46. kapitola: Vyrovnávání

V minulých epizodách jste četli...

„Já toho parchanta zabiju!“ řval ochraptěle postřelený muž a bránil se snahám sestry Abbottové umístit mu na hrudník elektrody snímající srdeční činnost. „Ten náhrdelník byl po babičce! Ten vůbec nebyl na prodej, rozumíte? Musím ho dostat zpátky!“
Když Hannah otevřela na vyšetřovnu č. 3, zaslechli, jak McLaggen konstatuje exitus. To pana Borgina poněkud rozrušilo.
„Co to – to jako umřel? Burke umřel? Vy jste ho nezachránili?!“ řval a znovu začal slézat z lůžka.
Denisa Creeveyová, křehká sestřička měřící pouhých 150 centimetrů, stáhla lehátko do nejnižší polohy, stoupla si za jeho hlavu a použila kravatový chvat. Prsty se přitom úmyslně dotkla jeho poraněného ramene, takže Borgin na moment bolestí ztuhnul a přestal se hýbat.
„V klidu ležte, nebo vás přikurtuju, rozuměl jste mi?“
„Ten zkurvysyn!“ zavyl. „Ten hajzl! Náhrdelník vem čert, ale Burke byl můj společník pětačtyřicet let! Pětačtyřicet nádhernejch let!“
Borginovi se po tvářích rozkutálely slzy.

Lucius Malfoy počkal, až mu Debbie otevře dveře dokořán, vycházkovým krokem vstoupil, sňal ze sebe zimní kabát podšitý stříbrnou liškou a okamžitě zaujal místo na židli proti úřednímu stolu.
„Rád vás opět vidím, Minervo. Těšíte se dobrému zdraví?“
„Ovšem. Děkuji za optání, Luciusi. Čaj?“
„Možná někdy jindy.“
„Máte naspěch?“
„Přijel jsem kvůli svému synovi, nicméně ve dvě hodiny musím být na ministerstvu.“
„Vašeho syna jsme přijali už před čtrnácti dny. Čekala jsem vás mnohem dřív.“
„Zpráva o jeho zdravotním stavu mě zastihla na lékařské konferenci v Tokyu.“
„Nanotechnologie v plastické chirurgii?“
„Ano. Profesor Nukachima představil světu zbrusu novou techniku rekonstrukce obličeje.“
„Fascinující.“
„To bezesporu.“

„Artur Weasley nechal na recepci vzkaz,“ oznámila mu hned po příchodu do kanceláře vrchní sestra Patilová, položila na stůl hrníček citronového čaje a široce se usmála.
„Podle vašeho uculování hádám, že zve celé oddělení na nedělní barbecue.“
Patilová se zvonivě rozesmála. Když si všimla, že doktor Snape sice protáhl koutky úst do úsměvu, ale jeho oči zůstaly unavené a smutné, zmlkla. Roztržitě si uhladila vlasy spletené do dlouhého copu a trochu ostýchavě se posadila naproti němu.
„Rád by s vámi dnes poobědval. Vyzvedne vás ve dvanáct.“
„Dobře.“
„Odpusťte, jestli jsem úplně mimo, ale myslím, že vás něco trápí a možná byste si potřeboval promluvit.“
„Co prosím?“ vyhrkl. Byl tak rozčarovaný, že výraz čirého údivu z jeho obličeje na chvíli vymazal veškerou zachmuřenost.
„Můžu se samozřejmě mýlit, ale mám pocit, že vám není psychicky dobře.“
„A z čeho tak usuzujete, smím-li se zeptat?“
Patilová střelila pohledem po dveřích, jako by kontrolovala, zda za nimi někdo neodposlouchává, a pak se naklonila dopředu a ztlumila hlas.
