Nelíbejte učitele za jízdy 1

Milá Smrtijedko, tvé přání bylo tak inspirativní, že se mi nějak samovolně rozrostlo pod rukama. Jako dárek pod stromeček ti tedy nabízím alespoň první kapitolu, snad se ti bude líbit. Budu se snažit, aby byla povídka do konce roku kompletní. Veselé Vánoce!
Poznámka: Přístupná SS/HG inspirovaná písní "When I Kissed The Teacher" od Abby. Navazuje na Relikvie smrti, ovšem v režimu EWE (Epilogue? What Epilogue?). Ignoruji tedy všechny informace následující za nadpisem „O devatenáct let později“. JKR patří všechna čest i práva.

Úterý 18. 12. 2001

„Podej mi aspoň hrnek, Kingsley.“
Natáhl se k nejvyšší poličce a neomylně jí podal přesně ten, který nechtěla. Hrnek s lochneskou, který jí koupil Ron na poslední společné dovolené. Hermiona si rezignovaně povzdechla a hodila do něj dvě lžičky kávy. Kuchyňka bystrozorského oddělení byla skutečně mrňavá, stačilo, aby v ní stála ona a mohutný vrchní bystrozor, aby tu nebylo k hnutí.
„Tos mě teda po ránu fakt nepotěšil. Vánoce na krku, já mám tři rozdělané případy a ty mi klidně hodíš na krk další.“ Sňala pískající konev z plamene a zalila kávu vodou. Lochneska na hrnku na ni potutelně mrkla. Zamračila se na ni. „To, že jsem se před dvěma lety dobrovolně přihlásila na první případ tohohle typu, přece neznamená, že mi je musíš házet na krk všechny.“
Vrchní bystrozor jí vzal konev z ruky a zalil si vlastní šálek černého čaje. Pak se opřel o otřískanou linku.
„Hermiono, ty víš, že ti nechci přidělávat práci. Ale půlka oddělení mi leží doma s chřipkou a Ron s Romildou jsou v terénu a dělají na tom černokněžníkovi v Susexu.“
Hermioně málem ujelo hodně ošklivé slovo, zarazila se na poslední chvíli. Kingsleymu výraz její tváře pravděpodobně neušel. Zvednul prst. „A hlavně, ty tyhle případy zvládáš z celého týmu nejlíp. Za ty dva roky jsi nasbírala zkušenosti...“
„Zkušenosti? Jaké kdo doháje potřebuje zkušenosti k závěru, že další zpráva o opětovném spatření Severuse Snapea je další totální kravina? Tuhle hysterickou vlnu nám byl čert dlužen.“
„Tobě to přece nemusím vysvětlovat,“ řekl Pastorek. „Dokud nebude Snape oficiálně prohlášen za mrtvého, což se nestane dřív než za dva roky, je povinností bystrozorů každý takový podnět prošetřit. Veřejnost si to žádá, je přece jen pořád formálně obviněn z vraždy. A vzhledem k té nepříjemné skutečnosti, že jeho tělo nebylo nikdy nalezeno...“
„To sice ne, ale jeho smrt viděli tři lidé a jedním z nich jsem byla já. Proboha, bradavické pozemky byly po poslední bitvě přímo poseté mrtvolami. Je skoro jisté, že ho někdo hodil už první noc do společné jámy se Smrtijedy. Zprávy o jeho zmrtvýchvstání jsou stejně absurdní jako u Elvise.“
„Kdo je Elvis?“
Mávla rukou tak vztekle, že si málem srazila hrnek s kafem z linky. Lochneska se radši chytila ouška. V místnosti se na okamžik rozhostilo rozpačité ticho.
„Poslyš, já vím, že tohle pro tebe není zrovna jednoduché období,“ ozval se Pastorek po chvíli. „Rozchod není nikdy úplně lehká záležitost, a kdybys měla dojem, že bys potřebovala...“
Hermiona se zhluboka nadechla, jak se pokusila zachovat klid. „Kingsley, rozejít se s Ronem bylo mé nejlepší rozhodnutí od chvíle, co jsem strávila celý sedmý ročník za školou. To skutečně není můj problém.“ Svůj problém by mu nikdy nepřiznala. Štvalo ji, jak rychle byla nahrazena. Tři podělané týdny a na jejím místě se zubila Romilda Vaneová. „Můj problém je, že už mám dost práce bez toho, abych ještě musela málem každý měsíc jednat s šílenci, co vidí mrtvé profesory.“
„Bude to obvyklá rutina, Hermiono. Vyslechneš svědka, přetrpíš patnáct minut blábolení a odložíš případ. Jde o to, že ty to uděláš zdvořile a kompetentně.“
„No jasně.“ Promnula si čelo. Další argumentace byla evidentně zbytečná. „Doufám, že si aspoň stihnu vypít kafe, než přijde. Kdybych měla ty bláboly poslouchat bez dávky kofeinu v krvi, mohla by jít taky moje zdvořilá a kompetentní reputace rychle do háje.“

