Nelíbejte učitele za jízdy 2

Obrázek uživatele Danae
Fandom: 
Rok: 
Rok 2 008

Doufala jsem, že povídka bude do konce roku celá, ale zatím jsem zvládla jen druhou kapitolu. Omlouvám se, čeká nás ještě jedna (nebo dvě?) – budu se snažit, aby tu byly do 10. 1.
Krásný nový rok!

Středa 19. 12. 2001

„Arabicu nebo Robustu?“
Rozhodla se pro Robustu. Doufala, že jí šálek kávy pomůže překonat nevolnost, kterou vždycky po užití mnoholičného lektvaru cítila.
Snažila se téhle maskovací metodě vyhýbat, ale teď to nešlo. Jestli existovala sebemizivější naděje, že je ten Colinův chlápek Severus Snape, nesměla být k poznání. Používala pravda inkognito, které se od její fyzické schránky zas tolik nelišilo; bylo už dávno experimentálně ověřeno, že čím méně změn při proměně probíhá, tím lépe se snáší. Vlas, z kterého byl vytvořen její lektvar, pocházel z hlavy o rok starší bystrozorky z New Orleans. Vlasy měly téměř shodnou barvu, jen byly rovné a trochu delší. Nos kratší, ústa plnější, zadek těžší. Dostatečná odlišnost na to, aby ji nikdo na první pohled nepoznal, dost málo rozdílů na to, aby byla proměna bolestivá a vyžadovala výměnu šatníku. Ale špatně jí bylo stejně. Patrně si na mnoholičný lektvar vytvořila nějakou alergii v druhém ročníku, kdy se omylem proměnila v kočku. Když kouzlo přestalo působit, pravidelně zvracela jako alík.

Usměvavý Maročan před ni postavil šálek horké kořeněné kávy. Ta vůně ji trošku vzpružila, ale objednat si ještě něco k jídlu se přece jen neodvážila. Upila a rozhlédla se po bistru. Podobalo se stovkám jiných. Kobereček na stěně, tři vodní dýmky na polici za barem, skleněná koule ve výloze naznačovala, že blížící se Vánoce nemůže ignorovat ani exotická kuchyně. Bylo půl dvanácté a ze šesti stolků byla polovina zatím prázdná. Skutečný frmol asi začne až za pár minut, kdy se začnou lidé scházet na oběd. Samozřejmě netušila, jestli mezi nimi bude i včerejší návštěvník, mohl sem zaskočit jen náhodou. Ale byla to jediná indicie, kterou měla, bylo tedy rozumné u ní začít. Doufala, že nebude třeba sledování, kvůli podstavu na oddělení si nemohla vyžádat posilu a sledovat někoho o samotě byl často problém. Dost na tom, že Kingsley pustil do terénu ji, už tahle žádost ho dost překvapila.

Dveře bistra se otevřely, ale dovnitř vešly jen dvě holky zabrané do hovoru. Jen co se posadily ke stolku vedle ní a odmotaly ze sebe dlouhé šály, začaly si vyměňovat dárečky. Hermiona odvrátila pohled. Na Vánoce se netěšila ani trochu. Léta je trávila s Ronem, teď po něm zbyla ve svátcích prázdná díra. Tenhle rok se prostě pokusí Vánoce vytěsnit. Štědrý den stráví v práci, bůhví, že je na čem dělat, večer si bude číst, a až na Boží hod zajede k rodičům, jak žádá tradice. Aspoň že v bistru nehrály koledy, z rádia se tlumeně linuly písně ze sladkých sedmdesátých.
Hermiona nastražila uši. To musela být Abba:

Everybody screamed
When I kissed the teacher
And they must have thought they dreamed
When I kissed the teacher

All my friends in school
They never seen the teacher blush, he looked like a fool
Nearly petrified, ‘cos he was taken by surprise
When I kissed the teacher

Ušklíbla se. Koledy by možná byly lepší. Tuhle písničku měla až příliš spojenou se svým lockhartovským poblouzněním v druháku. Tehdy si ji broukala často a před spaním si občas představovala, co by se stalo, kdyby Lockharta skutečně ve třídě políbila... než zjistila, že její platonická láska není nic jiného než sketa a zbabělec. Od té doby se vždycky cítila strašně trapně, kdykoli tu melodii zaslechla.