„Mám takovou zvláštní schopnost. Víte, není to tak, že bych se tím sama nějak zabývala, vlastně mě to často štve, ale vidím věci, které ostatní nevidí.“
„Vy jste... vědma?“
„Empatička.“
„Přijímáte pocity druhých?“
„Přesně tak.“
„A myslíte si, že jste zachytila ty mé?“
„Já si to nemyslím, já to vím. To, že si to myslím, jsem na začátku řekla jen proto, že jsem chtěla být diplomatická.“
„Zajímalo by mě... Já se v parapsychologii příliš neorientuji, mám jen jakýsi všeobecný přehled... Jak poznáte, že jsou to emoce někoho jiného? Jak víte, že nepatří vám? Ergo jak si můžete být jistá, že patří zrovna mně? Je na nich visačka s mým jménem?“
„Ta schopnost se neprojevuje vůči všem lidem a taky ne pořád. To už bych nejspíš ležela v blázinci pod lorazepamem. Jsou osoby a chvíle, které ten proces spouštějí. Jako když imunoreceptory zareagují na alergen.“
Severus se také naklonil nad stůl. Dlaněmi objal horký hrnek a s pohledem do jejích očí usrkl čaj.
„Ale myšlenky číst neumíte, že ne?“
Parvati se uchechtla. Svým pohledem neuhnula.
„Díky Bohu ne. Nevím, jestli bych ty vaše ustála.“
„Zase tak temné nejsou,“ ušklíbl se. „Čas od času jimi probleskne i růžová.“
„Když si berete Ibalgin?“
Část jeho starostí na malý okamžik odplula na širé moře, zatímco mysl zůstala zakotvená u břehu zalitého sluncem. Pobaveně se usmál a byl to opravdový úsměv, ne ten křečovitý úsměšek, kterým se snažil předstírat, že je v pořádku, nebo ironický škleb, kterým je obvykle častoval, když nešlo všechno tak, jak by mělo.
„Já analgetika neužívám, Parvati. Nicméně vám děkuji. Za čaj i za rozhovor. Doktor Potter ještě nedorazil, předpokládám?“
„To je ten netrpělivě očekávaný stážista?“
„Ano. Dočasná posila oddělení.“
„Nikdo se mi nehlásil.“
„Až se objeví, pošlete ho rovnou za mnou.“
Patilová se zvedla a zamířila ke dveřím. Tentokrát o poznání pomaleji, než mívala ve zvyku. Před odchodem se na Snapea dlouze zadívala.
„Jsem tady, kdybyste potřeboval.“

Vystoupil z výtahu ve třetím patře, pozdravil staniční McGrathovou, která na něj hleděla jako na přízrak, vešel do šaten a s úlevou shledal, že na skříňce stále visí jeho jmenovka. Číselnou kombinací otevřel zámek, hodil dovnitř batoh, usmál se na fotografii čerstvě dostudované Stelly a zapomenuté plato citalopramu z vrchní poličky hodil do odpadkového koše.
„Zdravím tě, hochu,“ zabasoval Moody, který právě vylezl ze sprch, u svojí skříňky setřásl z boků ručník a začal se oblékat do civilu. „Jak bylo v báni? Nepotřebuješ zkontrolovat hemeroidy?“
„Máš smolíka, Alastore. Frank už se nabídl, že mi je o pauze prohlídne.“
„Na tvoji zadnici se stojej fronty, co? No, užij si to tady s Frankem, já se jedu dospat.“
„Copak? Vytáhli tě v noci z postele?“
„Jo. Amputovali jsme hnátu mladýmu Malfoyovi. Osteomyelitis par excellence. Fibula vyžraná, jak kdybys do ní nalil kyselinu, absces velikosti mýho žaludku a hnis vylitej do oběhu.“
Sirius neskrýval údiv.
„Panáček si pořídil zánět kosti a rozhodl se to nechat přebolet?“
„Jo. To je totiž dneska takovej trend. Něco tě bolí, tak začneš polykat prášky, ono to bolet nepřestává, tak si ty prášky začneš píchat, no a teprve když už to bolí fakt nesnesitelně a ty umíráš na otravu krve, necháš se odvézt na pohotovost, kde ti řeknou, že kdybys přišel o 14 dní dřív, mohli tu nohu zachránit antibiotikama. Jenomže to by bylo moc jednoduchý.“
„McGonagallová už to ví?“
„Operovali jsme spolu. Nadávala jako dlaždič.“
„A jak to vypadá?“
„Brali jsme to nad kolenem, to bylo chycený taky. Čistá práce. Bez výraznejch komplikací. Na vizitě ho uvidíš.“
Sirius si k náprsní kapse pláště připnul ID kartu, kolem krku pověsil stetoskop a do knoflíkové dírky límce píchl odznáček s obrázkem srdce probodnutého okřídleným skalpelem.
