Pouto

Obrázek uživatele Jacomo
Fandom: 
Rok: 
Rok 2 008

Věnování: Napsáno pro Danae - s hlubokou vděčností a s poděkováním za to, že je.
Shrnutí: Dvě ženy, dva životní příběhy. Co mají společné a co je rozděluje?
Přístupnost: bez omezení
Prohlášení: Všechny zmíněné postavy jsou výlučným vlastnictvím JKR a já si za jejich příběh nenárokuji žádný honorář.
Varování: Zcela kanonicky navazuje na všechny díly HP. Přesto se zde nevyskytuje žádný – zdůrazňuji – vůbec žádný Severus.
Poznámka: Za inspiraci děkuji úchvatné vánoční povídce Pokoj hipogryfům dobré vůle od Mathildy, která se mi hluboce zaryla pod kůži.

Bible nás učí milovat jak své bližní, tak své nepřátele. Pravděpodobně proto, že jsou to jedni a tíž lidé.
~ G. K. Chesterton

Moje milá Medo!
Kdy konečně přijedeš ze školy domů? Maminka říkala, že o Vánocích, ale na krbu už visí chvojí, z kuchyně voní pudink a táta pije z té velké lahve s plamínkama, co jinak stojí na příborníku. To už přece jsou Vánoce. Tak kde jsi? Je tady prázdno.
Líbá Tě Cisa

Milá Medo!
Mělas pravdu, Vánoce v Bradavicích jsou skvělé. Včera jsem pozorovala, jak ten hromotlucký bručoun tahal do Velké síně jeden obrovský strom za druhým a Kratiknot spolu s několika sedmáky je pak zdobili. Byla to nádhera. Vůbec celý hrad teď vypadá jinak, i učitelé mají takovou svátečnější náladu. Křiklan nás dokonce na poslední hodině lektvarů nechal vařit vánoční punč – asi aby ho měl dostatečnou zásobu na novoroční oslavu.
Doufám, že už je ti líp. Taková smůla, chytit kropenatku zrovna teď, když jsou prázdniny. S Belou je jenom otrava, pořád se chichotá a pomrkává po klukách z vyšších ročníků. Myslí si, kdovíjak není svůdná. Pche. Vypadá při tom stejně přitažlivě jako tetička Lucretia brzy po ránu – pamatuješ, jak jsme na ni narazily na chodbě, když měla hlavu plnou natáček a na obličeji napatlanou zelenou kaši?
Ta knížka, cos mi poslala, je moc krásná. Už se těším, až si ji spolu přečteme. Třeba tu pohádku o princezně, co vypadá skoro jako já. Prosím, prosím brzy se uzdrav.
Tvoje Cisa

Moje drahá Medo!
Kdo to je? Povíš mi to? Povíš, viď? Vždycky jsme si přece všechno říkaly. My dvě ano. My jsme se o svoje malá i velká tajemství vždycky podělily. A já vím, že teď jedno máš. Jedno tajemství, velké asi šest stop, s trochu neuspořádaným účesem a pronikavýma očima. Nezapírej. Včera před Gringottovic bankou jsem zahlédla ta široká záda v šedém kabátě, za kterými ses téměř ztrácela. Viděla jsem, jak Tě políbil.
Tak honem, chci znát všechny podrobnosti. Čekám, sestřičko.
Tvoje zvědavá Cisa

Medo, ty ses snad zbláznila! Jak Tě to vůbec mohlo napadnout? Utéct! Z domova! S mudlou! Kam jsi dala rozum? Nenávidím tě.
C.

Gratuluji k narození dcery.
S pozdravem Narcisa Blacková
P.S.: Ale pořád Tě nenávidím!

Nenávidím Tě. Nechápu Tě.
Nedokážu Ti odpustit, žes opustila i mě.
C.

Pro manžele Tonksovi:
S hrdostí a potěšením Vám oznamujeme, že dne dvacátého září tohoto roku uzavřeli svazek manželský lord Lucius Malfoy a lady Narcisa Blacková.
Za projevená blahopřání předem děkujeme.