Aby zaplašila nepříjemné myšlenky, vytáhla blok a začala si pročítat přepis rozhovoru s Colinem i své další poznámky a postřehy. U bodu „Matoucí kouzlo“ měla čtyři otazníky. Teoreticky nebyl důvod, proč by se nedalo matoucí kouzlo, které tak skvěle skrývalo Bradavice, aplikovat třeba na tvář. Člověk, který by se na takový obličej podíval, by si ho prostě nepamatoval, případně by mu připomněl něco úplně jiného – třeba že nezamknul byt.
Byly tu ovšem určité rozdíly, snad způsobené tím, že kouzlo, které se normálně užívalo na neživé předměty, mohlo na živých působit trochu odlišně. Colinův zážitek naznačoval, že pro správné fungování byla pravděpodobně potřeba určitá míra koncentrace. Když někdo kouzelníka vyvede z konceptu a on se přestane ovládat, kouzlo se zlomí a znovu se objeví jeho pravá tvář.
Hermiona nespokojeně klepla prstem do papíru. Mohlo to být ale úplně jinak. S Colinem u stolu prostě možná seděl kouzelník, který poznal známého fotografa a rozhodl se, že si z něj vystřelí. Možná se chtěl dostat do novin. Několikavteřinovou iluzi dokáže vyčarovat každý bradavický čtvrťák. V takovém případě by byla maximálně na stopě nedovolenému užití kouzla mezi mudly, do téhle kategorie stejně spadala půlka případů, které bystrozorské oddělení řešilo a šmahem se odbývala pokutami. Je tady také určitá možnost, že takový vtipálek stojí i za dalšími snapeovskými zjeveními. Pohodlně se usadila na židli a zvedla šálek kávy k ústům. Tohle vysvětlení se jí zamlouvalo. Čistá a jednoduchá práce, kterou by mohla mít do oběda za sebou.

Dveře se znovu otevřely a Hermiona rychle zvedla hlavu. Dovnitř vešel vyšší štíhlý muž a věšel svůj černý kabát na věšák. S číšníkem se pozdravil jako se starým známým, pak usedl ke stolku hned u dveří. Mohl by to snad být Colinův člověk? Výška i tělesná konstituce by odpovídaly, černé vlasy měl na krátko a na spáncích prošedivělé. Tvář byla... Hermiona přimhouřila oči. Tvář byla divná. Její jednotlivé rysy nebyly nezajímavé, ale společně tvořily něco tak příšerně obyčejného, že se to skoro nedalo zapamatovat. Sklopila pohled zpátky k bloku. Jednou ze zásad správného pozorování bylo nedívat se příliš dlouho. Dal si nealkoholické pivo, jistě tu chvíli posedí. Pohled znovu opatrně zvedla, teprve když číšník na jeho stůl stavěl kuskus s jehněčím. Prohodil s ním pár slov, Hermiona zkusila zachytit mužův hlas, ale rádio právě hrálo Zeppeliny a on mluvil příliš tlumeně.

Když se pustil se do jídla, Hermiona cvakla propiskou. K tomu, aby si do bloku načrtla jeho tvář, jí stačilo dvakrát letmo vzhlédnout. Když si ale své dílo prohlédla, připomínalo nejvíc ze všeho dětskou čmáranici. Nikdy se nepovažovala za příliš dobrou kreslířku, ale tohle byl skutečně nápadně nezdařený výsledek. Ta tvář se vzpírala každému popisu vpravdě magicky. Nemohla tu vytahovat hůlku, aby s ní otestovala přítomnost kouzel ve vzduchu, ale skoro to ani nebylo třeba. Ať už je ten chlap kdokoli, skrývá svou pravou tvář – a takové jednání si i tři roky po válce zaslouží trochu pozornosti.
To znamenalo další sledování. Pohlédla na hodinky. Zatraceně. Do chvíle, kdy účinnost mnoholičného lektvaru vyprší, zbývalo dvacet pět minut a ona si s sebou samozřejmě nevzala druhou dávku. Idiotsky sama sebe přesvědčila, že z tohohle případu se nic vážnějšího nevyklube, a to má za to. Snad si ten chlap s jídlem pospíší – a snad ho nebude muset sledovat daleko. Naštěstí už hledal peněženku.
Zaklapla blok, zandala ho do kabely a ruku nenápadně položila na svůj kabát přes židli. Musí být schopná vyjít z bistra nejpozději dvě vteřiny za ním, jinak ho v londýnském frmolu skoro určitě ztratí. Když vycházel ze dveří, pokládala peníze za kávu na pult a s úsměvem mávla rukou, ať si zbytek nechají.