„Dobrou, Alastore!“
„Zlom vaz, Siriusi.“

„Jak vám je?“ otázala se Molly Weasleyová, mezitímco do karty Teddyho Lupina zapisovala objem vyloučené moči.
Tonksová k ní zvedla zrak. Plnou vahou vyčerpaného těla se vsedě opírala o hrazení dětské postýlky, hlavu měla položenou na zkřížených pažích a opuchlá víčka jí klesala.
„Hrozně. Je mi hrozně. Hůř mi bylo už jenom ten den, co jsem zjistila, že jsem zbouchnutá.“
„Léčba zabrala, hematokrit neklesá, vypadá to, že teď už bude líp,“ snažila se ji povzbudit Molly.
„Testy srážlivosti prokázaly téměř nulovou hladinu koagulačního faktoru VIII. Dá se předpokládat, že v budoucnu nastanou další komplikace. Spontánní krvácení do kloubů, svalů a vnitřních orgánů. S tím spojený bolesti, anémie, deprese. Tohle není fér. Tohle si nezaslouží.“
„Moderní medicína má k dispozici možnosti. Imunologická léčba, pravidelný přísun srážecího faktoru, podpůrná terapie. Teddy může s kvalitní péčí žít plnohodnotný a šťastný život.“
„Jako Remus? Máte pocit, že je šťastnej?“
„Je to nejlaskavější člověk, jakého znám. Kdyby byl nešťastný, byl by z něj morous a misantrop.“
„Je laskavej proto, že je nespravedlivý vylejvat si vlastní frustraci a hněv na někom, kdo za to vůbec nemůže. Je hodnej k ostatním lidem, protože ví, že oni za jeho bolest nenesou žádnou zodpovědnost. K sobě samýmu je přehnaně kritickej, tvrdej a nenávistnej. Nenávidí svoje tělo a svůj život. Někdy mám strach na něj jenom promluvit, když má zrovna za sebou krvácivou epizodu a je vzteky bez sebe. Připomíná při tom rozběsněnýho vlkodlaka.“
„Promiňte,“ špitla Molly a zahanbeně klopila hlavu. „Netušila jsem, že je na tom tak špatně. Víte, on si moc nestěžuje. A když, tak se u toho vždycky zasměje. Vypadá, že tu svou nemoc bere s nadhledem.“
„Kdybyste měla odrovnaný kyčle, kolena i kotníky a někdy každej váš krok znamenal podobnou bolest, jako když vás bodnou nožem, to poslední, čím by se dal charakterizovat váš přístup k týhle chorobě, by byl nadhled.“
„Je mi to opravdu líto, Doro. Kdybych pro vás mohla něco udělat...“
„Můžete, Molly. Nechte nás smířit se. Nepotřebujeme ujišťování, že to bude lepší. Nepotřebujeme připomínat, jakou máme kliku, že se malej narodil do jednadvacátýho století. Potřebujeme zuřit, nadávat a litovat se. Řvát do bezvědomí a probudit se s klidem v duši.“

„Prošvihl jste vizitu, mítink i předoperační přípravy. Nemáte nejmenší přehled o tom, co se tu děje, nemáte nafasováno a spíš než lékař vypadáte jako někdo, kdo by potřeboval klid na lůžku a kapačku s fýzákem.“
Harry stál ve Snapeově kanceláři a otupěle zíral na límeček jeho košile, protože do očí se mu dívat nechtěl.
„Omlouvám se. Celou noc jsem nespal.“
„Řekněte aspoň, že samou radostí.“
„Ve dvě ráno jsem vezl Draca na pohotovost. Akutní zánět kostní dřeně s nutností amputace.“
Severus vytřeštil oči a couvl s židlí dozadu. Uběhlo několik desítek vteřin, než ten šok zpracoval natolik, že byl schopen promluvit.
„Nepokoušeli se o konzervativní léčbu?“
„Ne. Antibiotika už by prý nezabrala.“
„Kdo sloužil?“
„Viktor Krum.“
„Samozřejmě. Ten kdyby mohl, tak mu tu nohu uřízne sám už na vyšetřovně.“
„Jeho úsudek byl v pořádku,“ zastal se kolegy Potter. „Draco byl septický. Kdyby ho neposlal na sál, do svítání by vypustil duši.“
Snape se přisunul zpátky ke stolu, opřel se o něj lokty a vyčerpanou tvář zakryl dlaněmi. Pak jedním okem vykoukl skrz roztažené prsty.
