbl se Harry, podepsal kartu a odebral se ke dveřím. „Jdu si promluvit s rodiči.“

„Florence Morresbyová, 43 let, bradykardie 50, puls nehmatný, tlak 60/40, Glasgow 10. Silně hypoxická, dechové ozvy slabé. Dostala stoprocentní kyslík maskou. Sanitku si ještě stihla zavolat sama, než upadla do bezvědomí. Ve voze se nám probrala. Říká, že neužívá žádné léky, žádné nespolykala, nepila alkohol, nebere drogy, s ničím se aktuálně neléčí a na zranění v posledních třech týdnech si nevzpomíná.“
„Vyšetřovna 5,“ nasměroval záchranáře Hagrid a předal výjezdový záznam doktorce Grangerové.
„Dobrý den, paní Morresbyová,“ oslovila ženu Hermiona a pomáhala Susan Bonesové přemístit ji na vyšetřovací lůžko. „Vnímáte mě? Jestli ano, stiskněte mi ruku.“
Pacientka velmi slabě zmáčkla Hermioninu dlaň. Její ruka byla studená a vlhká potem.
„Dobře. Já jsem doktorka Grangerová a teď vás pečlivě vyšetřím, abych zjistila, co způsobilo vaše obtíže, ano? Jaké je vaše křestní jméno?“
Poodtáhla ženě masku od obličeje, aby jí lépe rozuměla.
„Flo-rence.“
„Co máme dnes za den, Florence?“
„Pon-dělí. Nesnáším pon-dělí.“
„Já ho taky nemám v lásce. Kde pracujete?“
„Jsem – kadeř-nice.“
Hermiona jí vrátila masku na ústa.
„Bez dezorientace a psychické alterace. Mimické svaly a oční víčka souměrná. Sledujte můj prst, Florence.“
Zvolna přejela ukazovákem od pacientčina levého zorného pole k pravému a zpět. Pak jí posvítila do očí svítilnou.
„Zornice intaktní, izokorické, reagují na světlo. Susan, změř prosím teplotu. Florence, bolí vás hlava?“
Paní Morresbyová naznačila „ne“.
„Bolest nebo tlak na hrudi?“
Přikývnutí.
Hermiona ji poslechla stetoskopem.
„Plíce čisté. Srdeční ozvy nepravidelné, je tam šelest. Připojíme EKG. Dvanáct svodů.“
„Teplota 36,4,“ oznámila Susan, odložila teploměr a začala pacientce nasazovat elektrody na snímání srdeční činnosti.
„Florence, máte na něco alergii?“
Odmítavé zavrtění hlavou, pak protočení očí a ztráta vědomí.
Hermiona stáhla lůžko do Trendelenburgovy polohy, zkontrolovala monitor životních funkcí a ověřila přítomnost dechu.
„Komorová arytmie, výpadek levé komory, prodloužení QT. Miligram atropinu do žíly a nasaď infúzi s propranololem, titruj 5 mg v intervalu 0,2 za minutu. Florence?“ Štípla ženu do ušní chrupavky a zaznamenala ucuknutí a zasténání. „Florence, slyšíte mě? Kývněte, pokud ano.“
Paní Morresbyová kývla.
„Vaše srdce nepracuje tak, jak by mělo. Proto ty mdloby. Podáváme vám lék, který by měl rytmus vašeho srdce upravit. Pokud nezabere a váš stav se zhorší, budeme muset použít elektrošok. Ten se provádí v krátkém umělém spánku. Je někdo, komu bychom měli zavolat, že jste v nemocnici?“
Hermiona jí opět na chvíli sundala kyslíkovou masku.
„Stella.“
„Vaše příbuzná?“
„Dcera.“
„Máte na ni kontakt?“
Hermiona si převzala od Susan poznámkový blok a zapsala do něj telefonní číslo, které jí Florence nadiktovala.
„Zavolej kardio, ať sem někoho pošlou. Pak naber krev na celkový obraz, kardiomarkery, faktory srážlivosti, T-lymfocity, lipoproteiny, katecholaminy a hormony štítné žlázy.“
Susan odběhla k nástěnnému telefonu a vytočila kardiologii.
Hermiona podržela Florencinu dlaň ve svých rukou a zadívala se jí do očí potažených mlžným oparem únavy a rezignace.
„Za pár minut se na vás přijde podívat kardiolog a vyhodnotí EKG, které jsme provedli. Já teď půjdu zkusit kontaktovat vaši dceru. Susan tu s vámi zůstane.“