Před vchodem zahlédla, jak zachází za roh. Vydala se za ním dobře nacvičeným rychlým krokem, který ještě stále nevypadá jako běh, ale přesto je pořád drobet svižnější než chůze běžného Londýňana. Muž přešel ulici a pokračoval směrem ke stanici metra. Hermiona se modlila, aby jí v podzemní dráze nezmizel, ale on stanici přešel a kráčel dál po hlavní – dokud nezašel do dveří čtyřpatrové kancelářské budovy. Když vběhla dovnitř, právě se za ním zavíraly stříbrné dveře výtahu. Do háje.
Rozhlédla se po vstupní hale. Evidentně to byla jeden z těch víceúčelových baráků, kde má sídlo aspoň dvacet společností. Mosazné tabulky s jejich názvy visely vedle recepce. Pojišťovací kancelář, makléř, autoškola, advokát, bezpečnostní systémy... Pohlédla na hodinky. Zbývalo jí třináct minut. Nemělo smysl začít prohlížet kanceláře jednu po druhé. Teď to musela buď vzdát a nechat další vyšetřování na zítra, nebo všechno vsadit na rychlou kartu. Dlouze se nadechla. Pracovat pod časovým tlakem bystrozorské příručky zásadně nedoporučovaly, ale příručky jsou příručky a život je život. Jestliže se neznámý kouzelník pohybuje inkognito mezi mudly, nikdo nemůže vědět, zda nechat ho být třeba jen do zítřka není příliš velký risk. Adrenalin, který jí teď pumpoval v krvi, jí nabádal, aby ten hon dotáhla do konce. Risk je zisk. Přistoupila k pultu recepce a nasadila svůj nejpříjemnější úsměv.
„Promiňte, nemohl byste mi říct, kde tu dělá můj kamarád? Má asi metr osmdesát a černý vlasy, chodí v černém kabátě. Měli jsme se tu po obědě setkat, ale já se trochu opozdila.“
„Myslíte Ala Grangera, slečno?“ zeptal se recepční.
Doufala, že pusu, kterou na okamžik do široka otevřela, zavřela rychleji, než si něčeho všiml. „A-ano, to je on.“
„Minula jste ho jen o chviličku. Jeďte do třetího patra, má kancelář úplně na konci chodby.“

Když stanula před dveřmi, ke kterým ji vrátný poslal, zbývalo do konce účinnosti lektvaru ještě deset minut. Přelétla je pohledem. Ve výši jejích očí byla tabulka se jménem Al Granger a pod ní menšími písmeny... No nazdar! Ale na rozmýšlení už nebylo kdy, musí to nějak uhrát. Zaklepala a vešla.
Vzhlédl k ní od stolu uprostřed nevelké kanceláře. Podle tváře by ho nepoznala, ale vlasy i svetr měl stále týž. „Nezlobte se, ale úřední hodiny začínají až za deset minut.“
„Já vím.“ Ztěžka polkla a přistoupila ke stolu. „Já jen že... musím být před jednou zpátky v práci, tak jsem si říkala, jestli bych se vámi nestihla dohodnout teď.“
Pozorně si ji změřil, pak pokrčil rameny a sáhl po diáři. „Bude to celý kurz, nebo jen jednotlivé lekce?“
Mohl to snad být Snapeův hlas? Vždycky si myslela, že ho zná, ale teď jí docházelo, že mluvit tak klidným tónem jako teď ho slyšela zřídka. Většinou šeptal, syčel nebo řval – a obecně slovy dost šetřil. Tenhle hlas jí připadal povědomý a nikoli nepříjemný, ale na identifikaci to rozhodně nestačilo.
„Jenom pár lekcí. Potřebuju si to trochu osvěžit.“
Otevřel diář. „Obvykle mám plno tak na měsíc dopředu, ale teď mi před Vánocemi jeden žák vypadl. Mohl bych vám nabídnout hodinu zítra a v pátek a případně i jednu v pondělí dopoledne, jestli máte čas i na Štědrý den.“
Do háje, jde to trošku rychleji, než doufala. Může si dovolit zahrnout do vyšetřování i tohle? Je to koneckonců jedinečná příležitost. Čtyřicet pět minut úzkého kontaktu by jí mělo bohatě stačit, aby zjistila, kdo ten chlap je.
„To by bylo úplně úžasné,“ usmála se.
„Fajn, nadiktujte mi jméno a nechte mi tu třicet liber zálohu.“
„Jane Rangerová.“ Druhá zásada úspěšného inkognita byla jméno, které nespletete.
Vzhlédl od diáře a jeden koutek nepopsatelných úst mu nepatrně cukl. „To se tedy pěkně rýmujeme. Aspoň si vás budu pamatovat.“
Přikývla a chtěla se znovu usmát, ale vtom ucítila, jak se jí pohnul žaludek. Ve vlasech jí mravenčilo, za chvíli se jí začnou kudrnatit.
Pohlédla na hodinky. „Do háje, musím letět!“ Rychle vyhrabala z kabely peněženku a podala mu třicet liber. „V kolik tu mám zítra být?“
„V osm ráno.“
Žaludek se jí obracel, mravenčení ve vlasech sílilo. Vytáhla kapesník a rychle si ho přitiskla na ústa. Překvapeně na ni pohlédl.
„Není vám něco, slečno Rangerová?“
„To je dobrý,“ zamumlala do kapesníku a rychle sáhla po klice. „Akorát jsem něco špatnýho snědla. Uvidíme se zítra ráno.“