„Už to ví jeho otec?“
„To absolutně netuším,“ zavrtěl hlavou Harry. „A je mi to upřímně fuk.“
„Pochopitelně. Pro vás je Lucius Malfoy jen narcistický kašpárek někde na opačném konci scény. Nemusíte s ním mít nic společného a nemusíte reagovat na jeho jednání.“
„Pochybuju, že byl Draco schopný a ochotný ho informovat, takže bych řekl, že to ještě neví.“
„Tyhle zprávy se šíří rychle. Ale možná to hraje v náš prospěch. Bude rozrušený a rozrušení lidé dělají chyby. Krom toho se dá předpokládat, že ho synův stav na nějakou dobu rozptýlí.“
„Je fajn, že v každé situaci dokážete najít něco pozitivního,“ pravil hořce Potter a konečně se mu podíval do očí. „Mimochodem, je mi dost mizerně, děkuju za optání.“
Severus naklonil hlavu mírně ke straně a zamračil se.
„Hm. A co ode mě čekáte? Vlídná slova útěchy? Chcete slyšet, že všechno bude zase dobré? Vašemu příteli nová končetina nenaroste. Když bude mít štěstí, vyberou mu slušnou protézu. Zase ale bude o pár kilo lehčí, takže se tolik neprohnete, až se vám posadí na klín.“
Harry zalapal po dechu. Očima mu prošlehla jiskra hněvu.
„Co takhle zkusit říct: ,Je mi to líto'? Vyjádřit soucit? Porozumění? Máte tak nízké EQ, že nevíte, jak se to dělá, nebo jste prostě jenom nebetyčný vůl? Proč se pořád tváříte, jako by vám na mně vůbec nezáleželo?!“
„Chcete si do něčeho kopnout? Prosím. Moje pracovna je vám plně k dispozici. Nebo byste mě rád praštil? Poslužte si. Hlavně to v sobě neduste.“
Harry zaryl nehty do dlaní, skousl na zadní zuby, až to nepříjemně zaskřípalo, a jedním šmahem smetl ze Snapeova stolu psací potřeby, stoh papírů, karty pacientů, rozečtenou knihu i fotku v rámečku. Na desce nezůstalo nic.
„Je vám lépe?“
„Ani ne,“ ucedil, porazil věšák na kabáty a pěstí udeřil do knihovny. Její konstrukce se povážlivě naklonila.
„Už je to lepší?“
„O kousíček.“
Snape otevřel šuplík pod psacím stolem a podal mu –
„Jo-jo? To jako vážně?“
„Vyzkoušejte ho,“ vybídnul ho. „Ještě tu mám bublinkovou fólii, ale tu vám nedám.“
Harry se tvářil, jako by nevěděl, zda v následující vteřinu propukne v hysterický pláč nebo vyprskne smíchy. Vzal jo-jo do ruky a začal si s ním hrát. Chvíli trvalo, než našel ten správný pohyb a rytmus. Dolů, nahoru, dolů, nahoru. Kolečko šílenství. Jedovatě zelené, se symbolem spirály, která vás při rychlých otáčkách dokonale hypnotizovala svým zdánlivým nekonečnem. Hladký, kovově chladný povrch byl nezvykle příjemný na dotek.
„Tohle jste si sám nekoupil, že ne?“
„Dostal jsem ho před dvanácti lety od tajného Santy. Podezřívám Lupina, ale nemůžu mu to dokázat. Už je vám lépe?“
„Jo,“ odpověděl Harry s patrnou úlevou.