Harry hmátl po okraji bazénu, vynořil se nad hladinu a když otevřel oči, uviděl vedle sebe Draca, ležérně opřeného a ani trochu udýchaného. Jeho samolibý výraz ho dopálil. Měl dojem, že do toho čistě přátelského závodu dává všechno a že pro mladého Malfoye rozhodně nebude žádným jednoduchým soupeřem. V kraulu si byl stejně jistý jako v zavádění centrálního žilního katétru – ano, byli tu i lepší, ale on jednoznačně patřil ke špičce.
„Musel jsi nějak fixlovat, tohle není možné.“
„A jak bych asi mohl fixlovat, hm? Myslíš jako, že jsem v půlce bazénu vytáhl z konečníku tryskový motor nebo se sem prostě teleportoval?“
„Nevím. Tohle mi hlava nebere. Mám mnohem lepší fyzičku než ty.“
„Zjevně se pleteš. Uznávám, že kdybychom těch 60 metrů běželi, vyhrál bys. Ta hnáta je týden od týdne v příšernějším stavu. Ale ve vodě nemáš šanci, frajere.“
„Fajn. Smířím se s tím. Ale musíš mi dát čas. Je to obrovská rána pro moje ego.“
Draco vyprskl smíchy, což příliš často nedělal. Na Harryho to mělo okamžitý účinek. Vyplavení endorfinu a oxytocinu. Zrcadlový smích. Ještě před rokem by si neuměl ani představit, že ve společnosti tohoto muže bude jednou cítit tak příjemný pocit. Že bude schopen se do něj zamilovat.
„Za deset minut nám končí lístek. Měli bychom jít do sprchy,“ upozornil ho Malfoy, hravě se vyhoupl na břeh a úmyslně kráčel do šaten pozadu, aby Potterovi poskytl co možná nejdetailnější pohled na své štíhlé a přesto dokonale vyrýsované tělo.
Harry s vylézáním z vody nikterak nepospíchal. Nehodlal si nechat ujít ani milisekundu z téhle efektní podívané. Draco ho přitahoval a nejhorší na tom celém byl fakt, že to dobře věděl a často toho až nestydatě využíval. Harryho občas napadlo, jestli to není jeho vlastní vina, že ho pokaždé zaujme nějaký suverénní parchant, kterým se nechá ovládat.
„Večeře?“ navrhl Malfoy během fénování.
Potter, který si zrovna vytřepal vodu z vlasů po vzoru mokrého psa a vypadal s tímto úkonem spokojen, pohlédl na displej telefonu a zobrazil si nepřečtené zprávy.
„Dneska to nepůjde,“ oznámil zamračeně. „Vynahradím ti to příště.“
„Nic vynahrazovat nemusíš, večeřet se mnou není povinné,“ ušklíbl se Draco. „Něco se stalo? Nemocnice?“
„Jo. Tak nějak. Jeden můj pacient umírá. Musím běžet.“
„Běž,“ propustil ho Malfoy klidně. „Umírající mají přednost.“