Když o minutu později vcházela s hrnkem kávy do výslechové místnosti, překvapeně se zarazila. Někdo tam už seděl zády k ní – a byl to muž. Obvyklými svědky znovuobjevení Severuse Snapea byly téměř výhradně čarodějky, často s prokazatelně hysterickými rysy a plackou „Severus žije!“ na hábitu.
Když se k ní otočil, hrnek jí málem vypadl z ruky.
„Coline?“
„A sakra.“ Jeho tvář byla pořád stejně chlapecká, jak si ji pamatovala ze školy, ale unavený úšklebek na rtech byl až příliš dospělý. „Když už se mám prezentovat jako hysterický blázen, doufal jsem, že to aspoň nebude před někým, koho znám.“
Hermiona ho obešla a posadila se za stůl. Věděla, že hned po škole nastoupil Colin Creevey jako fotograf do Denního věštce a z temných kruhů pod očima bylo vidět, že má práce nad hlavu. Zvlášť posledního půl roku, kdy začal fotit populární fotoseriál „Jak to dělají mudlové“, který vycházel v sobotní příloze. Jako rozený mudla neměl problém vmísit se do nejrůznějších prostředí a kouzelníci milovali jeho reportáže z míst tak exotických, jako byly předprodeje vstupenek, McDonald‘s nebo veřejné záchodky.
„Obávám se, Coline, že tebe do sorty pošuků zařadit nepůjde. Tím se ovšem věci trochu komplikují. Kafe si nedáš?“
Zavrtěl hlavou. Pokrčila rameny a konečně se pořádně napila.
„Takže jsi ho viděl?“ zeptala se, když položila hrnek zpátky na stůl. Lochnesce, která se teď rozpustile proháněla kolem jeho okraje, nevěnovala pozornost.
„Do háje, Hermiono, já nevím,“ rozhodil rukama. „Celou noc jsem se převaloval a rozhodoval se, jestli se mám o ten zážitek podělit. Mohla to být stejně dobře vlčí mlha nebo přepracování. Nebo akorát začínám blbnout.“
Usmála se na něj skoro upřímně. Kofein začínal zabírat. „Tak mi prostě řekni, co se stalo, a zkusíme vybrat tu správnou možnost.“
Mávl rukou k fotografické brašně, která stála vedle jeho židle. „Včera jsem vyrazil do Camden Townu shánět první fotky pro číslo o mudlovských vánočních trzích. Na oběd jsem se tam stavil v mrňavém marockém bistru. Je tam furt narváno, vaří skvěle. U stolku se mnou seděl chlápek, co si četl Guardian. Nebyl za ním vůbec vidět, dokud nevstal, že zaplatí. Naše pohledy se na okamžik střetly, on se zatvářil ohromeně a pak – nevím, jak bych ti to popsal. Asi jako když v kaleidoskopu zatřeseš sklíčky a složí se ti zřetelný obrazec. Tvář toho chlapa se mi najednou složila do tváře Severuse Snapea. Nos, oči, brada – byl to on. A když jsem mrknul, zmizela. Přede mnou zase stál nevýrazný chlap, co se mu možná trochu podobal. Přešel k pultu, zaplatil a odešel. Byl jsem tím tak ohromený, že jsem se ani nepodíval, kterým směrem.“ Opřel se o opěradlo a upřel na ni frustrovaný pohled. „Co si o tom myslíš?“
„Myslím si, že je to víc než zajímavá událost.“ Znovu si lokla kafe, pak sáhla po brku a pergamenu. „Dokázal bys ho popsat?“
Colin na okamžik zavřel oči a pak ze sebe vychrlil: „Nakrátko ostříhané vlasy. Tmavé, už dost prošedivělé. Vysoký mohl být asi jako Snape. Černé džíny, tmavěmodrý svetr a taky černý kabát. Ale obličej popsat nedokážu, a já mám na tváře dobrou paměť. Když si ten ksicht pokusím vybavit, míhá se mi před očima.“
„Když odcházel, podíval se ještě na tebe?“
„Možná že ve skle dveří zahlédl, jak na něj civím, ale neotočil se.“
Hermiona dopsala pár posledních poznámek a narovnala se. Chvíli na sebe s Colinem jen tiše hleděli.
„Myslíš, že by na tom něco mohlo být?“ zeptal se nakonec.
Snažila se pečlivě vážit slova. „Nevím. Na tom tvém zážitku je nejdivnější, že vypadá tak obyčejně. Všechna ta ostatní snapeovská zjevení jsou obvykle děsně okázalá. Snape v nich vypadá navlas stejně jako na své poslední fotce otištěné v Denním věstci, vlaje za ním hábit a zásadně se zjevuje za tmy, nejlépe na hřbitově. Uprostřed Londýna ho v pravé poledne ještě nikdo neviděl. A když si člověk obdařený takovou vizuální pamětí jako ty nedokáže vybavit něčí tvář, klidně za tím můžou být nějaká kouzla... Chystáš se o tom zmínit v novinách?“
„Proboha ne! Nevěřím ve zmrtvýchvstalé profesory o nic víc než ty a rozhodně tam budu radši fotografem než jedním z pošuků z rubriky kuriozit na zadní stránce. Jestli to chceš nějak prověřovat, dobrá, ale moje jméno z toho vynech.“
„Tak dohodnuto. Stejně to s největší pravděpodobností odložíme.“ Ruku mu stiskla srdečně, ale úsměv na rtech udržovala jen stěží. Věděla, že mu lže. Ať už je ten neznámý kdokoli, o odkládání nemůže být ani řeči. Ledová kostka intuice, kterou cítila v žaludku, naznačovala, že tenhle případ si naléhavě žádá její pozornosti. Týden před Vánoci a ona má na krku čtyři případy. Fakt skvělý.

To be continued.