„To jsem rád. Nechte si ho,“ mávl rukou Severus. „Váš přítel přišel o nohu, kariéru a sny. To je obrovská rána, která bude potřebovat hodně času, aby se zahojila. Času, který mu budete muset dopřát, jestli s ním chcete dál být.“
„Nevěřím, že se mnou ještě někdy bude chtít být. Odvezl jsem ho do nemocnice proti jeho vůli a nechal ho napospas řezníkům. Vzali ho na sál ve chvíli, kdy nedokázal ani mluvit, natož se podespat. K tomu zákroku nedal informovaný souhlas a já měl jako jeho partner protestovat, měl jsem trvat na tom, že zkusíme vysokou dávku vankomycinu, měl jsem za něj bojovat. Místo toho jsem jim ho pomohl připravit a odešel. Vsadím se, že není člověk, kterého by teď nenáviděl víc než mě.“
„Zachoval jste se jako lékař a učinil rozhodnutí, které mu zachránilo život. Kdybyste jednal jako partner a zachraňoval jeho sen, stál byste touhle dobou v márnici a nenáviděl se mnohem víc, než si myslíte, že on nenávidí vás.“

„Přála jste si konzultaci chirurga, doktorko Grangerová?“
Sirius stál ve dveřích páté vyšetřovny a zářivě se usmíval. Otočila se a srdce jí poskočilo, když ten úsměv uviděla. Když uviděla jeho.
„Doktore Blacku! Vítejte zpátky!“
„Díky. Co tu máte?“
„Bertie Higgs, 55 let. Tři dny trvající bolest pravého podbřišku, zvýšená teplota, CRP 56, leukocyty 17 000, lehká trombocytóza.“
„Břicho jste prohmatala?“
„Ano. Levý dolní kvadrant nereponibilní, palpačně citlivý, pravá strana měkká, volná. Peristaltika v pohybu. Játra mírně zvětšená. Slezina nehmatná. Bez známek ascitu.“
Black se volně přesunul k pacientově lůžku a provedl vyšetření.
„Apendicitida. Máte zanícenej slepák, pane Higgsi. Vezmu vás nahoru na chirurgii a na odpoledne zamluvím sál.“
„S operací souhlasím, ale nechci narkózu,“ překvapil je svou odpovědí pacient.
„Nepřejete si celkovou anestézii?“ podivila se Hermiona.
„Nepřeju si žádnou anestézii. Nechci žádný oblbováky.“
„Pane Higgsi, jedná se o invazivní zákrok,“ upozornila ho.
„Rozříznu vám břicho, prohrábnu střeva a až ten zhnisanej slepák najdu, tak ho ušmiknu,“ upřesnil Black. „A bolet to bude teda kurevsky, i když mi apendektomie zpravidla trvá kratší dobu než sprcha.“
„Nejsem idiot, vím, že to bude bolet. Nechci narkotika.“
„Říkáte, že nejste idiot, fajn. Zbejvá masochismus, náboženský důvody a závislost na opiátech.“
„Nic z toho,“ odsekl Higgs. „Prostě to nechci.“
„Ale musíte mít přece nějaký důvod!“ trvala na vysvětlení Hermiona.
„A vy snad musíte mít důvod, když se třeba nechcete večer napít? Nebo se s někým vyspat? Prostě to nechcete, tečka.“
„Vy míříte vostrejma, chlape!“ zahučel Black a rozesmál se.
„To není totéž,“ prohlásila klidně Grangerová. „Když odmítnu drink, nezpůsobí mi to agónii.“
„Já s bolestí umím pracovat. Nechci oblbováky a basta. Jestli mě budete operovat, tak bez nich. Jinak nic nepodepíšu.“
„Beze všeho,“ kývl Sirius. „Zavolám anesteziologa, aby udělal předoperační vyšetření a přípravu.“ Na rtech mu pohrával uličnický úsměv. Naklonil se k Hermioně tak blízko, až ucítila jeho vodu po holení. „Nemůžu se dočkat Zabiniho výrazu. U toho rozhodně musím bejt.“
Hermiona jeho pobavení nesdílela. Upřímně řečeno byla z představy toho, co se Sirius chystá udělat, vyplašená a nervózní. V týle se jí ježily vlasy a na předloktích naskakovala husina.
„Doktore Blacku, můžete se mnou na chvilku ven?“
Oba vyšli na chodbu a zůstali stát přede dveřmi, jimiž ona kradmo pokukovala po pacientovi skrz tabulku skla, zatímco on se nemístně pochechtával.
