10. Proud

Probdít noc v meditacích je prý povznášející. Strávit ji na hlídce, ve které vás nemá kdo vystřídat, únavné.
Pozdní večer strávila rozmisťováním kyvadélek. Kdyby rozmístila i kamery, mohla se prospat.
Ale kamerám nedůvěřovala. Není nic horšího než se spolehnout na elektronické zařízení, aby vám ho pak něco vypnulo zrovna, když se začínají dít zajímavé věci.
Nebo vám dojde baterka.
Na duchy, upíry, vlkodlaky, nadpřirozené bytosti ani pošťáky nevěřila. Na to je znala až moc dobře. Někdy dokázali být otravní. Všichni.
Studna v druhém sklepě je zdrojem. Vody i temné síly. A ten zdroj sákne; vodu i temnou sílu. Zdroje jsou zdroje a můžou se hodit, když ovšem zjistíte, kudy plynou a zařídíte si, aby pro vás byly stále dostupné. Stav vody záleží na geologických a meteorologických podmínkách. Proudění síly se mění v závislosti na pohybu Slunce a Měsíce. Denní proudění je slabé.
Bude pozorovat noční výtrysk.
Lampička, tužka, papír. Termoska s čajem, díky němuž překoná první hodiny. Matcha limonáda ji nakopne. A coca-cola podrží.
Kuchyňská židle je přiměřeně nepohodlná. V jednu chvíli uvažovala, že by si do kuchyně přitáhla křeslo, ale bližší prozkoumání dostupného nábytku skončilo jejím znechucením - tyhle šunty si cestu do kontejneru zaslouží. Pera se hrozí prodrat vycpávkou, područky upadávají při pouhém doteku. To nejsou křesla, ale mučící nástroje.
Alespoň má větší jistotu, že neusne. A teď...
Nasadila si na uši sluchátka a zmáčkla tlačítko. Z přehrávače jí do uší zazněl Vangelis. Nějak se zaměstnat musí, a kdyby se začetla, pohybu kyvadélek si nemusí všimnout.
Než se něco začalo dít, byla už skoro půlnoc. V jednu chvíli přemítala, že by sešla do sklepa a odstranila strážní kamínek - přece jen většinu temného proudu usměrňuje. Nakonec se ale rozhodla, že bude radši znuděná, opatrná a živá než zaměstnaná, sebejistá a - potenciálně - mrtvá.
Půlnoc je hodina duchů, ta chvíle mezi dneškem a zítřkem. Každý ví, že o půlnoci se dějí věci.
Každý má pravdu. A přitom se plete.
Cvak... číslo na digitálních hodinách se překlaplo na 11:42. Kyvadélko se pohnulo.
V této zeměpisné délce nastala astronomická půlnoc.
Maud se zježily chloupky na krku. I přes odstínění bylo cítit, jak silný je potenciál zdejší temnoty. Teď si mohla být jistá, že udělala dobře; proti plné síle by měla šanci, jen kdyby se obklopila magickým kruhem a ochrannými runami.
Jenže to by zkreslilo výsledky kyvadélek.
Takhle jí stačil obyčejný inertní přívěsek.
Sledovat a zaznamenávat proudění nadpřirozených úkazů, to je něco, co se obecně považuje za vzrušující. Dokonce se vysílají i populární seriály o strašidelných domech, v nichž celý tým ezo- a teo- retiků zaznamenává nadpřirozené úkazy.
S realitou to má společné asi stejně, jako seriály o renovování domů.
Popravdě řečeno, když se poctivě připravíte, jedná se spíše o rutinu a nudu. A nikdy, nikdy, nikdy nic neoslovujte! Jak to pojmenujete, už můžete mít na krku vědomí, a pak se toho zbavujte.
Maud s pohledem na hodinky zaznamenala pohyb druhého kyvadélka. Síla směřovala nahoru, což bylo více než neobvyklé.
Jde ze sklepa... setrvačnost?
Třetí kyvadélko.
Takže teď schody...
S tužkou a růžovým sešitkem v ruce pomalu následovala čelo proudu. Vylil se po schodišti nahoru a vtekl do jedné z ložnic, kde se, dalo by se říci, uvelebil k odpočinku.
Když přimhouřila oči nacvičeným způsobem, skoro ho viděla.
Takže jenom jedna místnost? Zajímavé.
Proud přitékal a přitékal. Virgulkou se přesvědčila, že jeho čelo stále krouží místností a nikam dál se neposunuje. Hladina síly šplhala po zdech, chytala se každé odchlíplé tapety. Maud mžourala a koutkem oka pozorovala, jak vazká hmota dosáhla vršku skříně, šikmo se opírající o roh místnosti, a odtamtud vyhání chapadélka ke stropu, chytá se drátu s dávno rozbitou žárovkou a šátrá do všech rohů místnosti.
No a... jejda.
Opatrně, aby nic nevyrušila, vycouvala. Při takové koncentraci by mohlo co nevidět dojít ke Zhmotnění, a rozhodně nechcete stát přímo uprostřed toho, co se Zhmotňuje. To, že by se to Zhmotnilo do vás a zcela vás to pohltilo, není ještě to nejhorší.
Mohlo by se to do vás Zhmotnit jen částečně.
