14. Zaklínač

Tma je prý děsivá, říkají.
Není to pravda.
Tma je tma. Je to přirozená druhá mince světla.
Záblesky, to je něco jiného.
Hysterické ječení zpoza stěny pokračovalo. Žárovka zablikala, její světlo se začalo chvět.
Tma. Jen na chvilku.
Zase světlo.
Potlačila nutkání schovat se pod peřinu, zachumlat se do těsného kokonu a tvářit se, že neexistuje.
Když zavřeš oči, tak strašidla zmizí.
Ani na chvilku ji nenapadlo, že by se mohlo jednat o nechutný kanadský žertík spolužáků, a že už jich na svou kůži zažila dost. Jekot jen pro tu srandu? Hrátky s pojistkami?
Na to bylo ve výkřicích příliš opravdové hrůzy.
Sklouzla z gauče, přikrývku napůl omotanou kolem těla, jako štít. Vklouzla do pantoflí, které měla připravené do sprchy, i když byly s bambulí a bambule schne špatně. Opatrně odcouvala do středu místnosti. Odkrytá ze všech stran.
Zeď, o kterou se ještě před okamžikem opírala, prorazilo špičaté ostří. Zmizelo stejně rychle, jako se objevilo.
Z otvoru prýštila jasně červená tekutina...
Tepenná krev nebo potravinářské barvivo.
Ale to, co podvědomě tušila, teď už věděla; tohle žádný vtip není. Přes veškerou jejich idiocii a sklony k šikaně by se ji spolužáci nepokoušeli vážně zranit.
Tma.
A zase světlo.
Zeď měla o díru víc. Volný prostor kolem ní se najednou ukázal být tím nejlepším úkrytem.
Tma a zase světlo.
Zároveň ale tou největší pastí.

Terry dusal nahoru po schodech. Dolů se valila temně červená záplava.
Snad výhradně ne-reálná, ale těžko říct. Na zdejší iluze si člověk mohl někdy sáhnout.
V běhu zalovil ve vaku, vytáhl kožené rukavice pobité kovovými nýty a výtisk provozního řádu hotelu.
Představa, že by na hotelové duchy, běžně fungující v prostředí, kde je v každém nočním stolku k dispozici Bible, platily nějaké náboženské ochranné prvky byla zcela zcestná.
Cink. Otevřely se dveře výtahu.
Byl výsměšně prázdný.
Zablikalo světlo.
Když už je ovlivněná i budova, tak nějaké běžné Zavírání nepomůže. Spálit, pročistit podloží, aspoň deset let na to nesahat. Ale takhle, z nuly na sto...
Do vyzývavého výtahu nenastoupil. To se radši brodil ne-krví po schodišti.
Ona to tedy byla aspoň trochu i opravdová krev, konstatoval, když se mu otevřel pohled do vyššího patra. Ale zase tolik ne, po schodech jí tekly hektolitry, a tahle dívka jí mohla mít v těle klasických pět litrů.
A část z ní zůstala na zdi.
Takže můžeme škrtnout silné iluze, máme tu tělesnou demonstraci.
Jekot, který je běžným průvodním jevem takovýchto situací, ani nevnímal.
Jekot je dobrý. Znamená to, že ječící osoba žije.
Jekot slábl. Očividně ubývalo ječících hlasů.
Toto není dobré.
Koutkem oka zachytil pohyb. Chodba byla ale stále životaprostá.
To taky není dobře. Teď se může materializovat skoro cokoliv. A to šéfovi říkal, aby na chodby žádné obrazy nedával. Opatrně postupoval kupředu a držel si opatrný odstup od zdí.
Pohyb za jeho zády...
Z obrazu se vykláněl George Washington (portrét s pozadím zdejšího průsmyku) a mířil na něj pistolí.
Terry uskočil, zazněl výstřel a zasmrděl střelný prach. Vědom si skutečnosti, že znovu uvést v provoz zbraň s křesadlovým zámkem chvíli trvá, přiskočil Terry k zakladateli Spojených států a praštil ho přes hlavu Provozním řádem.
Byl pořádně těžký a obsáhlý a použití střelných zbraní na pozemcích hotelu jím bylo obšírně zakázáno. Konfrontován se zákonitostmi svého prostředí se George propadl do ne-bytí.
Prosím, obraz průsmyku. Proč to tak nemohlo být už od začátku?
„Děcka, to už ale přehá...“ otevřely se dveře a do chodby vstoupil pedagogický dozor. Větu nedokončil, protože se kolem něj omotal dlouhý běhoun a ošklivě ho utlumil.
Spálit to tady.
Ne, nejdřív aspoň povrchně zastabilizovat.
Ječení utichlo. To není dobré, vůbec.
Vyčistit místnosti. V jednom trochu nebezpečné.
Otevřít dveře... chrápání. Klid.
Dál.
Prázdná místnost.
Dál.
Vyšokovaný dospělý, sám. Prst na rty, zmizet a doufat, že poslechne.
Dál.
Krvavá lázeň. Oktagram, magické runy, svíčka...
„Ti idioti!“
Proděravělá zeď do vedlejší místnosti. Něco skrz ni sáklo, zbývaly poslední prameny...
Zmizely.
Do boje!

Tma.
Záblesk světla.
Zeď, o kterou se dříve opírala se nadouvala. Bobtnala.
Tma.
Záblesk světla.
Ze zdi se táhla... chapadla?
Tma.
Zavřela oči, jen na okamžik. Nechtěla vědět, co by mohla uvidět.
Nebudu se schovávat!
Přinutila se je otevřít, ale v té tmě to bylo vlastně jedno. Maličko couvla ode zdi...
Nesnaží se mě to jen někam nahnat?
Záblesk světla.
To, co se formovalo u zdi, teď vypadalo jako nezřetelná postava.
Není to reálné, není to reálné... jak se může hranice reality až takhle pokřivit?
Tma.
Dveře se prudce otevřely a z chodby vniklo do pokoje světlo. Ozářilo postavu s nejasnými konturami, už tak blízko dívky... Terry polohlasně zaklel.
Nesnášel, když se na msto boje dostal o pár sekund později na to, aby zachránil život.
Obdélník světla z chodby ozářil obraz.
Meč, jak tematické.
Hranice reality a šílenství se rozplynuly.
Dívka pozvedla levou ruku s knihou... a pravou sáhla do obrazu.
Hranice reality...
Vytáhla meč a bodla.
„Touché!“
Jako otočením vypínače. Světlo, normalita. Jádro poruchy bylo posláno do ne-existence, a to zbraní nativní pro jeho vlastní prostředí. Rychleji a silněji by stabilizace ani udělat nešla.

Díval se na ni, bledou dívku, která ještě pořád lapala po dechu, napůl strachem, napůl nadmírou adrenalinu. Zakroutil hlavou.
„Tys už to někdy dělala?“
Hlas mu přeskočil. Mutovat přestal teprve nedávno.
Zase zněl jako dítě.
Ale ona ho tak neviděla. Viděla jeho Druhou stránku.
Rytíře v brnění. Omláceném, nehezkém, praktickém.
Beze slova zavrtěla hlavou.
„Myslím, že máš talent.“
„Já ho nechci.“