Medo,
měla bys vidět ten dům, kde teď bydlím. Stojí uprostřed obrovské zahrady s fontánou a pávy. Všechno kolem je z drahocenného dřeva nebo mramoru. Police přetékají záplavou křišťálových pohárů a křehkého nádobí. A těch hostů! Každý týden pořádáme večírek, nejmíň pro padesát lidí. Pochopitelně samí čistokrevní kouzelníci z nejlepších rodin a s příslušným postavením. Minulý týden tu byl sám ministr a to bys koukala, jak se ke mně uctivě choval. Jako bych byla sama královna. Bylo to úžasné!
Ale proč píšu – všechno to samozřejmě znamená, že si pokaždé oblékám něco jiného, Lucius na tom trvá. Mám teď víc šatů, než by sis dokázala představit, takže Ti posílám pár těch, co už nepotřebuji. Třeba se Ti budou hodit.
S pozdravem Narcisa Malfoyová

Moje drahá Andromedo!
Můžu Ti tak ještě říkat? Vím, že jsem Ti v minulosti dala víc jiných, ne zrovna pěkných jmen, ale snad mi to dokážeš prominout. Cítím se momentálně moc moc moc šťastná, a nějak nemám s kým se o to podělit. Vyslechneš tedy svoji sestřičku? Chci věřit, že ano.
Tak tedy, milá Medo – mám syna! To je ti tak nádherný pocit! Držím ho opatrně v náručí, jako by to byl ten nejcennější poklad. Poslouchám jeho smích i pláč, jako by to byla ta nejkrásnější hudba na světě. Dotýkám se jeho ručiček a tvářiček, jako by to byl ten nejkřehčí porcelán. A víš, co je na tom nejlepší? Že je vlastně jenom můj. Lucius se sice pyšní svým otcovstvím, kde může, ale doma si syna ani nevšimne. Říká, že neví, co by si počal s miminkem. Ale mě to nevadí. Dokázala bych se do těch stříbrných oček dívat do skonání světa.
Myslím, že už chápu, proč jsi kvůli tomuhle byla schopná odejít.
Časem – snad – znovu Tvoje Narcisa

Andromedo,
prosím, pomoz mi! Celý svět je najednou vzhůru nohama. Soudy, procesy, vězení. Děsí mě to. Lucius samozřejmě nic špatného neprovedl, ale celá ta záležitost je tak… nevhodná. Nechutná. Někteří naši známí už nejsou naši známí. A Bela prý půjde do Azkabanu. Za mučení a použití zakázaných kleteb. Nechápu to. Pořád ji před sebou vidím jako tu malou vzpurnou holčičku, která se odmítala podřídit matčiným příkazům a přes její zákaz se na rodinný večírek namalovala a nastrojila se do těch odvážných šatů. Před někým se natřásat, nakrucovat, to ano, ale zabíjet? Bela? Ona přece není to monstrum, které nám předvádějí na stránkách Denního věštce. Vždyť je to naše sestra!
Tvoje zoufalá C.

Milá Medo!
Tohle byly jedny z nejsmutnějších Vánoc. Draco už je čtvrtým rokem ve škole a letos se tam rozhodl zůstat i přes svátky. Kvůli nějaké hloupé soutěži se tam koná ples a on se ho chce zúčastnit. Takový nesmysl! Co bude mezi všemi těmi… dělat? No, aspoň jim někdo ukáže, co jsou to správné způsoby.
C.

Moje milovaná Medo!
Byly to obvyklé Vánoce. Seděli jsme u prostřeného stolu jako obvykle, pojídali jsme jedno jídlo za druhým jako obvykle. Předávali jsme si dárky. Jako obvykle. Jen doteď netuším, jak které jídlo chutnalo. Ačkoliv – myslím, že všechna byla slaná.
Proč? Proč mi ho odvedli? Co udělal tak strašného, že nemůže být u vánočního stolu se svojí rodinou? Křičím ty otázky do ticha temného pokoje, ale jinam ne, raději na ně totiž nechci znát odpověď. Chtěla bych věřit, že ho ten spratek vyprovokoval, že Lucius za nic nemůže, že je to všechno omyl, ale…
Už mi není dvacet, Medo. Už vím, že ti nejkrutější často spávají v našich postelích. Nejdřív Bela a teď on. Kdo přijde na řadu příště?
C.

Medo, sestřičko!
Malfoy Manor už není mým domovem. Nebudu předstírat – Tobě ne – že by to někdy byla kdovíjak srdečná domácnost, ale pořád jsem tu byla paní já a na mém slově tu záleželo. To už dnes neplatí. Dřív jsem sestavovala menu, dnes tak tak, že jsem nemusela sama obsluhovat. Hosty pozvala Bela. A na čestném místě v čele stolu seděl místo Luciuse On. Všechno prý jde skvěle, připíjeli jsme na budoucnost, na dokonalý svět s nadvládou kouzelníků, na definitivní zničení všech mudlů.
Jsem čarodějka, a přesto mám pocit, že můj svět už skončil. Přišla jsem o všechno. O muže, o syna a teď i o dům. Nemám nic.
C.