Když si oběma rukama přidržela teď už vlnité vlasy a sklonila se nad mísou záchoda hned vedle jeho kanceláře, napadlo ji, že tohle je skutečně paradoxní případ. Při pátrání po mrtvém učiteli se znovu ocitla ve škole.
Po nepříjemně dlouhé chvíli vydechla, otřela si ústa a narovnala se. Kdyby jen ve škole.
V autoškole.

To be continued.

Komentáře (archiv): 

Čt, 2009-01-22 09:42 — Lunkvil
Tak se mi dneska zdálo, že už

Tak se mi dneska zdálo, že už tu byla nová kapitola. Škoda, že to byl zatím jen sen. Už totiž moc těšík!

Pá, 2009-01-23 01:43 — neviathiel
Já teda doufám, že brzy

Já teda doufám, že brzy bude!

Út, 2009-01-27 22:29 — Danae
Awwiieee

Už se píše, fakt!

Ne, 2009-01-04 18:07 — neviathiel
Jupí

Povídka na podobný námět to není první, kterou jsem četla. Ale tahle je opravdu první uvěřitelná a jsem strašně zvědavá,jak to dopadne. Obzvlášť když jsem přesvědčená, že kanonická Hermiona nesnáší auta stejně jako hipogryfy a košťata a řidičák ani nemá :)))
A divím se i učima a jsem napjatá na to, co si myslel on...
Další kapčůůůů!

Ne, 2009-01-04 20:54 — Danae
Krutibrko,

nevi, ten pochvalný komentář mě drobátko znervózňuje... ale také motivuje :) Takže se budu snažit další kapitolou moc nezklamat.

Pá, 2009-01-02 09:40 — Jacomo
Danae,

číst cokoliv od tebe je vždycky zážitek. Nevím, jak se to stalo, ale měla jsem téhle povídky plnou hlavu, ještě když jsem šla spát (ale o Seviem se mi nezdálo, fňuk ;-D). Možná i proto, že jsme se večer s Calwen dohadovaly, jestli je to Severus nebo ne. Ona si přeje, aby byl, kdežto já, aby to byl někdo jiný. Uvidíme, nakonec je dost dobře možné, že nás překvapíš obě.
A co se týče toho řízení v autoškole - z toho mám mrazení v zádech ještě teď, takže jsem na Hermionu taky moooc zvědavá :-D.
A vůbec nejsem škodolibá!

Pá, 2009-01-02 19:50 — Danae
:)

Snad se ti bude zdát o Sevíkovi aspoň dnes ;) Moc mě těší (ba radostně překvapuje), že je pro vás v povídce skryto i nějaké tajemství. Doufám, že ať už bude řešení jakékoli, bude pro vás obě alespoň přijatelné. Děkuju za moc milý komentář!

Čt, 2009-01-01 22:25 — Rebelka
juchů

Páni, Danae, já stejně nikdy nepochopím, jak může někdo psát tak věrohodně. Všechny scény jsem viděla před sebou naprosto jasně a v povídce se to hemží detaily, které znám důvěrně z běžného života, ale při psaní bych si na ně nikdy nevzpomněla (teď doufám, že jsem pochopitelná). A navíc... jedna zlodušská část mého já se najně těší, že bude Hermiona při řízení auta možná ještě nešikovnější než já.

Pá, 2009-01-02 19:47 — Danae
Rebelko,

moc ti děkuju. Já se při psaní téhle povídky zrovna dvakrát silná v kramflecích necítím, takže mě trošku uklidňuje, že i tak zkušenému čtenáři a nadanému autorovi, jako jsi ty, přijde čitelná... Nešikovná Hermiona je velmi inspirativní nápad!

-A A +A