Nechala dveře otevřené jen natolik, aby viděla na šíleně se zmítající kyvadélko. Odsypala necelou hrst černého písku na práh; ani se nehnul. Upozorní ji, pokud by proud síly chtěl vyrazit směrem k ní.
Tma.
Lampička zhasla, což se v takovýchto podmínkách dalo očekávat. Přitékající proud se nezdál zpomalovat ani slábnout, kdyby neměl žádnou regulaci, už by se děly vskutku zajímavé věci.
V jediné ložnici.
Takže kromě ochrany, kterou umístila odpoledne, zde musí být zabudované regulační prvky ve stavbě samotné.
Rekonstrukce téhle budovy bude asi mnohem větší bolehlav, než se zdálo, i když úplně jiným způsobem.
Kdo to tu sakra postavil? A čeho tím chtěl dosáhnout?
Záblesk temnoty z ložnice. Zhmotnění.
To jsem zvědavá, kolik bude mít zubů, drápů a slizu, pomyslela si Maud. A vzhledem k tomu, že nejsou ani dvě v noci, a proud pořád přitéká, a to i v regulaci, jich tu po nocích musela běžně skotačit pěkná hromada.
Stav nábytku už mě tedy nepřekvapuje.
Světlo couvajícího Měsíce stačilo, aby si všimla pohybu černého písku na světlé podlaze.
Proud jde ven.
Zhmotnělý taky.
Pevněji sevřela sekeru. Ideálně ji potřebovat nebude, ale je lepší být připraven...
„Vrňau?“
Špičatá ouška na kulaté hlavičce. Čtyři tlapičky. Ocásek. Zvědavost a roztomilost sama.
Ne-kočka.
Útok na pozorovatele. Maud kočky milovala. Něco to zjistilo.
„Vr-ňaaaau.“
Maud kočky nejen milovala, ale taky dobře znala.
Většině se prostě nedá věřit.
A těm Zhmotnělým už vůbec ne.
Jsem pes.
„Vr... prsk!“
Jsem velký pes. Chlupatý. Zubatý. Smrdutý. Hrozně velký pes.
Kočka na Maud zaprskala a opatrně ji obešla, s ocasem vztyčeným nahoru a zvysoka došlapující na tlapky.
Sakra velká ne-kočka.
Kdyby byla Maud o dvacet let mladší, zaútočila by na ni zezadu.
Ale byla by hloupá, kdyby nebrala v potaz draze vykoupené zkušenosti. Nechala ne-zvířátko projít. Jenom ho sledovala.
Ne-kočka zkoumavě obešla všechny ložnice. V koupelně přičichla k dávno vyschlé toaletě.
Už aspoň chápu, proč byly všechny dveře otevřené.
Vyskočila na parapet. V měsíčním svitu vypadala tak skutečně, až by se člověk spletl.
Dokud neprošla oknem. Zavřeným.
Tak už nechápu, proč byly všechny dveře otevřené.
Kroky těžší, než by člověk čekal od několikakilového stvořeníčka, rámusily po střeše.
Aspoň vím, kde je.
No, aspoň si myslím, že vím, kde je.
Kočka zrádně prošla dovnitř přes francouzské okno.
Proud ji následoval. Celou dobu. Svázal vrchní patro do úhledného balíčku.
Ťapity ťapity buch buch, seběhla a seskočila ne-kočka po schodech o patro níž, Maud si nadále nevšímajíc. Ta opatrně, aby nenarušila proud, sestupovala se schodů.
Aby ji přivítal pohled, jak ne-kočka vylizuje její matcha limonádu.
Přes sklo lahve.
Naštěstí nehrozí, že bych v brzké budoucnosti chtěla usnout.
Průběh průzkumu místností kopíroval pohyb ne-kočky vrchním patrem. Pak entita zamířila jakoby nic k Maud, připravená žadonit o podrbání a otřít se jí o nohy...
Pes!!!
„Prrrrsk!“
Ťapity ťapity buch... zastavení před vstupem do sklepa. Pohled ne-kočky se obrátil vzhůru a střetnul se s Maudiným. Oči ne-zvířete byly nezvykle rozšířené a vířily nezměrnou energií.
Byla příliš nabitá. Nemohla se vrátit dolů, ke zdroji, a svázat zdejší noc k nocím předchozím. Měla přebytek energie a byla sama, ani ji nemohla vybít ve hře s ostatními entitami, ani se... Psem.
Nemělas mi pít tu matchu, kočičko, pomyslela si Maud.
Prask.
Rychle mizející cáry ne-hmoty se rozplynuly v nicotu.
Z proudu se stala vlna, prohnala se celým přízemím, aspoň podle pohybu kyvadélek, a vylila se skrz zavřené dveře na zahradu.
Tam kyvadélka nebyla.
Maud zaklela a vyběhla ven; ona si dveře otevřít potřebovala. S virgulí v ruce se pokoušela najít čelo proudu.
Vléval se do země. V jediném místě.
Označila ho.
Zítra budu kopat.
Teď budu situaci... monitorovat.
Zbytek noci byl čirou nudou. Napít se matcha limonády neriskovala. A coca-cola pomohla jen trochu.
Ráno byla unaveně povznesená.