Drahá Medo!
Zastesklo se mi po našem starém domě. Vím, byl příliš velký, temný a neosobní, ale tehdy v něm to bylo jiné. My jsme byly jiné. Ta vánoční atmosféra ve mně vyvolává sentimentální vzpomínky. Lucius nejspíš popíjí ve své pracovně ohnivou whisky a domácí skřítci dole v kuchyni míchají vánoční pudink. A já tu sedím v křesle u krbu a je mi zima.
Včera jsem v Dracově pokoji našla starou knížku pohádek. Na jedné její stránce je obrázek vysoké věže s jediným malým oknem až úplně nahoře. Vyhlíží z něj zlatovlasá princezna. Pamatuješ se na ni? Říkávala jsem, že je mi podobná. Jenomže pohádky jsou jedna velká lež. A k čemu je princezna, když i drak odletěl?
Asi není nevhodnější psát Ti o prázdné náruči a srovnávat Tvoji a moji bolest, ale to nic nemění na tom, jak moc se mi stýská. Draco se rozhodl zůstat na svátky v Itálii, oficiálně proto, aby se připravoval na OVCE, ale já se obávám, že je to spíš kvůli té Greengrassovic holce, co se o ní zmiňuje téměř v každém dopise. Usoudili jsme – tedy Lucius usoudil – že bude lépe, když složí zkoušky mimo Anglii. Ještě je tu prý všechno příliš živé. Ve skutečnosti to znamená, že jsme tu zalezlí jako krtci a čekáme, až se situace uklidní a lidé aspoň trochu zapomenou. Jako by to šlo. Možná, že on tomu věří, ale já už vím, že zapomenout je ta nejtěžší věc na světě.
Líbá Tě Tvoje Cisa

~ o ~

Poslední pergamen pomalu přistál na hromadě u ostatních a ruka nervózně prohrábla prameny plavých vlasů. Myšlenky tak snadno odložit nešly. Neměl zdání, jako dlouho už tu sedí a čte si v těch dopisech, které na něj nečekaně vykoukly ze spodní zásuvky psacího stolu, kde původně hledal jakési dokumenty. Věděl, že nemá právo hrabat se v cizí korespondenci, jemu ale na takových maličkostech nikdy nezáleželo. Něco však přece jen bylo jinak. Tentokrát necítil uspokojení z triumfu nad odhalením něčího tajemství. Jen tu tak strnule seděl a snažil se zaplašit myšlenky na smutek, který dnes při příjezdu uviděl v matčiných očích a který k němu teď prosakoval z téměř každého listu papíru. Všechno to bylo tak spletité, a zároveň tak jednoduché. Litoval jen, že si toho nepovšiml dřív.
O několik minut později opustil Malfoy Manor šedý výr. V drápech svíral balíček dopisů převázaný širokou zlatou stuhou.

Konec

Komentáře (archiv): 

Pá, 2008-12-26 01:20 — Mathilda
Konečně jsem se dočkala a

Konečně jsem se dočkala a můžu se vyjádřit bez toho, že bych Danae uzmula právo prvního komentáře;o)

Tahle povídka je něco, co si od chvíle, kdy jsem se dozvěděla o Andromedě, přeju přečíst. A hledala jsem v archivech českých i zahraničních a nikde nic, co by mě plně uspokojilo. Takže děkuju a hrozně mě poctilo moje jméno v záhlaví;o)

So, 2008-12-27 19:49 — Jacomo
I já jsem poctěna

I já jsem poctěna - a to tvým milým komentářem. Stále si myslím, že ten příběh je víc tvůj než můj, protože jsem vlastně přidala další část do tvé nedostižné povídky. Tudíž mě velmi těší, že jsi k mé fanfiction k tvé fanfiction (:-D) přistoupila tak vstřícně a že jsem ti dokonce udělala radost.

Čt, 2008-12-25 22:32 — Danae
Díky!

Jacomo, děkuju ti za nečekaný a krásný Vánoční dárek. Je to přesně taková hořkosladká vánoční povídka s překvapením na konci, jakou si člověk přeje na Boží hod přečíst. Moc ti za ni děkuju, udělala mi velkou radost.

So, 2008-12-27 13:07 — Jacomo
Není zač

Tenhle dárek měl zvláštní osud. Když jsem si totiž přečetla Tvoje přání, povzdechla jsem si smutně, že letos holt pro Danae žádnou povídku nevytvořím. A pak jsem za pár dní otevřela ve svém počítači složku s názvem Nápady a zjistila, že ten příběh už existuje. Andromeda s Narcisou se totiž dávno předtím narodily v mé fantazii a chyběl jim jen konečný impuls. Někdy se prostě povídka objeví tak nějak z nebe. Asi proto, že jsou Vánoce.

Klíčová slova: 
-A A +A