Hermiona hmátla po diáři na konferenčním stolku, nalistovala stránku s příštím týdnem a škrtla několik poznámek. Pak diář rázně zaklapla a odhodila.
„To nebyl rozkaz, abys kvůli mně přeplánovala program.“
„Vím, že to nebyl rozkaz. Ale kdybych to neudělala, tak se následující tři týdny nejspíš neuvidíme.“
„A to bys nepřežila, že?“
Zvrátila hlavu dozadu, aby se na něj mohla zaškaredit. Sedět pod gaučem zády k němu a nechat si rozčesávat vlasy bylo neuvěřitelně příjemné, protože on s hřebenem pracoval o poznání šetrněji, jenomže pro vedení hádky byla tahle pozice poněkud nepraktická.
„Upřímně nechápu, jak jsem přežila těch posledních čtrnáct dnů. Každá minuta bez tebe je jako –“
„Ššš,“ umlčel ji nekompromisně, odložil kartáč na vlasy vedle jejího diáře a vytáhl ji k sobě na pohovku. „Žádná melodramatická prohlášení. Nebo si začnu připadat provinile.“
„Měl by sis připadat provinile. To, co děláš, je riskantní. A v jistém smyslu šílené.“
„A tobě to v jistém smyslu imponuje. Jinak bys se mnou neskončila.“
„Obávám se, že bych s tebou dřív nebo později skončila, i kdybys byl psychopatický sériový vrah. Zákonitost vztahové chemie je neúprosná.“
„Prima. Jsem rád, že to cítíme stejně a náš vztah je založen výlučně na působení feromonů,“ poznamenal ironicky. „Alespoň si můžeme být jistí, že dlouho vydrží.“
„Minimálně rok by to podle dostupných studií mělo fungovat,“ pravila suše. „A kdoví, třeba už ti za rok budu nosit lilie na hrob.“
„Vřes. Chci mít na hrobě vřes.“
„Fajn. Postarám se o to.“
„Díky. Vím, že se na tvé organizační schopnosti mohu spolehnout. Hlavně nezvi na pohřeb moc lidí. Nechci žádné plačky a dojemné proslovy.“
„A teď vážně, Severusi. Jak dlouho tohle všechno ještě potrvá? Jak jste daleko?“
„Nemám tušení. Minulou sobotu jsem Mikeovi předal všechno, co jsem nashromáždil, a tuhle sobotu snad budu moudřejší.“
Zatvářila se skepticky a poprvé od chvíle, kdy jí dovolil nahlédnout za oponu tohohle dramatu, mu místo statečnosti a humoru ukázala i strach.
„Malfoy je bezkonkurenční expert ve svém oboru, moje ruka vypadá, že se mi kdysi dávno stala nějaká drobná nehoda s horkou konvicí...“ Zamyšleně přejela prsty po kožním štěpu na levém předloktí, kde ještě před půl rokem nosila nelichotivou připomínku Cormaca McLaggena. „Ale je to taky prvotřídní grázl. Vím, že jste přátelé –“
„To je silný výraz.“
„Jestli se dozví o tom, co podnikáš, Riddle bude první, za kým půjde. Podrazí tě, aby si zachránil vlastní zadek.“
„Jsem obeznámen s povahovými rysy Luciuse Malfoye. Nemám v úmyslu počítat s jeho podporou. Vlastně, abych byl přesný, nepočítám s ničí pomocí. V tomhle poli jsem sám.“
„Nikdy nejsi sám. Vždycky se najde někdo, kdo smýšlí stejně.“
Jeden z pagerů na stole zapípal. Oba současně natáhli ruku.
„To je můj,“ zamračila se Hermiona a po zobrazení příchozí zprávy zhluboka vzdychla. „Musím do nemocnice. Sakra.“
„Urgentní příjem?“
„Ne. Pacientka už je na kardiologii, ale... Nevypadá to dobře. Rozvinutá ateroskleróza s levostranným selháním. Slíbila jsem její dceři, že kdyby mě potřebovali...“
„Rozumím. Chceš odvézt?“
„Ne. Odpočívej. Zítra máš operační den.“
„Jak chceš. Doprovodím tě k autu, stejně musím vyvenčit Fluffyho.“
Obrovský modrošedý ohař, který celou dobu ležel stulený v pelechu pod psacím stolem, teď nastražil uši, rozlepil jedno oko a když zmerčil, že se Snape zvedá z gauče, během tří vteřin stál u vchodových dveří a ocasem bušil do misky s vodou, která stříkala všude kolem.
„Někdy si říkám, proč jsem ho nestrčil do útulku, když si ho Mariettina matka odmítla nechat.“
„Já bych ti řekla proč, ale zakázal jsi mi melodramatická prohlášení.“

Komentáře

Obrázek uživatele bedrníka

To je teda smutný. :-( Mohl by aspoň pokousat Pettigrewa. (Pokud se teda kousající psi v Británii nemusejí utratit...)

A víš, že vždycky, když někdo zmíní pediatrii, tak se hned začnu těšit, že bude Remusek? Moje oblíbená vedlejší postava. Má to chudák těžký, ale pere se s tím statečně.

Jo a líbí se mi, že ty dva nové vztahy se představí takhle "odprostředka", protože náznáků už bylo tolik, že jsem si zrovna dneska říkala, kolik jich ještě bude, než se něco stane, nebo jestli nakonec nezůstane u náznaků...

Obrázek uživatele Owes

Děkuju za komentář. :-) Myslím, že kousající psi se utratit musí i v GB, ale tenhle by rozhodně v takovém případě zasloužil výjimku. ;-) Mimochodem děkuju za inspiraci.

To bych nebyl já, aby zůstalo jen u náznaků. :D Já si se Snamione málokdy dokážu pomoct, abych je nedal dohromady. A Drarry jen čekalo na tu správnou příležitost, měl jsem je v hlavě už od začátku.

Obrázek uživatele Elrond

Tohle mě hodně potěšilo. A skutečnost, že se Severus ujal psa je nejvíc. :)

Obrázek uživatele Owes

To jsem moc rád. Díky. Jo, on je Severus ve skutečnosti takový charitativní typ, jen to o něm málokdo ví. :D

-A A +A