„Nejsem si jistá, jestli bych k němu neměla zavolat psychiatra.“
„Je naprosto příčetnej,“ ubezpečil ji Sirius. „Ví přesně, co chce, to není příznak duševní choroby.“
„Já nevím. Nehraničí to se sebepoškozováním?“
„Sebepoškozování by bylo, kdyby si ten slepák vyndával sám v koupelně nad vanou. Přišel s tím do nemocnice. To je známka racionality a zodpovědnosti.“
„Vy ho vážně chcete operovat zaživa?“
„Operování mrtvoly se říká pitva a tý se vždycky snažím vyhnout.“
„Víte, jak to myslím hergot! Nechytejte mě za slovíčko!“
Black si založil ruce na prsou, opřel se o stěnu a blaženě vydechl.
„Bože, po tomhle se mi stejskalo. Pořád se umíte rozparádit.“
„A vy jste pořád stejnej kašpar! Takže si ho berete nahoru? Poslední slovo?“
„Ovšem. Bude mi potěšením poskytnout tomuhle frajerovi svý nejlepší služby. Příští měsíc budu na první stránce chirurgickýho žurnálu.“
Hermiona si rezignovaně povzdechla a užuž chtěla projít dveřmi zpátky na vyšetřovnu, když z příjmové haly zaslechla několik hlasitých výkřiků, ohlédla se přes rameno a poslední, co stačila zaznamenat, než se svět otřásl a před očima se jí zatmělo prudkou, oslepující bolestí, byla zděšená tvář jakéhosi mladíka a šílená grimasa pana Borgina, který jej s nožem v ruce pronásledoval.

„Jsme téměř hotovi, mylorde.“
Lucius Malfoy přitáhl blíž operační lampu, kterou svému pacientovi svítil do obličeje, a úzkou pinzetou umístil na poslední plastický steh gelový polštářek napuštěný hojivou substancí.
„Můžete otevřít oči,“ řekl, když světlo zase oddálil a nasměroval pryč. „Chcete se na sebe podívat hned, nebo počkáte, až opadne otok a zarudnutí?“
„Chci to vidět hned. Podej mi zrcadlo.“
Netrpělivě natáhl ruku. Lucius mu do ní vložil kosmetické zrcadlo s lupou. Za výsledek se ani v nejmenším nestyděl, tenhle obličej považoval za své vrcholné dílo.
Thomas Riddle nateklýma očima fascinovaně zíral na svůj odraz a pak se spokojeně usmál.
„Ten nos se ti opravdu povedl. Působí tak přirozeným, nenápadným dojmem. Perfektně ladí ke zbytku tváře.“
„Děkuji, mylorde. Jak se cítíte? Nemáte potíže s dýcháním?“
„Ne, Luciusi.“
„Brnění nebo výrazná necitlivost některé obličejové partie?“
„Nikoli. Cítím se skvěle. Jen mě trochu štípou oči.“
„To je běžná reakce na podráždění. Do tří dnů vymizí, stejně jako rudé bělmo. Dám vám zklidňující oční kapky.“
„Vynikající práce, Luciusi. Jsi skutečně mistr ve svém oboru. Už jsi našel místo pro svou novou kliniku?“
„Váhám mezi New Yorkem a Los Angeles. Narcissa by pochopitelně raději západní pobřeží, kvůli počasí, jenomže Kalifornie je tak... frivolní. Každopádně v obou lokalitách už máme vybranou nemovitost.“
„Věřím, že budeš úspěšný na jakémkoli místě, které si vybereš.“
Malfoyovy tváře byly ruměncem pýchy netknuté, jen špičky uší mu hořely a chladné oči barvy špinavého sněhu roztály.
„Vy zůstáváte v Británii, mylorde?“
„Ne, Luciusi. Tahle ubohá zemička je pro mé plány příliš malá a tristním způsobem zpátečnická. V jistém smyslu lituji, že jsem tu promrhal tolik času.“
„Nechcete mi prozradit, kam máte namířeno?“
Riddle pomalu slezl z lůžka a probodl ho pohledem.
„Naše spolupráce je u konce, Luciusi. Pozdravuj ode mne svého syna a vyřiď mu, že na premiérová představení Londýnského baletního souboru si vždycky rád vyhradím volnou chvilku.“
Ruku si nepodali. Riddle se zbytečnému fyzickému kontaktu důsledně vyhýbal.
Jakmile za ním tiše cvakly dveře, Lucius úlevně dosedl na operatérskou stoličku a zpocené dlaně otřel do papírové utěrky.